reklama

Markéta Hrubešová: „Nedokážu si představit, že si moje malá holčička přivede domů ženicha, který se mi bude líbit“

Je škoda, že rozhovor v časopise jen těžko dokáže zachytit Markétin sytý smích. Směje se často a ráda, pořád sleduje dceru a úplně nejspokojeněji vypadá, když ji může pohladit nebo od ní dostane rychlou pusu. Společně jsme se bavily o tom, jak rychle čas s dětmi utíká a jestli vůbec zvládneme nástrahy, které nám budoucnost chystá. Čtěte dál…

<<< První díl článku

* S Christel jsem se potkávala na tanečkách. Moje holčičky už toho raději nechaly, co ona, tančí ještě?

Markéta:My jsme to tenkrát ani nedochodily. Párkrát jsme se tam byly podívat, ale nějak to nedopadlo. Baletka z ní rozhodně nebude. (smích) Zjistily jsme, že skupinové aktivity moje holčička moc ráda nemá, tak jsme se nakonec rozhodly pro kreativní studio. Bylo to něco mezi klauniádou, pantomimou, děti hodně používaly fantazii. Bohužel příští rok už studio nebude. Ale protože už je o něco starší, zkusíme nějaký ten hip hop nebo street dance, kam bude chodit s kamarádkou. A kromě toho hraje taky na flétničku.

* Vaříte společně?

Markéta:Vaříme moc rády. Malá už dokonce sama upekla i koláč, viď?

Christel:Takový koláč jako s rozinkama a bez cukru jsem upekla, aby nebyl sladký, ten dosladí rozinky, a to stačí.

Markéta:Když vařím, malá hned přiběhne a chce mi pomáhat a já ji nechám. Má to ráda.

Christel:Jsem paní servírová.

Markéta: Ano, to je náš speciální výraz. Ráda rozlévá víno, vodu, odnáší talíře… Díky tomu, že to odmala vidí, umí si sama bezchybně objednat v restauraci. Navíc kromě růžičkové kapusty jí úplně všechno, takže není problém zkusit i exotičtější chutě.

* Mimochodem, Christel, jak ti chutná ve školní jídelně?

Docela jo, ale jako maminka tam tedy nevaří!

* Co by Christel zvládla připravit sama?

Christel:Já hlavně peču koláče.

Markéta: Chystáme společně saláty nebo studená jídla. Kvůli bezpečnosti nechci, aby se přibližovala ke sporáku. Koláčky jí do trouby vždycky dávám já. Až bude starší, přijdou na řadu i složitější recepty.

Christel:Ale my s kamarádkami děláme čaj. Jako že z horké vody z kohoutku, vlastně ji nevaříme, tak to můžeme, a potom ho servírujeme sobě nebo mamce a tak.

* Moje dcery mi rády dělají snídani do postele. Rohlík s nutelou a vodu z kohoutku. Co ty, taky už ses podobné dobroty dočkala? Já ji vždy statečně sním…

Markéta:Jednou přinesla, když u nás spala sestřenička Amálka, nějaké křupinky a kafe – právě studenou vodou zalitou rozpustnou kávu. A taky jsem to snědla. To se musí. Děti to podporuje, aby se snažily dál. A navíc, co bychom pro jejich radost neudělaly, že…

* Někde jsem o tobě četla, že jsi požitkář… Jsi? A jak bys tohle slovo vysvětlila? Jaký má pro tebe význam?

Markéta:U mě se tohle smrsklo na to, že jsem nejšťastnější, když se dobře najím, dám si k tomu třeba dobré víno a můžu si pak na chvíli lehnout. To je moje absolutní nirvána. Nic víc ke štěstí nepotřebuju. A bonus navíc by byl, kdybych přitom mohla koukat na moře, ale to už vlastně nemusí být… Mně už stačí jen to jídlo. (smích)

* Jak se díváš na lidi, kteří rozhodují nebo by chtěli rozhodovat za tebe? Měla by mít ještě jedno dítě, neměla by dítě tahat na večírky a podobně…

Markéta:Občas se na druhého potomka někdo zeptá, protože má pocit, že když je jedno, mělo by začas být i druhé, nejlépe opačné pohlaví, ale já tohle nikdy moc nevnímala. Stejně jako se lidem do života nepletu já, snažím se, aby jiní neovlivňovali ten můj – třeba jen otázkami, které jsou hodně osobní. Na to už jsem velká holka. Před lety mě občas vytáčeli lidé, kteří při pohledu na Christel, nakrátko ostříhanou, bez náušnic a v džínách, konstatovali, jakého máme pěkného chlapečka, a mně se chtělo začít ječet: „To je holčička, dokonalá holčička, copak to nevidíte?“ a dnes, při pohledu na fotky batolete Christelky, se musím smát. Nebylo vůbec poznat, že je to holčička. (smích) Všem, na které jsem se tehdy mračila, se dodatečně velmi omlouvám. (smích)

* Jakého budeš dceři hledat ženicha?

Markéta: Myslím si, že se nás moc ptát nebude… A tak dnes, dokud mě ještě poslouchá, se jí snažím vštípit, že by měl být hlavně hodný, pravdomluvný a tak. A moc si přeju, aby jí některé z těchto rad v mozečku zůstaly. Jak to dopadne, to se uvidí. Ale mám pocit, že to v každém případě stejně nepřežiju, takže je to vlastně jedno. (smích)

* Budeš na tom klukovi hledat chyby?

