[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když se zeptáte snad každého rodiče, začne vám vyprávět historky o tom, jak je jeho dítě (dva až tři roky staré) umanuté, tvrdohlavé, vzteklé… Jak dokáže i ze sebemenšího problému, udělat scénu na hodinu. Jaké dělá naschvály, odmítá se oblékat, pokaždé musí být po jeho. Jak si vynucuje pozornost, vymezuje se vůči autoritám, neposlouchá.
Pravda je ale taková, že tohle všechno je přirozený vývoj. To, že si dítě snaží prosadit svou a že se začíná vůči rodičům vymezovat, je důsledkem jeho zrání a dospívání, formování jeho osobnosti. Bohužel ještě neumí zvládat svoje emoce a nechápe, že svíjení se v záchvatech breku na ulici mu k ničemu nepomůže (maximálně tak k plácnutí přes zadek). Neví, jak si pomoct, jak vylepšit svoji stávající situaci. Ví jenom, že se mu v daném momentě něco hrozně nelíbí a jeho okamžitá reakce je samozřejmě dát to okolnímu světu jak se patří vědět.
Forma protestu se dítě od dítěte samozřejmě liší. Jednomu stačí párkrát fňuknout a pak si docela ochotně nechá odvést pozornost jinam. Některé se spokojí pouze s velkým divadlem – slzy, nářek, vynucování si chování, nošení… Jiné se uchyluje k negaci všeho a všech kolem: Ty ses mi pokusil osprchovat obličej? Tak já tě teď nechci! Odcházíš do práce a já tu mám být s babičkou? Tak já ji nechci!
No a některé se v momentu nespokojenosti začne projevovat agresivně. Vůči rodičům, prarodičům, jakékoli autoritě, na kterou si troufne, vůči mladšímu sourozenci, ale třeba i kamarádům ve školce či na hřišti. Nakolik je toto chování vrozené či nakolik je „svobodnou vůlí“ dítěte se odborníci přou. Každopádně genetické zatížení (naše vlastní povahové rysy jako rodičů) se v tomto případě nedá podceňovat.
Jak jsme již předeslali v úvodu, opravdu se jedná pouze o fázi, která s věkem odezní. U někoho rychleji, někomu to trvá déle. Agresivní chování u dětí se ovšem rozhodně nedá léčit agresivním přístupem rodičů. To znamená, žádné výprasky, žádné křičení, žádné výbuchy emocí. Děti mají tendence nás napodobovat, takže než si příště budete stěžovat na zlostné výbuchy svého dítka, zamyslete se, jestli to nemá taky trochu od vás.
Nekřičte, ale vysvětlujte. Netrestejte ranami, ale zákazem Večerníčka. Buďte přísní, důslední a dejte svému dítěti jasně najevo, že se vám jeho chování nelíbí. Vím, že někdy je to super těžké (máme tříletá dvojčata a občas mi taky ujedou nervy), ale není jiná cesta. A až bude nejhůř, opakujte si: jen to jen fáze:-)