[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Začátky tedy byly složité… Ano, bylo to pro mě náročné. Hrozně těžce jsem se zorientovávala a trvalo mi půl roku, než si to všechno sedlo a já se smířila s tím, že už nejsem na prvním místě. Ale jakmile se překlenul půlrok, je to úplně skvělý. Už mám od Bena zpětnou vazbu a užívám si to. Stihla jsi přečíst nějaké mateřské příručky? Já jsem to všechno tak nějak nechala, nic nečetla a moc jsem o tom, co bude, nechtěla ani přemýšlet. Neměla jsem žádný porodní plán a nic jsem si ani nepředstavovala. Takže možná i díky tomu si na nic ohledně porodu a mateřství nemůžu stěžovat. Měla jsi těžký porod? Ale ani ne, i přesto jsem se z něj dlouho sbírala. Mám nízký tlak, a tak jsem se pořád klepala, motala se mi hlava a byla jsem úplně bílá. Týden jsem měla pocit, že omdlím po každých deseti metrech, které jsem ušla. Ale prý je to s každým dalším dítětem lepší a lepší… Takže plánujete s manželem další dítě? Zatím neplánujeme nic. (směje se) Časem, možná někdy. Já jsem si po porodu dlouho neuměla představit, že bych ještě někdy nějaké dítě měla. Přišlo mi absurdní, že by se dalo skloubit jedno dítě s druhým, a ještě práce. Teď po roce už si to tak trochu dokážu představit. Možná bych si ho paradoxně i víc užila, protože bych věděla, do čeho jdu, jak náročné to bude a jaké pocity nastanou, ale také to, že čím je to dítě starší, tím je to s ním opravdu náročnější. Ale taky radostnější. Vzpomínám si, jak jsem si po porodu říkala, že to je fakt mazec, a dneska zpětně si říkám, že tehdy jen spal a jedl a byla to vlastně pohoda. Oproti dnešku, kdy už se mu musím věnovat, dávat mu podněty a hrát si s ním. To všechno by mě u druhého dítěte nepřekvapilo, takže bych mohla tu lásku a pozornost věnovat už jen jemu. Ale teď to opravdu není na pořadu dne. Dojalo tě, když Ben řekl poprvé „máma“? No, vlastně ani ne, protože jsem ani nevěděla, jestli opravdu říká „máma“. Moje tchyně mě totiž přesvědčovala, že říká „Max“, což je pes. Ale teď už si to užívám, jak se rozzáří, když mě nebo manžela vidí. Ale taky nám dělá krásně „pápá“, když jdeme pryč. A co spolu se synem děláš úplně nejraději? Chodíme spolu plavat a cvičit, to mě baví. Mě totiž baví dělat s Benem takové ty organizované věci. Je dost divoké dítě a nejraději by dělal každých pět minut něco jiného, a tak mu prospívá, když sem tam musí dělat to, co po něm někdo chce, a soustředit se… I když zatím mu to moc nejde, ale začínám na tom systematicky pracovat. Kdybych však měla říct, co s ním dělám nejraději, tak v poslední době jsme se začali hodně mazlit. Nedávno mi položil dlaně na tváře, a tak si mě přitáhl k sobě. A to je podle mě boží. A co tvoje manželství, změnilo se nějak za ten rok, co je Ben na světě? Jasně že jo. Teď už se na to dívám tak, že je to přirozený proces a musí se to stát všem. A jestli se u někoho nic nezměnilo, tak jsou ti lidé asi fakt svatí… Samozřejmě jsme procházeli různými fázemi od doby, co se malý narodil. Zpětně musím říct, že bylo důležité, že náš vztah stál a stojí na hrozně pevných základech, byli jsme dva roky manželé, než se syn narodil, a tři roky jsme spolu chodili, takže jsme věděli, že nás to nepoloží. I když i tak to bylo velmi náročné. Nedokážu si představit, že bych měla dítě s někým, koho znám třeba rok, a nevím, co od něj čekat. Co pro vás bylo nejtěžší? Nevím jak pro Petra, ale pro mě osobně bylo nejnáročnější zvyknout si na to, že on je hodně pryč a já jsem doma sama. Dost dlouho mi trvalo, než jsem se psychicky srovnala s tím, že to dítě je závislé jen na mně. Najednou jsem si připadala sociálně odtržená. Než se Ben narodil, byla jsem zvyklá být pořád mezi lidmi, ještě tři dny před porodem jsem do rána seděla s přáteli v kavárně, a teď najednou nic. Partnera jsem viděla jednou začas a stejně tak přátele nebo třeba svou mámu, která není v Praze, a tak se mnou na začátku vlastně ani tolik nebyla. Přistihla jsem se, že jsem dva týdny jen seděla na gauči, kojila a dívala se na televizi na Prostřeno, na Gilmorky a na další seriály. Už jsem věděla, kdy kde co běží, a jen přepínala, aby mi to navazovalo. Z toho osamocení, nedostatku spánku a energie pak pramenilo to, že jsem byla nepříjemná, podrážděná a s manželem jsem se pak dokázala pohádat i kvůli naprostým hloupostem, které by nás za jiných okolností vůbec nerozházely. Říkala jsi, že manžel je často pryč. Pomáhá ti vůbec s malým? Ohromně mi pomáhá. On je úžasný táta, nikdy jsme neměli problém, že bych po něm třeba něco chtěla a on by to neudělal. Zvládá naprosto všechno kolem malého, stejně jako já. Minule, když jsem byla na nějaké akci, tak se mě kamarádka ptala, kdo mi hlídá dítě, a byla úplně konsternovaná, že zvládám to, že syna hlídá jeho táta. Nechápu ten údiv… Petr funguje úplně úžasně a dokáže se o malého skvěle postarat. Z tebe se po porodu stala taky tak trochu blogerka, že… Máme s Berenikou Kohoutovou blog Sedmilhářky, který jsme založily ještě dřív, než jsem porodila. Paradoxně teď mám na psaní mnohem více času a taky mám víc o čem psát. A proč jste si ho spolu vlastně založily? Je to úplně jednoduché, až banální… My jsme si navzájem pořád něco psaly a tak jsme si řekly, že si to budeme psát veřejně. Zkrátka nám přišlo, že jsme „děsně vtipný“ a „moudrý“, a tak jsme se začaly o ta moudra dělit i s jinými lidmi. No a vyústilo to v to, že nám teď vyšla knížka. Nesvádí tě to vkládat na blog maminkovské tipy a rady? Ne, to nedělám. Myslím, že ani nejsem klasická maminka, takže tohle opravdu nedělám. Ale samozřejmě se to, o čem píšu, hodně týká mého syna. Ale spíš z té pozice, že jsem důkazem toho, že může být maminka mladá a rodičovství s prací se dá skloubit, ale i že se dá skloubit život, jaký jsem vedla předtím a jaký mám teď. Takže o dětech tam tipy a rady opravdu nejsou. To spíš já bych někdy nějakou radu potřebovala. A jakou například? Tak každá někdy potřebujeme radu. Já teď trochu bojuji s tím, že mi občas ujedou nervy a začnu křičet, i když vím, že bych to před dítětem neměla dělat. Stejně jako to, že už před ním nemůžu jíst čokoládu před obědem, protože se to nedělá… To jsou takové ty věci, které učíme děti, že se nedělají, ale sami je děláme, tak s tím teď bojuji. Ale že bych si s něčím opravdu nevěděla rady, to asi ne. Já to tak moc neřeším a nechávám věci plynout, anebo zavolám svojí mámě. Naopak máš ty nějakou radu pro maminky, které chtějí skloubit práci a dítě? Radu, tu mám. Mějte armádu babiček nebo vám hrábne. (říká s trochou nadsázky) Ale já nemůžu nikomu radit a vlastně ani nechci. Sama v tom někdy plavu a mám pocit, že únavou musím usnout někde v koutě. Všechno má svoje pro a proti. Vím, že mě moje práce naplňuje a je pro mě i určitým relaxem, ale abych byla upřímná, mateřství a práce, to je dohromady fakt masakr. A co tě teď v poslední době nejvíc potěšilo? Určitě to, že Beník už spí celou noc, to je asi největší odměna, jakou mi mohl dát. Ale také to, že se naučil říkat máma, táta, pápá a tak.