Maminka.czVaše příběhy

Majka: Manžel chtěl syna, dceru ignoroval

Martina Machová 27.  7.  2017
Zpočátku smutný příběh má nečekaně dojemný konec, cesta k rodinnému štěstí a krásnému vztahu otce a dcery byla však dramatická…

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Už moje babička říkávala: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“ a měla svatou pravdu. Tolikrát v životě jsem si na ni vzpomněla! Snad ani nespočítám situace, kdy mi ono „zlé“ přineslo víc dobrého, než jsem si kdy uměla představit. I o tom je můj příběh…

První dceru miloval, druhá měla být kluk…

Má velká, několik let trvající bolest se týkala toho nejzranitelnějšího místa v mém životě – mých dcer. První dcerka byla „vymodlená“, na dítě jsme čekali takřka 5 let! Manželovi nakonec ani nevadilo, že má holčičku – moc si přál kluka, kterému by podle rodinné tradice předal křestní jméno a podle jeho poněkud idealistických představ i řemeslo. Jenže prvorozená dcerka byla tak milá, hodná, hezká a šikovná, že si tátu rychle omotala kolem maličkého prstíčku.

Dva roky po jejím narození jsem naprosto nečekaně znovu otěhotněla (lékaři tomu nemohli uvěřit). Manžel měl naprosto jasno: „Je to kluk, to je jasné! Bojovník už od spermie!“ říkával laškovně. Jenže mě z jeho poznámek nebylo vůbec do smíchu, jako bych tušila, že nepřinesou nic dobrého….

Dceru vychovávám jinak než syna. Genderová korektnost mě děsí

ON je ona? Hm…

Až do porodu jsem nevěděla, zda čekám holčičku, nebo kluka. Manžel měl jasno a já raději nechtěla nic vědět – vlastně jsme se podvědomě báli oba. On, že se narodí děvče, a já se bála toho, co případné manželovo zklamání přinese. Oddalovala jsem chvíli, kdy se s tím budu případně muset vyrovnat. Osobně mi bylo úplně jedno, zda budu mít holku, nebo kluka – byla jsem šťastná, že mi pánbůh vůbec druhé dítě nadělil.

„Hm, holka,“ to byla první manželova reakce na narození druhé dcery! Pak doslova utekl z porodnice domů, prý za starší dcerou, i když jsme měli domluvené hlídání. Dcerka byla zdravá, hezoučká, ale neskutečně uplakaná a stále nespokojená, jakoby chtěla všechnu pozornost strhnout od narození na sebe.

„Holku mám rád, je přeci naše! Ale čekal jsem kluka…“ 

S manželem jsem samozřejmě mnohokrát na toto téma mluvila, jenže on je velký introvert, typický chlap, rodilý sedlák z Vysočiny, který o svých pocitech mluví jen zřídka. „Holku mám rád, je přeci naše! Jen sem čekal kluka, kterýmu to tu předám, no.“ To je vše, co jsem se dozvěděla. Upřímně – ani jsem delší vysvětlování nečekala. Vím, koho jsem si vzala a proč.

Manžel je takové „chlapisko“ ze staré školy; pevný, zásadový, spolehlivý, oddaný svým zásadám – to mám na něm ráda. Nicméně rozdíly, které ale mezi dcerkami dělal, mě strašně bolely. Rozdíly nebyly materiální (toho by nebyl pro svou povahu schopen), ale citové a emocionální. Druhou dcerku jako miminko skoro nechoval, nepusinkoval, nemluvil na ni ani o ní – jako by nebyla.

Holčička vše navíc komplikovala svou povahou a temperamentem, na rozdíl od prvorozené byla hlučná, uplakaná, afektovaná – sršela z ní nespoutaná a trochu hysterická ženská energie, na níž u nás v rodině nejsme zvyklí. Mě osobně ale dcerka svou jinakostí kupodivu obohacovala a neměla jsem s jejím temperamentem problém.

Zkouška ohněm

Když byly druhorozené 3 roky, vše se takřka ze dne na den změnilo. Naše rodina si tehdy prošla velmi těžkým obdobím, které přineslo nečekané ovoce – nádherný láskyplný vztah táty a dcery. Měla jsem odjet s holčičkami na 3 neděle do ozdravovny (straší je astmatik), ale stalo se něco hrozného. Měli jsme za 2 dny odjet, ale mladší dcerku srazilo auto. U nehody byl manžel, který s ní i odjel do nemocnice.

Dcera měla frakturu lebky a několik zlomenin. V nemocnici byl v té době volný nadstandard, kde mohl manžel s dcerkou být a navíc zjistil, že ošetřujícím lékařem je jeho kdysi nejlepší kamarád z dětství. Manžel si velmi přál, aby mohl v nemocnici s dcerkou zůstat on, měl kvůli nehodě obrovské výčitky. Dohodli jsme se, že já pojedu se starší do ozdravovny (pobyt otce by byl komplikovaný) a on bude s mladší v nemocnici.

Alena: „Manžel má na syna velké nároky a na výchově se neshodneme“

Rázem bylo vše jinak

Každý den jsme si psali a volali a já si opět vzpomněla na babiččino oblíbené: „Všechno zlé je k něčemu dobré!“ Péče o zraněnou dcerku naprosto změnila manželův vztah k ní – doslova se zamiloval.  Navíc se stalo něco neskutečného, dcerka se velmi zklidnila.

Dokonce takřka zmizely výbuchy hněvu a plačtivé scény – jako by už neměla proč na sebe upozorňovat a dožadovat se pozornosti. Nyní jsem „na druhé koleji“ já, obě holky jsou manželovy lásky, od táty se nehnou a tráví s ním i dlouhé hodiny v dílně – že bych si také něco polámala?

(čtenářka Majka)

Video: Otcové jsou u porodu důležití

Video: Otcové jsou u porodu důležití. Tyto naturální záběry vás dostanou
Děti nejsou jen maminek. Jaká je role otců ve výchově dětí?
Krásné a originální mateřské fotky PŘED a PO. Inspirujete se?
Témata: Vaše příběhy, Syn, Výbuch hněvu, Zkouška, Hněv, Holka, Úvěr, Kluk, Temperament, Jinakost, Děvče, Babiččino, Řemeslo, Těžké období, Pánbůh, Táta, Záběr, Zásada, Dlouhá hodina, Majka, Máj, Druhý kolej, Rodinná tradice, Smích, Křestní jméno