[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Mamí, maminečko, Maxovi se dnes narodila sestřička! No já bych radši bráchu, víš, kvůli fotbalu a tak, ale kdyby už v nebi kluky neměli, tak fotbal naučím i holku. Táta stejně říkal, že ho už hrají i holky a prý také boxují! To by byla bomba! Takovou ségru by mi kluci záviděli. Mamí, prosím, já bych chtěl aspoň tu ségru!“ slýchává Filipova maminka Zdena takřka každý den a není pro ni vůbec lehké Filipovi vysvětlit, proč ona další dítě nechce.
Je to tak těžké a Filípka je mi vždy moc líto, když mi vypráví, co všechno by jednou s bráškou nebo se sestřičkou vyváděl. Co by je učil a jak by jim pomáhal. Jenže já další dítě nechci a můj muž byl donedávna také naprosto rezolutně proti. Fílu jsem měla až v 36 letech. Nyní je mi 41 let a dalšího těhotenství se v tomto věku už bojím. Nejen kvůli zdraví miminka, ale i kvůli sobě.
Mé mamince těhotenství po čtyřicítce hodně pochroumalo zdraví, ale je pravda, že u ní šlo o první dítě. Také si neumím představit, že v době, kdy bych šla druhorozenému potomkovi na maturitní ples, tak by mi bylo přes 60 let. Jelikož jsem měla o generaci starší rodiče než mí vrstevníci, tak vím, jaké to přináší nevýhody. Ještě mi nebylo ani třicet a už jsem rodiče neměla. Stále mi oba strašně moc chybí. A nejen mě, ale i Filípkovi. S manželovými rodiči se totiž příliš nestýkáme, jsou rozvedení a jako prarodiče takřka nefungují.
Ano, přiznám se, rozhodnutí nemít další dítě není motivované pouze nezištnými a naprosto reálnými obavami, ale z části i naším pohodlím. Máme krásný nový, avšak malý byt a hypotéku, kterou splatíme až za 15 let. Syn má malý pokojík a my s manželem spíme, žijeme i vaříme ve větším obýváku s kuchyňským koutem.
V novém a hlavně vlastním bytě, který je na hezkém místě blízko zeleně, jsme moc spokojení, ale čtyři bychom se tam vtěsnali těžko. Na větší byt nemáme a mít nikdy nebudeme. Nevadí nám to, jsme takto spokojení a s penězi vycházíme, ale to protože oba vyděláváme a manžel má ještě „vedlejšák“!
Příchod miminka by nám život obrátil naruby, vůbec si neumím představit, jak bychom všechno zvládali. Jenže jak to vysvětlit synovi, který vám svou přímočarou dětskou logikou klidně řekne: „Maminko, já mu dám svoji postýlku a budu spát na nafukovací matraci ve spacáku. Víš, jako v létě pod stanem!“ Kdyby takto mluvil syn mé kamarádky, tak se budu dojatě smát, jaký je to „hodný šmudla“, ale když to slyším od svého syna, tak je mi do pláče.
V posledních dnech se dokonce zdá, že se k synovi přidal i manžel! Myslím, že ne až tak kvůli touze po dítěti, ale především protože je mu syna líto. To mně také, jenže na mateřské bych musela být zcela jistě já; mám o třetinu menší příjem, tak je to logické.
Nicméně jsem za práci, která mě nesmírně baví, moc vděčná, a představa, že budu opět minimálně tři roky doma (se školkami je to u nás momentálně zoufalé), je pro mě šílená. Ano, už se mi také nechce devět měsíců „tloustnout“, rok či déle kojit, vstávat několikrát za noc, obracet každou korunu, zkrátka si odepřít spoustu věcí, které k mateřství za podmínek, které aktuálně máme, prostě patří. Asi to zní sobecky, ale není to pravda?
Začal podzim, přiblížily se Vánoce a na mne vše padlo nějak intenzivněji, protože je mi jasné, co si bude přát syn od Ježíška. Nevím, jestli podobné dilema zažívá i nějaká další maminka, ale já žádnou takovou ve svém okolí nemám. Cítím se pod obrovským tlakem, o to horší je skutečnost, že na mě tlačí někdo, koho nadevše miluji, a tlačí naprosto nesobecky a nezáludně.
(Olinka T., 41 let)