Maminka.czTěhotenství

Markéta: Můj těhotenský deníček

Vanda Stöckbauerová 21.  10.  2014
Na těhotenském testu jste objevila dvě čárky a nevíte, na co se těšit? Pomůžou vám zkušenosti ostatních maminek. Čtenářka Markéta nám poslala svůj deníček, který si vedla v těhotenství. Porovnejte její pocity se svými.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

0.–4. týden

Po pěti měsících bez antikoncepce začínám mít tušení, že jsem možná těhotná. Protože do další menstruace zbývá ještě týden a já nemám žádné příznaky, říkám si, že si to nejspíš jen namlouvám.

Jsem poslední dobou občas unavená, což ale při mém pracovním nasazení není nic výjimečného. Navíc mám už několik dní bolesti v podbřišku, a tak čekám, že menses přijde každým dnem. Ale přece jen si „pro jistotu“ dělám těhotenský test. Stejně jako v minulosti čekám, že se objeví jen jedna čárka.

Když se ale k mému velkému překvapení naprosto nepřehlédnutelně ukazují čárky dvě, jen nechápavě zírám a ruce se mi třesou šokem, štěstím i strachem. Je to směsice protichůdných emocí a pocitů. Obrovská radost doprovázená úžasem a zároveň obrovským strachem a hromadou pochybností, jak to všechno zvládneme.

Martinovo nadšení mě ale zbavuje většiny pochybností. Nikdy jsem ho neviděla šťastnějšího než ve chvíli, kdy se dozvídá, že bude konečně tátou. Je opravdu těžké ho udržet, aby to hned nevykřičel do světa (přece jen nechceme nic zakřiknout). Rodičům to ale říct musíme. Opakovaně si dělám těhotenský test, jen abych znovu viděla kouzlo se dvěma čárkami.

5. týden

Než jsme to rodičům oznámili, objednala jsem se na kontrolu k lékaři, aby mi těhotenství potvrdil. Poprvé jsem viděla naší „fazolku“ na ultrazvuku. Má sotva 7 mm, ale je tam! Bez jakýchkoli pochyb. Dostala jsem první vytištěný obrázek. Přestože na něm ještě není pořádně nic vidět, Martin je z něj nadšený. Teď už nám nic nebrání, abychom to oznámili rodičům.

Reakce jsou úžasné, všichni mají nefalšovanou radost, jsou nadšení a tak bezprostřední, až nás to dojalo. Začínám si pomalu uvědomovat příznaky těhotenství, kterým jsem dřív nepřikládala žádný význam. Pravidelně usínám v MHD při cestě do práce a z práce. Připomíná mi to studentská léta, kdy člověk po probdělé noci usínal cestou do školy. Jsem často tak unavená, že neudržím oči otevřené. Ranní vstávání se najednou stalo velmi problematickou záležitostí. Po ránu je mi mdlo a slabo. Mám občas žaludek na vodě, ale naštěstí bez zvracení, za což jsem neskonale vděčná.

6. týden

Stále čekám na pověstné „těhotenské chutě“ a první náznaky jsou tu. Ačkoli běžně sladké příliš nemusím, teď se můžu utlouct po sladkých sušenkách. Naopak maso nemůžu ani cítit. A to doslova. Často nemůžu ani dovařit večeři – vůně v kuchyni mi dráždí smysly a je to nesnesitelné.

Vím, že „fazolka“ potřebuje bílkoviny, ale maso jí prostě nevoní. Místo toho se po večerech láduju sladkými esíčky a pomelem, které teď můžu jíst na kila. Při vzpomínce na rozhovor s panem doktorem na téma „vliv výživových doplňků pro těhotné versus vyvážená pestrá strava“ se musím smát. Má strava je teď asi vše, jen ne vyvážená.

Můj žaludek vyvážené stravě vyhlásil válku. Dokonce mám problém sníst běžnou porci jídla. Už po pozření pár soust mám pocit, že jsem totálně přejedená a je mi šíleně těžko. Žaludek mám na vodě prakticky nonstop.

7. týden

K již zaběhnutým nepříjemnostem se přidávají potíže se spánkem. Jednu noc spím jako Šípková Růženka a ráno nejsem schopná se probrat, následující noc zase nezamhouřím oka, ačkoli jsem utahaná jako kotě. Do toho mám neklidné sny.