Markéta: To nevím, je to ještě daleko. V každém případě to bude ta nesympatická osoba, co mi chce odvést dceru… (smích) A to psychicky nezvládnu. Dneska, když vidím sedmnáctiletou slečnu v metru, jak se s někým líbá, do toho se mi promítne to moje miminko… Nebo až přijde s klukem, který bude mít tunel v uchu, tak padnu. Už možná ani neuslyším, jak moc ho miluje… (smích)

* Tak si časem, až budeš dávat rozhovor časopisu Babička, ověříme, jestli to tak bylo…

Markéta: To za mnou ale budeš muset do Bohnic, pavilon C. (smích) V každém případě budu tchyně k pohledání!

* Říká se, že malé dítě přináší malé a velké stále větší starosti… Souhlasíš s tím tvrzením, nebo ne?

Markéta:Zatím nepřišla mocná čarodějka puberta, takže je to senzační. Lilly je zlatá parťačka. Můžeme cestovat, je na ni spolehnutí, je bezvadná a zodpovědná. Za rok za dva třeba budu mluvit jinak, každopádně teď je to pohoda.

* Christel, máma tě teď moc pochválila, co ty bys řekla o ní? Jaká je máma?

Christel:Třeba když jsem teď byla u Amálky, tak se mi hodně stýskalo. Máma je takový magnet.

Markéta: Teď mi namalovala obrázek, můj portrét, u kterého je napsáno: Maminka je hezká, ale přísná! A když mi řekne, že mě miluje, jsem dojatá, slzy v očích… Vždyť to znáš. A tohle je asi ten důvod, proč všechny maminky rády absolvují všechna ta úskalí, které mateřství přináší – těhotenství, porod atd. Asi všechny doufáme, že tohle jednou uslyšíme…

* Líbí se ti trend, kdy děti oslovují rodiče křestním jménem?

Markéta: Slovo máma, maminka je jedinečné. Markét kolem ní může být spousta, ale mně by bylo líto, kdybych oslovení „maminko“ nikdy neslyšela. Křestním jménem můžeš říkat tetám, strejcům, kamarádům… Ale slovo máma je nenahraditelné a je v něm obsaženo úplně všechno. Máma je zkrátka jenom jedna.

* Kdo myslíš, že je přísnější rodič? Ty, nebo David?

Markéta:Přísnější jsem asi já, ale tatínek by ti řekl, že to je dozajista on (stejně jako si to myslí i většina ostatních otců). „Otěže“ každodenně nicméně držím já.

* Máte někdy sporný názor na výchovu a jak ho řešíte?

Markéta: I u nás jsou jisté třecí plochy, ale nejde o nic zásadního. Snažíme se vždy všechno vyřešit a nekřičet. Dohoda je dohoda.

* Jak jste trávili prázdniny?

Markéta:Chvíli jsem pracovala, pak trochu v Čechách a na skok v zahraničí. Pravidelně jezdíme s mojí maminkou a Christel na dámskou jízdu do Poděbrad. Pak jsme se vydali k moři na Kanárské ostrovy a taky jsme strávili krásný víkend v zoo ve Dvoře Králové. Pak jsme ještě pět dní jezdili na hausbótu po Baťově kanále a potom byla malá týden na táboře. Ani jsme se nenadáli a už byl konec.

* Je Christel městské, nebo venkov milující dítě?

Markéta: Miluje město. Umí si taky nazout gumáky, zároveň ale ráda využívá možnosti města. Že se ustrojíme, jdeme na večeři, do kina. Tíhne logicky k městu, protože tu trávíme nejvíc času. Netvrdím tím ale, že přírodu nemá ráda. Jen umí užívat výhod města…

Christel:Na chalupě a bez tebe bych žít nechtěla.

Markéta:Já bych to asi taky nedala, takže je fajn, že se s dcerou shodneme. (smích)

* Nesnáším cirkus, obětovala jsem se a šla s holkama. I když jsem tam málem umřela, jak mi bylo líto zvířátek… Jakou největší oběť jsi pro dítě přinesla?

Markéta: Sjela jsem z nejvyššího bodu Stezky korunami stromů na Lipně. Takovým tím toboganem. Bylo to strašný. Stála jsem nahoře a říkala jsem si, že to nikdy neudělám. A zdola se ozvalo: „Mamí, pojď taky“, a já věděla, že je trapné říci, že nejdu, takže jsem zatnula zuby a jela. Ale už to nikdy neudělám, fakt ne. To bylo naposledy, co jsem se takhle pro dceru obětovala, na druhou stranu je nutné říci, že právě díky ní zažívám věci, které bych si ještě před pár lety klidně nechala ujít. Takže shrnutí: Sice skřípu zuby, ale je to docela fajn...

* Oslavila jsi zlomové narozeniny a vypadáš stále líp… Jak to děláš?

Markéta: Děkuju. Na to se nedá moc odpovídat, aby to neznělo jako klišé, nebo sebechvála... Asi jak mi dochází s věkem, že má být člověk spokojený a pokorný, tak to se nějak odráží. Jsem vděčná za každý den, vnitřně jsem se vyrovnala a je to asi vidět i ve tváři. Vlastně jsem na to odpovídala už v předchozí otázce. My ženy máme štěstí, že nás děti omlazují. Proto je skvělé je mít.

Článek vyšel v časopisu Maminka 9/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Pro jednání s lidmi odpoledne příliš nadání nemáte, ale kolegové vám snad pomůžou. Vy si věříte spíš na soustavnou práci. Neumíte…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama