reklama

Málem jsem zabila syna... Kam až může zajít laktační psychóza

„Před měsícem oslavil Kryštůfek své první narozeniny a já se teprve teď pomalu vracím do normálu. Konečně si zase začínám připadat jako dřív – normální,“ začíná Anička (35) líčit svůj příběh.

Těšení. Ovšem jen do porodu

Chápu, že po přečtení následujících řádek bude pro mnohé z vás těžké uvěřit, že nejsem nějaký vyšinutý blázen, ale věřte mi, nejsem. Jsem zubařka. Před nástupem na mateřskou jsem pronajmula svou ordinaci a zařídila věci tak, abych se dejme tomu po půl roce mohla částečně – na jeden dva dny v týdnu – vrátit do práce. Samozřejmě pokud budu chtít. Mám bezvadného manžela, přátele, těhotenství jsem snášela bez problémů. Přečetla jsem spoustu knih pro nastávající maminky a hrozně jsem se na našeho chlapečka těšila. Tedy až do té doby, než se narodil.

Strach a obavy

Porod byl rychlý a více méně bez problémů. Když mi Kryštůfka poprvé ukázali, zaplavila mě obrovská vlna štěstí, ale zároveň i obav. Když ho odnesli, nadšení postupně vyprchalo a zůstal jen strach. Budu dobrá máma? Dokážu se o něj postarat? Co když se mu něco stane? Kam ho to vlastně nesou?

Už to byl první příznak, předzvěst mnohem horších věcí. Když mi ho znova přinesli a přiložili, začal téměř okamžitě sát. Mlíko se mi začalo dělat hned první noc. Pamatuju si, jak jsem ležela na ne moc pohodlné nemocniční posteli a nemohla spát. Prsa mi natékala a příšerně bolela a mě napadaly myšlenky typu: „Co když mi ho v porodnici omylem vymění?“, „Určitě tu chytne nějakou nemoc“, „Všechen personál je naprosto nekompetentní, neměli by na něj vůbec sahat“, a podobně.

Hlasy v hlavě

Nemohla jsem se dočkat, až nás pustí domů, ale tam se to všechno ještě zhoršilo. Začala jsem slýchat hlasy, které mi říkaly, že nejsem dobrá máma a že se nedokážu o svého chlapečka správně postarat. Nejdřív jsem je slýchala ve snech, pak jsem si uvědomila, že to nejsou sny, ale realita - že při tom nespím, nýbrž jsem naprosto při smyslech. Nepřišlo mi to vůbec divné, jen jsem si lámala hlavu nad tím, zda to kdy vůbec byly sny, či zda jsem to za sny jen nevydávala.

Utkvělé představy

Trpěla jsem panickou hrůzou z toho, že se Kryštůfek nakazí nějakou nemocí. Začala jsem ho mýt čtyřikrát pětkrát denně, manžel se musel zouvat před domovními dveřmi a jít si hned svléknout všechno oblečení, ve kterém byl venku, vydesinfikovat ruce a umýt si nohy. Návštěvy jsme přijímali velmi sporadicky a to jen nejbližší příbuzenstvo. Pokaždé samozřejmě museli projít stejnou procedurou. Od rána do večera jsem všechno jen desinfikovala, utírala, vytírala. Manžel tomu moc nerozuměl, ale myslel si, že je to jen trochu přemrštěná reakce novopečené mámy a nepřipisoval tomu velkou důležitost.

Babi, přijdem za tebou

Skoro jsem nespala, byla jsem k smrti unavená a připadala si nejvíc osamocená na celém světě. Pak jsem začala mluvit se svou mrtvou babičkou skrz zrcadlo. Trávila jsem u něj celé hodiny a ztrácela pojem o čase. Věřila jsem, že to je okno do nebe a že přes něj můžu se zemřelými komunikovat. Vyprávěla jsem babičce, jakého má nádherného vnoučka a jak ji brzo společně navštívíme. Jeden den jsem sebe i syna sbalila a jela na její hrob. Kryštofovi byl možná měsíc, mrzlo a já tam s ním proseděla celé odpoledne. Naštěstí jsem byla ještě natolik při smyslech, že jsem zvedla manželovi telefon a řekla mu, kde jsme.

Diagnóza. Konečně

Přijel pro nás a po cestě domů sehnal psychiatra, který k nám dorazil ještě ten večer. Oznámil mi, že trpím poporodní psychózou. Na jednu stranu to byl šok, protože do té doby jsem si nebyla schopná připustit, že by se mnou bylo něco v nepořádku. Na druhou stranu to ale znamenalo obrovskou úlevu. Tolik věcí to najednou vysvětlovalo. Začala jsem brát léky a hlavně jsem se začala vyrovnávat s vědomím, že nejsem v pořádku a že musím sama proti téhle nemoci bojovat. Trvalo to několik měsíců, než se mi udělalo výrazně lépe a, jak jsem psala v úvodu, teprve před pár týdny, skoro rok po tom, co to celé začalo, si zase začínám připadat normálně. A pevně doufám, že už to tak zůstane.




Poporodní (laktační) psychóza

Za spouštěcí faktory lékaři považují překotné hormonální změny v těle matky po porodu, nedostatek spánku a celkové fyzické vyčerpání. Pouze 50 % žen, u kterých byla poporodní psychóza diagnostikována, se v minulosti léčilo s nějakou psychickou poruchou či se taková objevuje v jejich rodinné anamnéze. Druhá polovina nikdy žádnými psychickými problémy netrpěla. Mezi příznaky patří halucinace, nekontrolovatelné stavy úzkosti, utkvělé představy a neschopnost si svůj stav uvědomit. Lékařská pomoc musí být vyhledána co nejdříve. Pokud je poporodní psychóza neléčená, může skončit až zabitím novorozence matkou (ve 4 %) či sebevraždou matky (v 5 %).

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama