Maminka.czVaše příběhy

Manžel mi pomohl, když jsem se dusila. Syn se ho od té doby bojí

21.  4.  2019
Když náš zážitek vyprávím známým, nikdo tomu skoro nechce věřit. A kdyby nešlo o našeho syna, vlastně by to bylo skoro komické. Jenže pro nás není. Manžel mi pomohl v kritické situaci, když šlo o zdraví. Jenže okem tříleťáka to vypadalo asi jinak – a on se tatínka od té doby bojí.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Stalo se to před pár týdny, o víkendu po obědě. Dojedli jsme a Tadeáš si šel hrát do pokojíčku. My jsme s manželem ještě seděli u stolu. Byla jsem už sytá, ale nějak mi to nedalo a ještě jsem si strčila do pusy dalších pár soust. Do toho jsem manželovi něco povídala.

Pak se to seběhlo, ani nevím jak. Jídlo se mi vzpříčilo v krku a začala jsem se dusit. Nebylo to jen obyčejné zaskočení, já to vlastně doteď nedovedu pořádně popsat, ale vím, že jsem úplně zpanikařila, protože jsem se vůbec nemohla nadechnout. Jen jsem sípala a zběsile mávala na Adama, ať něco dělá.

Ten oběhl stůl a nejdřív mě jen začal plácat mezi lopatky, netušil, že je to tak zlé. Začala jsem prý ale modrat, tak mě vytáhl od stolu, při tom převrhl židli a ještě shodil talíř, a zkusil to znovu vestoje.

Hluk přilákal z pokojíku Tadeáše, který byl zvědavý, co provádíme. Já vůbec nevnímala, že přišel, ale manžel si ho prý všiml. Zůstal stát mezi dveřmi a jen s pusou dokořán sledoval, co se děje.

Syn byl vyděšený a ječel!

Manžel mě nejdřív ještě několikrát důrazně plácl do zad, pak mě zezadu objal a popadl za hrudník a stlačil mi ho. První pomoc si ani jeden bohužel moc nepamatujeme, ale jemu prý utkvělo, že takhle nějak se to prý dělá.

Trvalo to jen pár vteřin, ale pro mě byly nekonečně dlouhé. Nevím, jestli zabralo manželovo „takhle nějak“, nebo se sousto zkrátka nějak uvolnilo, ale nakonec jsem se konečně dokázala nadechnout. Rozkašlala jsem se na celé kolo a spadla na zem na kolena. Tam jsem se z toho vzpamatovávala, v očích slzy z kašle i z toho šoku, manžel seděl vedle mě…

…a do toho se najednou ozval šílený jekot. Tadeáš tedy zřejmě křičel už dřív, ale teprve teď jsme ho začali vnímat. Křičel, po tváři se mu koulely slzy a úplně se celý klepal. „Mami, mami!“ rozběhl se ke mně a já ho k sobě přitiskla. „To nic, mamince zaskočilo, ale už je to dobrý,“ konejšila jsem ho a ještě u toho sama koktala. Myslela jsem si samozřejmě, že se vyděsil, že mi něco je.

Klepněte pro větší obrázek

Jenže pak si k nám sedl na bobek Adam a chtěl Tadeáše pohladit a taky mu říct něco konejšivého. Ale jen natáhl ruku, malý se mi vtiskl do náruče a začal úplně hystericky ječet: „Nenenenenenene! Nechci! Já se bojím!“ Manžel překvapeně stáhl ruku, podívali jsme se na sebe a vůbec tomu nerozuměli.

„Co se děje, Tadeášku? Čeho se bojíš? Já tomu nerozumím,“ ptala jsem se ho a on místo odpovědi schoval obličejík do mého trička a jen občas jedním okem vykoukl po Adamovi. Cítila jsem, jak se třese. Teprve po hodné chvíli jsem z jeho vzlyků a šeptání do trička vyrozuměla, že se bojí táty!

„A proč?“ nechápala jsem ještě notnou chvíli.

Strach z násilí

„On tě bije… Proč tě bije, maminko?!“ začal zase natahovat. Bohužel v tu chvíli jsme asi nezareagovali nejlíp, což nám ale došlo až zpětně. Tehdy nás nenapadlo, že z toho má Tadeáš asi opravdu trauma, a tak jsme se oba rozesmáli.

„Ale jdi, ty trdlo… táta mě vůbec nebije. To se takhle dělá, když někomu zaskočí jídlo v krku. Tak ho musí někdo plácnout, aby mu pomohl. Plácne ho do zad, ten kousek jídla se uvolní a o to jde. Táta to myslel dobře a ty se ho vůbec neboj,“ domlouvala jsem mu.

Jenže když ho chtěl Adam znovu pohladit, Tadeáš se zase stáhl a bylo vidět, že našemu vysvětlení vůbec nevěří. A tak jsem si ho jen vzala na klín na gauč, objímala ho a čekala, až se postupně zklidní.

Mysleli jsme si, že Tadeáše to za pár minut nebo maximálně do večera přejde, ale kdepak! Drželo ho to pěkných pár dnů, kdy s tátou nepromluvil ani slovo a vyloženě se mu vyhýbal. Když kolem něj musel projít, vzal to sprintem a nenechal na sebe sáhnout. Jakmile se o to Adam pokusil, prcek začal úplně hystericky ječet a běžel se schovat ke mně.

Bylo mi manžela líto a vůbec jsem nevěděla, jak to řešit. Příčilo se mi nutit syna násilím, aby k tátovi šel, ale zároveň jsem nechtěla, aby mu procházelo, že s ním nebude komunikovat a bude se schovávat u mě.

Snažila jsem se vcítit do Tadeáše a představit si celý ten incident jeho očima. A uznávám, že pro něj to opravdu mohlo vypadat děsivě. Obzvlášť když nikdy nic takového nezažil a znal rodiče jako mírné lidi, co ani na něj nikdy nevztáhli ruku. A najednou tatínek buší do maminky, pak s ní třese, ona pak spadne na zem a pláče…

Vztah k tatínkovi už není tak vřelý

Trvá to už pěkných pár týdnů. Syn sice postupně vzal tatínka na milost v tom smyslu, že před ním neutíká, neschovává se, když na něj Adam promluví, tak mu odpoví. Ale je vidět, že ho sám nevyhledává a jeho vztah k němu hodně ochladl. A kdykoli se manžel zapomene a třeba zvýší hlas při vyprávění nebo nedejbože udělá nějaké větší gesto rukou, syn sebou pokaždé cukne. Je vidět, že se ho bojí.

Adam se k něm pořád snaží najít cestu, ale je vidět, že už je z toho docela frustrovaný. Nejdřív to bral s humorem – tak já ti pomalu zachráním život a dítě mě za to nesnáší – ale čím déle to trvá, tím víc je naštvaný, protože ví, že se ničím neprovinil. A v tomhle rozpoložení je dost těžké, aby k sobě ti dva měli nějak blízko.

Víte, co dělat, když vdechne předmět a dusí se dítě?

Vůbec nevím, co si počít. Tadeášovi to zkoušeli vysvětlit i babička s dědou, ale neuspěli. Ani se mnou o tom nechce mluvit a já ho nechci nutit násilím, aby se ještě víc nezasekl.

Vlaďka, 35 let

Témata: Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Syn, Koule, Tatínek, Táta, Bus, Tadeášku, Jídlo, Sousto, Gauč, Oko, Manžel, Maminka