Při vybírání oblečení zjišťuji, že v oblasti hrudníku mi začíná být všechno těsné. Kvůli bolesti v prsou a citlivosti už nesnesu na těle skoro ani podprsenku. Co se týče pachů, začíná to být čím dál horší.

Přicházím na to, že mi vadí i Martinův deodorant. Ten je ale pořád snesitelnější, než pach některých lidí v MHD. Cesty do práce začínají být peklo. Stačí trochu zpocený cestující nebo kuřák a musím si držet nos.

8. týden

Tohle byl hodně rušný týden. Vše začalo v neděli jedním telefonátem ze skrytého čísla. Vzápětí se ukázalo, že je to policie. Teta spáchala sebevraždu. Krve by se ve mně nedořezal. Cítím se, jako bych zamrzla. Ani jsme jí nestačili říct tu radostnou novinu, chtěli jsme počkat do 12. týdne. Martin mě přesvědčuje, ať nechodím na pohřeb, že teď potřebuju být v klidu a veselá a že každý pochopí, pokud nepřijdu.

Já to tak ale nechci, tohle musím zvládnout. Konečně taky přišel čas na další prohlídku u gynekologa. Nemůžu se dočkat, až to naše dítko znovu uvidím na ultrazvuku a doufám, že bude v pořádku. Martin vyrazil na kontrolu se mnou, aby ho mohl taky vidět. V čekárně se ošívá nedočkavostí a pak konečně vidíme toho našeho broučka na obrazovce.

Trošku povyrostl, teď má 17 mm – už je to pěkný macek, jak poznamenal Martin. Ještě sice nejdou pořádně rozlišit jednotlivé části těla, ale už je vidět bijící srdíčko. Pan doktor zapíná reproduktor a místností se najednou začne ozývat rychlý pravidelný tlukot. Úplně se mi zatají dech – to je tlukot srdíčka našeho miminka! Málem mě to dojímá k slzám. A jak tak koukám na Martina, taky je z toho celý naměkko. Nic krásnějšího jsem ještě nikdy neslyšela.

Po ultrazvuku absolvuji ještě odběr krve, zodpovím pár otázek a vystaví mi těhotenskou průkazku. V ten samý den nás ještě čeká méně příjemná věc – pohřeb tety. Rozhodla jsem se, že půjdu. Cítím, že je to tak správné a já to zvládnu. Když už mám průkazku, rozhodla jsem se zajít za šéfem a oznámit těhotenství v práci. Třeba aspoň pochopí, proč jsem pořád tak unavená a přesčasy už nezvládám jako dřív.

9. týden

O tom, že většina maminek během těhotenství zkrásní, si myslím své. Pleť se mi šíleně mastí. Bohužel nepomáhá ani speciální krém proti akné na extra mastnou pleť. Zároveň mě trápí zoufale suché rty. Jsem vyloženě „krasavice“.

Nejnepříjemnější je ale to, že mě šíleně svrbí kůže. Žádný krém nebo tělové mléko nepomáhá a já se pořád musím škrábat. Alespoň v podprsence mám konečně pořádný důkaz o tom, že jsem žena se vším všudy. Je pravda, že vlasy už mi také nepadají tolik jako dřív. Tak snad se časem dostaví i další pozitivní „vedlejší účinky“.

10. týden

V práci jsou všichni nachlazení a prskají kolem sebe bacily. Bohužel i já začínám smrkat a cítit se pod psa. K mé velké smůle ale všichni zůstali s nemocí doma a já jsem v práci jediná, tudíž veškerá práce padá na mě a já navzdory únavě a boji s nachlazením nemohla zůstat doma. Byl to zatím ten nejnáročnější týden. O víkendu si házím nohy na stůl a snažím se nabrat síly.

11. týden

V práci už si první kolegyně samy od sebe všimly, že mi roste bříško. Kolegové mužského pohlaví ale zatím nic nezaregistrovali. Občas mě bolí hlava, což u mne není příliš běžné. Prsa už mne nebolí, občas mám jen citlivější bradavky. Poctivě si prsa i bříško mažu aspoň 2x denně, abych předešla striím.

