[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Nevím, asi mi to koukalo z očí, nebo jsem se začala chovat jinak, každopádně, nikdy mi to neprošlo. Teď jako máma se snažím, aby děti říkaly pravdu a nebály se, že je za to potrestám. Vím, že děti často fantazírují a věci si přibarvují, takže leckdy to ani jako lež necítí, prostě jen popřou, že něco udělaly špatně. I já se ale snažím, abych jim nelhala, protože i ony moc dobře poznají, že prostě lžu,“ vypráví Soňa (33) z Písku.
A co vy? Jak to máte u vás doma? Projde vám všechno, co svým dětem nakukáte, nebo na vás poznají i sebemenší klamání?
Děti lhaní rodičů ale neodhalí hned – nebo přesněji řečeno, ne vždy hned. „Nemají tolik vodítek k zjištění lži jako dospělí, ještě nemají tolik zkušeností. Na druhé straně jsou děti hodně citlivé, mají vyvinutou intuici. Lží je odhaleno více, než rodiče očekávají. I když některé jsou odkryty až během dospívání či v dospělosti dětí. Každý zjištěný klam však ničí důvěru k rodiči a může pokazit celý vztah. Proto je žádoucí dětem pokud možno nelhat, a to ani v drobnostech,“ radí psycholožka Beníšková.
„Když se v našem manželství objevily trhliny, snažila jsem se před dětmi chovat normálně, po večerech jsem ale plakala. Když se mě starší pětiletý syn zeptal, jestli jsem smutná kvůli tátovi, řekla jsem, že ne, že mám moc práce. Mnohem později, když bylo synovi asi patnáct, mi řekl, že už tehdy moc dobře věděl, že lžu,“ říká čtyřicetiletá Marie z Prahy. Děti mají prostě velmi vyvinutý cit pro chování druhých a přirozenou intuici. „Na rozdíl od dospělých ještě tolik nedají na slova a význam slov, spíše pozorují, jak druzí jednají, když něco
Určitě se vám několikrát stalo, že jste své dítko přistihli při lhaní. Proč to dělá a jak ho to odnaučit? A co vy a klamání? Myslíte si, že když nebudete čas od času říkat tak úplně pravdu, že vám to váš potomek zbaští i s navijákem? text: Ivana Ašenbrenerová říkají. To jsou neverbální vodítka, která jim často dají víc informací než smysl řečených slov. Člověk se skoro vždycky chová jinak když vědomě lže, než když mluví pravdu,“ vysvětluje Tereza Beníšková.
Motivace ze strany rodičů je v naprosté většině případů pozitivní – lžou, aby své děti uchránili od něčeho nepříjemného, aby jim zachovali bezstarostné dětství, aby se děti nemusely trápit.
A kdy je to lež? „Záleží na tom, jak si pojem vymezíme. Pokud to budeme brát tak, že každá nepravda je lež, tak je lhaním i legenda o Ježíškovi či Mikulášovi. Jsou to ale ,hezké‘ lži, které rodinu spojují a pomáhají tvořit kouzlo Vánoc. Jsou tradicí, která se předává z generace na generaci. Nevypráví se s úmyslem někoho poškodit či někomu ublížit,“ říká Mgr. Beníšková. „Když jsem poprvé v pěti letech viděla, že Mikulášovi čouhají z bílého kabátu dědečkovy boty, které jsem poznala okamžitě, nejdříve jsem byla zklamaná, že mi naši neřekli pravdu, že žádný Mikuláš neexistuje. Ale pak jsem si prostě řekla, že dědeček mi chtěl udělat radost, a tak mu ji taky udělám tím, že mu o svém odhalení neřeknu,“ vzpomíná pětatřicetiletá Jarka z Benešova.
„Na Ježíška jsem přestal věřit už v šesti letech, když mi starší brácha řekl, že nikdo takový dárky nenosí. Nechtěl jsem mu věřit, brečel jsem. Jenže i potom jsme s bráchou psávali psaníčka pro Ježíška a dávali je na okenní parapet, aby nám přinesl naše vytoužené dárky. Tenhle malý klam jsem prostě svým rodičům odpustil. Vadily mi jiné lži, třeba to, že mi máma slíbila, že se mnou půjde do kina a už dopředu věděla, že nemůže jít, nebo že mi slíbila, že pojedeme na výlet a pak to odřekla,“ vzpomíná patnáctiletý Dominik.
Pro spoustu rodičů ano – proč se trápit dlouhým vysvětlováním něčeho, co dítě stejně možná nepochopí? Jenže co když to chce slyšet? „Děti by se neměly zatěžovat zbytečnými podrobnostmi, ale měly by znát skutečný stav věci. Rodiče si neuvědomují, že dítě po odhalení lži trpí ještě víc. Kromě zvládnutí nepříjemného sdělení se musí vyrovnat s tím, že mu nejbližší člověk lhal. Že až ho bude rodič příště ujišťovat, že je všechno v pořádku a že se nic neděje, tak mu už nesmí věřit,“ varuje psycholožka.
Proto se snažte říkat svým dětem i to nepříjemné. Například v situaci, kdy tatínek odejde od rodiny za jinou ženou a maminka pláče. Nemá cenu říkat, že se nic neděje, že vše bude dobré. „Dítě vám nebude věřit, přece vidí, že je maminka nešťastná a takhle nešťastnou ji snad ještě nevidělo. Taková emoce nutně musí mít nějakou příčinu. Je zmatené, cítí nesoulad a neumí se v tom samo vyznat. Proto je v dané chvíli nešťastné a smutek prožije znova, až se dozví, jak to s tatínkem je. Bylo by lepší, kdyby si dítě svůj žal odžilo v danou chvíli, spolu s ostatními členy rodiny,“ radí Tereza Beníšková. Jindy rodiče „lžou“ proto, že jsou na lež zvyklí, že k tomu byli doma jako malí také vedeni. Velmi rozšířený je klam, že děti nosí čáp.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.