[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mé jméno je Erika, je mi šestatřicet let a s manželem vychováváme dvě dcery – desetiletou Emu a osmiletou Nikolu. Obě dcery jsou, dle mého názoru, vzorné, slušné a snaživé děti. Ne, že bych je chtěla jakožto jejich matka vidět v nějakém lepším světle, ale v porovnání se stejně starými děvčaty jsou opravdu hodné. Neříkám, že jako miminka novorozeňata s nimi byla trochu práce a přece jen se něco naplakaly, ale teď už je s nimi báječný klid.
Ve škole patří obě holčičky mezi jedničkářky. Každá z nich navštěvuje ještě jeden zájmový kroužek a i doma ve volném čase si nadšeně hrají hry, jako že jsou ve škole. Je vidět, že je učení baví.
Můj muž z nich chce mít zřejmě něco jako génia. Jakmile donesou místo jedničky dvojku, nastává výslech, při němž zjišťuje, kde dcera udělala chybu, proč přinesla tuhle známku a ne jedničku.
Jednou donesla Ema během jednoho dne z matematiky výjimečně dvě trojky. Sama z toho byla špatná. Můj manžel však celé situaci nasadil doslova korunu, jak se říká! Nejen, že holce uštědřil facku, ale ještě ji nutil počítat celý víkend příklady. Na úvod jich dostala třicet, což je, řekla bych, pro desetiletou žákyni přece jen trochu moc. Navíc, když pomyslím, že vedle toho musela dělat samozřejmě i běžné ostatní úkoly do školy. Navíc za každou chybu v oněch původních třiceti příkladech, dostala jako trest dalších deset příkladů navíc.
Takže se brzo dostala asi na padesátku příkladů, které by měla za víkend spočítat. Vždycky se ale jak „na potvoru“ nějaká ta chybka našla a ona, chudinka, z víkendu neměla prakticky nic. Manžel ji navíc celý víkend hlídal, zda počítá a nefláká se. Navíc, když se na psaní dívala příliš zblízka, neváhal ji okřiknout nebo dát pohlavek. „Celou situaci moc dramatizuješ. Ona je ale strašný lepl. Copak nevidíš, že se to sama nenaučí,“ uzemnil mě můj muž v momentě, kdy jsem se dcery zastala.
Podle psychologa Vojtěch Bendy jsou popisované tresty, které prožívají dcery paní Eriky, nepřiměřené. „Základem každé výchovy je komunikace a snaha vysvětlit dětem, proč je daná věc špatně. Výpraskem a fackou k lepším studijním výsledkům nepomůžete. Navíc očividně vaše dcery jsou jedničkářky, které samy přirozeně touží po tom, aby byly ve škole dobré. Tak je nějaké nucení a fyzické trestání, řekl bych, zbytečné,“ říká Benda.
Kdyby se podobná situace stala jen jednou, asi bych ji přešla a neřešila. Jenže ono se to celé stupňuje. Tuhle jedna facka, protože se dívá zblízka na psaní, tuhle druhá facka, protože drží špatně příbor, tuhle výprask na holou, protože se holky mezi sebou popraly (opravdu se perou jen občas), tuhle zase několik pohlavků a nadávek, protože Nikolka brečela nad rozbitým autíčkem a na závěr páskem přes zadek, protože se sklouzla po zábradlí v baráku a skopla sousedce vázu.
Možná se to někomu zdá, jako tresty v pořádku. Já s tím ale nesouhlasím. Podle mého názoru každé dítě občas udělá nějakou tu hloupost, každý někdy pokazí písemku nebo se popere se sourozencem o hračku. Ale aby byly fyzické tresty, při nichž tečou našim dětem slzy, na denním pořádku? S tím odmítám souhlasit.
Několikrát jsem se pokusila manžela přesvědčit o tom, že i výchova bez fyzických trestů, má smysl. Připomněla jsem mu třeba jednu naši společnou známou, vystudovanou právničku, která za celé dětství dostala jen jednou od matky facku, a to když se ve třinácti letech opila. Jinak na ni nikdo z rodičů nevztáhl ruku. A dnes je z ní slušně vychovaná, zdravě sebevědomá mladá paní.
Můj muž ale tvrdí, že toto je pouze jedny výjimka, která rozhodně nepotvrzuje pravidla.
„Já byl jako dítě taky často bit. A mnohdy i bezdůvodně. Za to naše děti dostanou trest vždy jen tehdy, když si ho zaslouží. A to v tom je velký rozdíl. A mimo toto, máš snad pocit, že bych já byl špatně vychovaný?“ reaguje na moje názory můj manžel.
Pochopitelně, že dříve, než jsem se rozhodla psát tento dopis o svém trápení, zkonzultovala jsem téma fyzických trestů se svými kamarádkami, které jsou rovněž maminky. Mnohé z nich mají i děti v podobné věkové kategorii jako já. Většina z nich přiznává, že občas doma nějaká ta facka padne, ale nikdy nic extrémního. Bití páskem se už příliš nepraktikuje. A když už na něco ostřejšího dojde, je to vždy velmi oprávněné.
Moje známá třeba jednou ztrestala vařečkou na holou svého desetiletého syna, když otevřel dvířka králíkárny. A následně všech dvanáct králíků, které rodina pěstovala, běhalo popleteně po zahradě. Dva se dokonce už nepodařilo nalézt. V tom případě chápu, že nějaký větší trest byl asi na místě. Jiná moje známá naopak přiznala, že za třídní důtku dostal syn od tatínka na holou páskem. Ale prý jen tři rány. Pak se ho rodičům zželelo, když plakal a prosil.
Jedna moje kamarádka, která už nějaký čas žije v Praze, a za příbuznými na venkov dojíždí jen párkrát do roka, přinesla naopak zajímavou myšlenku. „Podle mě je to tak, že fyzické tresty jsou spíše přežitkem na vesnici. V Praze je to velké tabu. Tam rodiče děti tolik nebijí. Jednak na to není čas, protože dospělí více pracují, a jednak jsou děti více času ve škole a na různých zájmových kroužkách, takže je vychovávají mnohdy více učitelé, než rodiče. A to je dobře, alespoň si děcko zvyká i na jiné autority, než jenom na otce s páskem v ruce,“ pronesla má pražská kamarádka, rovněž matka dvou dětí školního věku.