Protože už maličko opadla únava, začala jsem zase chodit cvičit a cítím se díky tomu mnohem líp. Zatím alespoň po psychické stránce. Žaludek na vodě už taky nemívám a s jídlem nemám problém. Pachy mi momentálně taky moc nevadí, jen mám mnohem citlivější čich – co jiní necítí, to já cítím zřetelně. Občas se mi motá hlava, nejspíš kvůli nižšímu tlaku.

Poprvé za mnoho týdnů se mi podařilo neprospat celý víkend. Pokračujeme s prací na bytě a dětském pokoji, celý den malujeme a já jsem večer unavená jako pes. Také mě hrozně bolí záda. To jsem zvědavá, jak to budu zvládat za pár měsíců, až budu tahat mnohem větší váhu.

12. týden

Bříško se mi začíná povážlivě zvětšovat. Tam, kde ještě nedávno nebylo prakticky nic, mě teď všechny kalhoty škrtí. Už přestávám vypadat, že jsem se jen pořádně najedla a začíná být jasné, že jsem opravdu těhotná.

Brzy si budu muset pořídit něco pohodlnějšího do šatníku – nedokážu už nosit kratší trička jako dřív, najednou mi to hrozně vadí. Mám tendenci bříško si hodně halit do oblečení, aby mi na něj odnikud netáhlo. Taky kalhoty budu potřebovat nové, abych si nemusela neustále nechávat rozepnutý knoflík.

Venku už se ochladilo a za měsíc jsou Vánoce. V tomto týdnu nás opět čeká návštěva poradny. Konečně je tu den kontroly. Hlodá ve mně červíček pochybnosti, jestli bude vše v pořádku a zároveň se nemůžu dočkat ultrazvuku.

Naštěstí je vše dobré a dítě roste jako z vody. Už vypadá mnohem víc jako opravdové miminko. Je vidět mozek, nos, oči, žaludek, jednotlivé prstíčky… Pokaždé je to úžasná podívaná! Pan doktor mi pro jistotu ještě odebírá krev a posílá ji na testy kvůli jaterním hodnotám – to proto, že mě pořád všechno svědí. Výsledky jsou taky v pořádku, takže máme zase na pár týdnů klid.

13. týden

A je tady double test aneb prvotrimestrální screening. Těším se, co všechno na lepším ultrazvuku uvidím. Těšení přehlušilo i obavy z výsledku – nějak jsem si nepřipouštěla, že by něco mohlo být špatně. Pídě sebou nejdřív mele, že se na obrazovce jen míhají končetiny sem a tam. Nakonec se naštěstí trochu zklidnilo, a tak paní doktorka může v klidu naměřit, co potřebuje.

Tedy až na jedinou věc – nosní kůstky, jelikož se rozhodlo, že na nos mu nikdo koukat nebude a buďto je zády, nebo si před nos strká ručičky. Ani klepání a šťouchání do břicha nepomohlo. Naštěstí jsme nosní kůstky viděli už před týdnem na klasickém ultrazvuku u mého gynekologa a byly v pořádku.

Po pár minutách dostávám vyhodnocení testu – riziko je nízké, nevýznamné. Riziko Downova syndromu máme dokonce 20x nižší, než je běžný průměr pro mou věkovou kategorii. Mám radost a jsem v klidu. Taky už mi nezbývá nic jiného, než vyrazit na nákup těhotenských kalhot. Všechny džíny mě totiž neskutečně škrtí a chodit s rozepnutými kalhotami jen na gumičku už mi leze na nervy. Konečně mi netáhne na bříško a nic mě neškrtí.

Témata: Těhotenství, Časopis Maminka, Vaše příběhy, Jen pro maminku, Jen pro tatínka, Pesimismus, Šicí stroj, Příští víkend, Podobný problém, OGTT, První odběr, Migréna, Pohřeb, Stydká spona, Intimní záležitost, Pánevní sval, Náročný porod, Velké překvapení, Utišení, Celý zbytek, Nejoblíbenější činnost, Katčin, Kontrolní měření, Nepříjemný pocit, Prodloužený víkend

Video