[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Když padl první covidový lockdown a spolu s ním na nás rodiče vedle vlastní práce i práce učitelů, kuchařek, animátorů, kamarádů, psychologů, trenérů a další úvazky, bylo jasné, že tohle období rozhodně nebude jednoduché. Poměrně brzy mi došlo, že spolu se štosem vytištěných školních úkolů mě kromě jiného čeká ještě jedna výzva – ovládnout své hlasité výlevy na děti. Po pár týdnech nouzového fungování mě totiž začalo hryzat svědomí, že takhle „hlučně“ to není v pořádku. Takhle jsem si svoje mateřství přece nepředstavovala! Nahromaděný stres z pandemie a balíček porůznu nasbíraných bolístek mě donutily na sobě zapracovat a pod vedením psychoterapeuta jsem se vydala na cestu ke změně. Jednu z prvních misí jsem nazvala Bez křiku. Moc jsem tomu nevěřila, ale když se ohlédnu teď, po několika letech mého „inovovaného přístupu“, vidím, že to opravdu funguje. Jsou sice dny lepší a horší (rozumějte tišší a hlučnější) podle toho, kolik mám naloženo. Ale jedno už vím: ten křik, který valíme na děti, patřil původně nám. Teprve když ho ignorujeme, uslyší ho ti druzí. Jak to?
Když se nám totiž „daří“ potlačovat svoje potřeby a nevnímat vnitřní hlas, který na nás tak naléhavě volá, mozek se časem dostane do jakéhosi nouzového stavu a doslova přepne do programu ohrožení. A odtud je ke křiku jen kousek.
„Důvody ohrožení mohou být různé, ať už zřejmé a bezprostřední, například když se dítě nerozhlédne před vstupem do vozovky nebo hrozí, že na sebe něco převrhne. Anebo skrytější, jako když se nám nedaří ratolesti něco vysvětlit nebo když dělá to, co ‚já bych si teda ke svým rodičům nikdy nemohl dovolit,“ říká psychoterapeut a autor projektu 13 hříchů rodičovství – Jak z toho ven Martin Zikmund.
Citlivost na ohrožení se pak ještě zvyšuje při vyčerpání a nevyspání. Co to ale vlastně znamená, že nás dítě ohrožuje? „Ohrožením není myšleno jen to, že se vás chystá postříkat hasicím přístrojem, který našlo v garáži. Ale třeba když u vás nějakým způsobem ohrozí pocit vlastní hodnoty: nejsem dobrý rodič, nezvládám to, neposlouchá mě, kvůli dítěti se mi (ne)děje to či ono a podobně,“ vysvětluje psychoterapeut. Nejvěrnějším (pra)důvodem rodičovského křiku bývá již zmíněné vyčerpání, dále pak naučený vzorec chování z dětství (jak to kdysi bývalo u vás doma) nebo takzvané zrcadlení (když dítě udělá něco, co vám připomene bolestnou událost, kterou jste kdysi sama zažila).
Podle Martina Zikmunda hraje v našem křiku roli i dlouhodobá frustrace. Rodičovství je totiž jednou z oblastí, v níž bývá velký rozdíl mezi očekáváním a realitou. Zvlášť pokud jste svá očekávání nastavovali podle Instagramu. V přístupu ke křiku se prý lidé dělí v zásadě na dvě kategorie: Jedna s křikem před narozením potomků problém neměla a pomyslnou Pandořinu skříňku otevře obvykle nedostatek péče o sebe. Druhá skupina lidí byla s křikem na štíru už dřív, i bez dětí. „Stojí za to, zabývat se hlouběji jeho skutečným původem. Ani ne tak kvůli dětem, jako spíš kvůli sobě. Málokdo se cítí dobře, když křičí, a spousta lidí si křik následně vyčítá,“ říká psychoterapeut. Děti jsou prostě skvělé zrcadlo a zdatní opraváři našich nereálných očekávání.
Jasně že jsme původně neplánovali na své děti křičet. Žádná máma se ke svým dětem nechce chovat nehezky a hrubě. Jenže po pár měsících na mateřské jako by představy vzaly zasvé a my se točíme ve víru scén a výčitek svědomí. Co se to tu stalo? „Problém nastal vlastně už v samotném začátku – že jste si vytvořili plán, co nikdy dělat nebudete,“ vysvětluje Martin Zikmund. „Pak vlastně stačí jen jedno zakřičení na to, abyste si připadali, že jste selhali. A důvodem selhání je pak kdo? No dítě, to kvůli němu jste přece křičeli. To kvůli němu se vám zbortil zajetý život. Nebo možná za to dítě až tak nemůže?“ Místo toho, co nechcete, je potřeba mít plán toho, co a jak dělat chcete. Říct si, jací chcete být rodiče, co chcete děti naučit nebo v čem jim chcete jít příkladem. Mít prostě strategii."
Když volání vnitřního křiku ignorujete, uslyší ho druzí.
Co ovšem spolehlivě zhatí i tu nejlepší strategii, je nedostatek sebepéče. Pokud nebudete mít ošetřeno to nejdůležitější – samu sebe, uspokojení vlastních potřeb, pokud doslova nezachytíte včas svůj vnitřní hlas, který volá po pozornosti, dříve či později ho uslyší vaši blízcí. Přemůžou vás emoce. Dokud nerozklíčujete, co za nimi stojí, z křiku se nevymotáte. Proto až to ve vás zas bude bublat, položte si otázku: Co mi teď chybí? Čemu patří tenhle vztek? Pravděpodobně skončíte u toho, že je toho na vás moc, nikdo vám nepomůže nebo vás strašně bolí hlava, ale přece si kvůli tomu nepůjdete lehnout… V takových chvílích jste matka „automatka“ a v pocitu ohrožení děláte takzvané automatické reakce.
Jestliže vám nervy ujíždějí pravidelně a křik na děti se stává automatickou reakcí, kterou jako by vám někdo udělil rozkazem (taky že ano, to vaše amygdala v mozku velí v případě pocitu ohrožení ustrnout, utéct nebo zaútočit), zauditujte se. Kolik času věnujete sama sobě? Denně, týdně, měsíčně? Platí jasné pravidlo: Dávat může jen ten, kdo bere. Podle docenta Skály, slavného psychoterapeuta a zakladatele československé adiktologie, je ideální směr tento: „Nejdřív ber a teprve potom dávej!“ Jediným osvědčeným nástrojem, jak přestat křičet, je totiž péče o sebe. Jak má podle Martina Zikmunda taková správná péče o sebe vypadat? Začíná spánkem osm hodin denně (což je u rodičů miminek z říše fantazie), pokračuje dostatkem pohybu a také zdravou stravou s dostatkem omega-3 mastných kyselin. Naprosto ideální je najít si nějaký volný čas pro vlastní oddych nebo koníčky.
Jak naložit s tím, když už "je to venku"?
Jak najít oázu klidu a ticha?
Metoda zvaná shaping
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na devíti webech.
Už mám předplatné. Přihlásit se