Maminka.czŠkolák

Mám nového rodiče

Ivana Ašenbrenerová 2.  2.  2011
Mám nového rodiče
Zamilovala jste se do muže, který je rozvedený a má dokonce děti? Pak možná přemýšlíte o tom, jaké to bude, až je poprvé uvidíte, až s nimi poprvé promluvíte a jak s nimi budete vycházet. Ne vždy je to tak snadné, jak by se mohlo ze začátku zdát.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Být nevlastní matkou nebo otcem není jednoduché – nikdy to nebudou „vaše“ biologické děti, a vy nikdy nebudete jejich biologickými rodiči. Můžete být vším, jen tímhle ne – a s tím byste měli do takového vztahu vstupovat.

Pokud jste se rozvedli teprve nedávno, nespěchejte do nového vztahu, i když máte pocit, že rozchod proběhl poklidně, dítě to tak cítit nemusí. Na druhou stranu nemá smysl si namlouvat, že každý rozchod musí dítě nutně poznamenat na celý život. Záleží i na vás, jak rychle se všechny rány zahojí a jak rychle se dítě „otřepe“.

Vnucovat mu týden po bouřlivém rozvodu nového „tátu“ nebo novou „mámu“ je poněkud předčasné a nezodpovědné. Jak říká psycholog Petr Šmolka, i dítě potřebuje čas, aby se vyrovnalo se ztrátou jednoho z rodičů a přijalo matčina nového partnera (nebo otcovu novou partnerku). Obvykle to ale bývá tak, že nový partner matky je tím, kdo tráví více času s dětmi, než nová partnerka otce, asi proto, že po rozvodu většinou zůstávají děti v péči matky.

A tak se pak můžete stát nevlastním rodičem „na víkend“, případně nevlastním rodičem „fungujícím přes týden“ či nevlastním rodičem jednou za dva týdny. Je tedy jasné, že váš život s dítětem toho druhého se bude značně lišit podle toho, zda jste nevlastní matka nebo nevlastní otec a podle toho, kolik času s dítětem toho druhého budete trávit. Všechny možnosti mají své výhody i nevýhody.

Čas na seznámení

„Po rozvodu jsem zůstala asi rok a půl sama se dvěma malými syny. Jejich otec je pravidelně vídal, a i když jsme měli dohodu o styku s dětmi, která mu určovala vidět je jednou za dva týdny, vždycky jsme se dohodli i na jiném termínu, pokud chtěl. Zpočátku jsem ho nenáviděla, protože od nás odešel k jiné ženě, ale před dětmi jsem se snažila nic nekomentovat.

Přála jsem si jediné, aby je měla ráda, ale na druhou stranu jsem se strašně bála, že ji budou mít raději než mě. Možná i proto, že ona je viděla jen jednou začas, nemusela je kárat, nemusela jim prát trička a špinavé tepláky, nemusela se s nimi učit a vlastně si s nimi mohla jen užívat.

Čtěte také: Váš příběh: Devítiletý syn se dívá na porno! Co s tím?

Můj bývalý manžel byl natolik rozumný, že ji dětem představil zhruba po půlroce, do té doby žil sám v pronajatém bytě. Ocenila jsem to. A když jsem si po čase našla partnera i já, snažila jsem se o totéž. Seznamování mého nového partnera, nyní manžela, s mými prvními dětmi probíhalo nenásilně a možná díky tomu, že byly děti poměrně malé, to šlo snadno.

Oblíbily si ho, a když mi po roce navrhl, abychom se k němu nastěhovali, souhlasila jsem. On je nevlastním tátou každý den, jejich biologický otec je tátou jednou za dva týdny. Všem nám to vyhovuje, osobně jsem zastáncem jednoho domova, ne několika,“ vypráví pětačtyřicetiletá Eva z Prahy.

Ptáte se, zda existují pro soužití s nevlastním dítětem nějaké ideální způsoby péče? Je jistě dobře, když se rodiče i po rozvodu dokážou spolu bavit, usmířit se a před dětmi na sebe neházet špínu. Vyřizování účtů je pro dítě velmi frustrující. Pokud spolu rozvedení partneři dokážou přátelsky mluvit, dítěti to přináší štěstí – a nezáleží už tolik na tom, kolik dnů s tím či oním rodičem stráví. Kdy tedy dětem říct, že ve vašem životě je „někdo další“, někdo, kdo s vámi bude sdílet společnou domácnost? Podle psycholožky Terezy Beníškové záleží na okolnostech.

„Asi není vhodné si hned druhý den po rozchodu s otcem dětí nastěhovat domů nového partnera, je potřebné dodržet nějakou dobu, aby se dítě naučilo v nové situaci žít. Ale později to vyplyne ze situace – pokud matka s někým chodí nějakou dobu a cítí, že by bylo vhodné jej dětem představit, tak je ta pravá chvíle. Určitě by se „strejdové“ neměli doma střídat často, mělo by se jednat o vztah, kde je perspektiva na delší dobu, ale jinak je to podle toho, jak to maminka (či tatínek) cítí,“ radí Mgr. Beníšková.

Žít s dětmi „toho druhého“

Recept na to, jak to zvládnout? Z vlastní zkušenosti musím říct, že především obrovskou trpělivostí a láskou. To ostatně potvrzuje i psycholožka Tereza Beníšková. „Soužití s dětmi toho druhého nebývá jednoduché, zejména při počátcích sžívání se, než se spolu daní lidé naučí koexistovat. Každé dítě bývá někdy protivné a obtížně snesitelné.

Pokud je to naše biologické dítě, tak naše láska k němu pomáhá konflikty překonat. Vlastní dítě nám může připadat roztomilejší, milejší, ve chvílích vzteku snesitelnější než ve skutečnosti právě proto, že je naše. Už jsme toho s ním hodně zažili, dobrého i zlého, všechno je v nás uloženo.

Máme před sebou vztekající se a ječící pětileté dítě (v očích okolí v tu chvíli nevychovaného spratka), ale my v něm trochu vidíme i to malé něžné děťátko, kterým bývalo před pár lety. Tyto růžové brýle novému partneru matky či nové partnerce otce chybí,“ vysvětluje psycholožka. Jednoduše řečeno, pokud chcete obstát v roli nevlastního rodiče, musíte vydržet a v žádném případě se nesnažit nahradit rodiče biologického.

„Moje děti si mého nového partnera oblíbily, ve škole o něm mluvily jako o náhradním tátovi, a o svém biologickém tátovi jako o tátovi. Nikdy jsem je nenutila, aby mému novému partnerovi říkaly „táto“, když svého vlastního mají,“ říká Romana (35) ze středních Čech. I v tom jsou psychologové zajedno.

„Nevyžadujte oslovení „tati“ nebo „mami“, respektujte práva rodiče, který s dětmi nežije, nesnažte se přebrat jeho místo. K dětem se chovejte spíše kamarádsky než výchovně, výchovu nechte na rodiči. A nečekejte na zázraky hned, nehrajte si hned na šťastnou rodinku. Počítejte s tím, že děti mé lásky nemusejí být hned sympatické, můžu mít vzhledem k nim i negativní pocity.

Ale čím víc toho spolu zažijete, tím si budete bližší, tím více se bude prohlubovat pouto mezi vámi,“ dodává psycholožka Beníšková. Myslet si, že autoritu můžete dítěti nadiktovat, je největší omyl, kterého se „náhradní“ otcové či matky dopouštějí. Autorita se utváří životem. Snažte se děti chápat, nevnucujte něco svým nevlastním dětem v zájmu „to je pro vaše dobro“, buďte laskaví a vlídní, pak si možná autoritu získáte – příkazy jí rozhodně nedosáhnete.

Aby vás dítě mělo rádo

Stačí se nad tím trošku zamyslet a odpověď je na světě. Existuje jednoduchý klíč – respekt. Budete-li své „nové“ dítě respektovat a dáte mu najevo, že tolerujete a přijímáte i jeho biologické rodiče, získáte si tím u něho rovněž respekt. Zdá se vám to nemožné? Pokuste se o to. „Když jsem se kdysi rozváděla, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou bude můj první manžel sedět u nás doma v blízkosti mého nového manžela a bude nám opravovat počítač.

Ve vší slušnosti, s vykáním, ale viděla jsem, jak moc byly děti pyšné na to, že je jejich táta u nás doma a zároveň žertovaly se svým nevlastním tátou a seděly mu na kolenou,“ vypráví čtyřicetiletá Věra z Kolína.

Máte-li kromě nevlastních dětí i své vlastní, měli byste se také řídit pravidlem „všem stejně“, tedy chovat se stejně i k vlastním potomkům a nevyčítat nepořádek v chodbě jen těm „nevlastním“. Nebuďte příliš velcí mravokárci, doporučujte a raďte spíše pozitivně, nepoužívejte slova, kterými snižujete jeho osobnost a inteligenci (ty jsi ale pitomá, ty jsi ale debil, no, z tebe nikdy nic kloudného nebude apod.). Zvláště soužití s puberťákem může přinášet řadu střetů – a pokud odpovíte na provokaci provokací, napětí se pak dá krájet.

Na druhou stranu nikdy nedopusťte, aby se vůči vám dítě dopouštělo nevhodného chování, dítě musí vědět, že existují hranice, které se nepřekračují. Sdělte svoje pocity svému partnerovi i dítěti, diskutujte o tom (pokud je toho už dítě schopno). Překračuje dítě hranice stále? Jak říká dr. Edwige Antierová, znamená to, že trpí, a vy byste se měli zamyslet nad tím, zda na něm nehledáte jen chyby a zda si vůbec někdy najdete čas na to, abyste si s ním popovídali třeba o jeho kamarádech, koníčcích a podobně.

Vystupujte sám (sama) za sebe, a raději z pozice kamaráda než vychovatele. „Zkuste si to představit podobně, jako byste se choval k neteři či synovci. Po nějaké době soužití a prohloubení vztahu mezi novým partnerem matky a dítětem už si může nový partner dovolit přebrat něco z rodičovských kompetencí a také vyžadovat dodržování hranice domluvených s rodičem. Tělesné tresty bych však vypustila úplně, to ať si řeší biologický rodič,“ radí psycholožka Beníšková.

Zkuste udělat krok, třeba jen potěšit slovem – pochvalte dítěti oblečení, které mu koupila nevlastní matka, nebo pošlete jeho vlastnímu otci kousek domácího koláče. A ze všeho nejkrásnější je, když pak vaše nevlastní dítě řekne jen tak mezi řečí: „Já mám dva táty a mám je rád.“ Kdo by tohle nechtěl slyšet?

Čtěte také: Váš příběh: Devítiletý syn se dívá na porno! Co s tím?

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.

Témata: Děti, Předškolák, Školák, Batole, Chování a vztahy, Rodiče, Časopis Moje psychologie, nevlastní otec, Perspektiva, Devítiletý syn, Biologické dítě, Pravá chvíle, Největší omyl, Nové dítě, Biologický otec

Video