[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jak děti rozpoznáte? Mají nějaká zvláštní znamení? Liší se povahově?
Povahově se liší určitě. I když kluci jsou jednovaječní, tak Míša má na bříšku takovou pihu. Takže když nám pomáhali lidi, tak jsem je na to upozorňovala, jak poznají Míšu. Terezka s Martinem jsou dvouvaječný a Deniel byl sám.
Komu jsou děti podobné?
Všechny mají vlasy po mně, ale třeba řasy mají po tátovi.
Děti už lezou a pomalu začínají chodit. Jak zvládáte uhlídat ten pytel blech?
No nějak to zvládáme. Pomáhají ruce, nohy, co se dá. Děti jsou většinou v jedné místnosti, dětském pokoji, kde mají vyhrazený prostor na hraní. Mají to zahrazené postýlkami. Tam si uklízím a tam jsou v bezpečí a mají tam hrací kobereček na zemi a hračky a oni jsou hodní. Někdy se teda stane, že celé dny brečí a jsou protivní, ale to k tomu patří.
Už děti prodělaly nějaké ty dětské nemoci?
Měly neštovice, přitáhl je Tony ze školky. Dva půl měsíce trvalo, než se z toho dostaly. Nejhorší byly teploty a to, že měly pupínky všude – v puse, na pindíku, na patách, dlaních, prostě všude, na to jsem koukala jako blázen. Nejhůř na tom byl Míša s Alexem. Ale třeba kašel a rýmu máme skoro permanentně. Do toho jsem pak byla já na operaci s kýlou, a pak on onemocněl se zády. Když jsem byla v nemocnici, musel se o děti postarat sám, babička mu tedy pomáhala a zvládli to spolu dobře.
A Alex měl zápal plic, s ním byl v nemocnici tatínek. To bylo strašné. Navíc všechny děti vnímaly, že jeden z nich chybí. A byly moc rády, když jsme ho přivezli domů. Tehdy už děti skoro lezly, takže všichni k němu přilezly a musely se ho alespoň dotknout. A jak ty děti mezi sebou „kecají“ to bych nevěřila.
V dokumentu jsem si všimla, že doma rozhodujete spíše vy. Umí Tonda (pozn. red.: přítel paní Kiňové) taky bouchnout do stolu?
To víte, že jo, to víte, že to umí. Já jsem ta hodná a on je ta pevná ruka. Ohledně výchovy rozhoduje on, ale co si děti obléknou, co jedí, prostě tu každodenní starost o děti obstarávám já. On mi pomáhá. A maminka ta sice ze začátku měla snahu mě dirigovat, ale pak jsem prostě řekla, že to jsou moje děti a moje domácnost, tak ať mě nechá na pokoji. Díky mně to doma vypadá, tak jak to je.
Podívejte se na ukázky z třináctidílného dokumentu Paterčata, který startuje dnes večer ve 21:30 na ČT1:
Přítel si na vaše naléhání udělal řidičský průkaz. Byli jste už společně na výletě? To musíte mít skoro autobus.
My žádné auto nemáme. Takže na žádném výletě jsme samy nebyli. Takže přítel si udělal řidičský průkaz, ale nejsou peníze na auto a navíc je problém sehnat devítimístné auto.
Chodí za vámi doktoři třeba domů? Protože si nedovedu představit tu výpravu na středisko.
Máme zlatou paní doktorku, bydlí o panelák vedle, a když mám děti nemocné, vím, že jí můžu zavolat a že mi i přijde děti prohlédnout i domů. A teď v létě to šlo, ale v zimě. To obléknutí všech dětí, to trvá tak dvě hodiny. A pak ta manipulace s kočárkem.
Musíme vždy chodit alespoň ve trojici. Ten jeden musí vynést kočáry ven (z chodby totiž nevyjedeme) a tam je teprve složit. Pak teprve postupně vynosí ten jeden děti a druhý hlídá. Ale teď chci požádat město o výměnu dveří, abych projela i s tím trojkočárkem ven a nemusela děti v kočárku nechávat třeba na dešti.
Studovala jste v těhotenství nějaké příručky?
Tak ze začátku ano. Četla jsem si třeba babské rady na zvracení a ano láká to, číst, o tom jak se miminko vyvíjí, jak rostou vlásky, jednotlivé vlásky. Ale žádný dokument o tom, jak zvládnou paterčata, není (smích). Když někdo čeká dvojčata, tak člověk alespoň ví, co má dělat. Ale já si musela na vše přijít sama, jak mám třeba přizpůsobit denní režim.
(Celý rozhovor s maminkou paterčat Sašou Kiňovou najdete v příštím čísle časopise Maminka 10/2014)
Foto: David Raub pro ČT1, archiv