[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Bertík byl miminko plánované, chtěné – a podařilo se nám ho „vyrobit“ snad na první pokus. Do té doby jsme si s manželem užívali. Tři roky chození, dva roky manželského života. Celých pět let dosavadního soužití jsme strávili cestováním, sportem a staráním sami o sebe.
A taky sexem. Oba dva jsme hodně náruživí a milovali jsme se vždycky rádi a často. Martin, můj muž, je typický horňák, a protože já jsem v tomhle směru vybavená docela štědře, moje prsa vyloženě zbožňoval.
Když jsem otěhotněla, byl v tomhle směru ještě nadšenější, protože moje poctivé trojky se snad ještě zdvojnásobily. Navíc jsem v těhotenství měla na milování ještě větší chuť než jindy. Oba jsem se smíchem říkali, že bych měla být těhotná pořád, protože jsme zažívali nejlepší sex v životě.
Bertík se narodil vloni krátce před Vánoci, říkali jsme mu pracovně Ježíšek, nechávali jsme se překvapit, jestli budeme mít holčičku, nebo kluka. Manžel byl rád, syna si přál víc. U porodu se mnou nebyl. I když je to dnes skoro samozřejmost, já jsem ho tam nechtěla a jako doprovod jsem si zvolila kamarádku, která je už trojnásobnou mámou. Martin nesnáší pohled na krev a oba jsme se pragmaticky shodli, že zkušená máma mi tam bude větší oporou než on, který by možná omdlel v nejméně vhodnou chvíli.
GALERIE: Bohyně kojení: Líbí se vám tyhle kontroverzní, a přitom něžné fotky?
Bertíka tak poprvé uviděl na pokoji, kam za mnou dorazil pár hodin po porodu. Byl z něj úplně unešený, choval ho, slzy na krajíčku, nemohl se na něj vynadívat. Pak jsem si ho od něj vzala s tím, že ho zkusím nakojit. Martin najednou znervózněl a řekl, že nás nebude rušit a dojde si zatím na záchod. Byl pryč snad půl hodiny, já mezitím dokojila (no, ještě mi to tenkrát moc nešlo) a nějak jsem to pustila z hlavy.
Druhý den při návštěvě se situace opakovala. Říkala jsem mu, že mi jeho přítomnost přece nevadí, naopak, že by u takového momentu měl být. Ale nějak to zamluvil a zase zmizel. Mně to ještě nebylo nijak divné, měla jsem svých starostí dost.
Třetí den nás pustili domů. Byli jsme domluvení, že na první dva týdny přijede moje maminka, která už je v důchodu. Martin tak dál chodil do práce a za těch 14 dní se u kojení neobjevil ani jednou. Buď nebyl doma, nebo se to seběhlo (už vím, že ne náhodou) vždy tak, aby měl zrovna na práci něco jiného.
Až třetí týden, když máma odjela a on si vzal v práci taky na pár dnů volno, to přišlo. Malý se zrovna vzbudil a já si ho přinesla na kojení do obýváku. Když Martin viděl, že se chystám kojit, začal se zase dekovat. Mně už to ale bylo divné, a tak jsem mu řekla: „Poslyš, kam zas mizíš? Prckovi jsou tři týdny a ty jsi ještě ani jednou neviděl, jak pije. Přitom je to tak roztomilý, nechápu, že tě to nezajímá. Koukej si sednout a podívej se.“
Martin vypadal skoro až vyděšeně. Chvíli se zkoušel vykrucovat, nakonec si sedl vedle mě a jedním okem pozoroval. Jenže jakmile vzal Bertík do pusinky bradavku a přisál se, vyletěl z gauče jak čertík z krabičky a se slovy „Na tohle já koukat nemůžu“ víceméně utekl do vedlejší místnosti.
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Jakmile jsem dokojila a malý byl zase v klidu v postýlce, šla jsem za manželem a zeptala se, co to mělo znamenat. „Nezlob se, mně to zkrátka nějak vadí. Není mi to příjemný,“ ošíval se. Nemohla jsem to pochopit. „Tobě vadí pohled na vlastní ženu, která kojí tvoje dítě?!“
„Nezlob se,“ zopakoval. „Já to taky nečekal. Ale mám tvoje prsa spojený úplně s něčím jiným. Tohle je skoro až odporný.“ Při tomhle slově moje šestinedělní hormony zapracovaly a já se rozbrečela. Jak mu může být odporné kojení, něco tak přirozeného a jedna z nejhezčích věcí?
Pohádali jsme se. Nebo spíš já křičela a on se bránil. Nařídila jsem mu, že se bude povinně dívat tak dlouho, dokud ho tenhle nesmysl nepřejde. Teď už vím, že to byl zbytečný nátlak, ale já si opravdu myslela, že se tohle dá nějak zlomit.
Kojení jako něžné pouto mezi matkou a dítětem
Martin to opravdu asi dvakrát, třikrát zkusil, ale pokaždé to dopadlo stejně, prchl pryč. „Já mám zkrátka tvoje prsa spojená s námi, s milováním, s něčím, co bylo doteď moje. A najednou je tam přisátý mimino, divně mlaská, teče ti z nich mlíko. Kdyby to byla aspoň holka. Ale on je to chlap, i když malej. A má v puse prsa mojí ženy! Já se na to zkrátka nemůžu dívat!“ vychrlil na mě nakonec.
Jemu přišlo odporné kojení, mně zas způsob jeho uvažování. Místo pohody s miminkem mezi námi tohle viselo a doma bylo dusno. A je pořád. Malému je skoro půl roku a Martinův přístup se nezměnil. Řekla jsem mu, že mu nebudu strkat při kojení prsa záměrně pod nos, ale ať nečeká ani to, že na něj budu brát ohledy. Kojit budu, kdy potřebuju, a on ať si to zařídí, jak chce. Akceptuje to a dává si dobrý pozor, aby u těchto chvilek nebyl.
Problém je, že se to přeneslo i do naší ložnice. Milujeme se sice jako dřív, sex je pořád pěkný, ale tohle mezi námi visí. Martin se úplně přestal zajímat o moje prsa, vůbec se jich nedotýká, pomalu se na ně bojí i podívat. Ani jeden už o tom nemluvíme, nechci se hádat ještě víc.
Tak nevím, jestli ho tohle někdy přejde. Možná to má víc chlapů, to netuším. Jenže v mých očích tím docela klesl a je mi to líto. Cítit odpor vlastního muže je prostě smutné.
Kamila, 34 let