Marta Jandová: „Po roce bychom se chtěli pokusit ještě o jedno miminko“

Zpěvačku před porodem potrápilo rizikové těhotenství. Co ji nejvíc nebavilo na domácím „vězení“, a kdyby věděla, jaká rizika gravidita přináší, šla by do ní znovu?

Při přípravě focení jsme se vrátily k jejímu rizikovému těhotenství a také k tomu, jestli jí nevadí, že všichni si dnes spojují Jandová rovná se riziková gravidita. Vůbec jsem tedy zpočátku nevěděla, zda toto téma nadhodit, a Marta mi to krásně usnadnila: „O tom, co jsem prožila, se přece musíme bavit. Třeba proto, že pohled na moji Marušku pomůže jiné mamince, která je ve stejné situaci jako já před pár měsíci, a uvědomí si, že když chvíli bude dodržovat doporučení lékařů, nakonec se dočká svého štěstí,“ vysvětluje a doplňuje svůj názor stowattovým úsměvem, kterým je tak proslulá.

NENECHTE SI UJÍT: Velká fotogalerie: Připomeňte si hvězdná novorozeňátka roku 2013

* Jak to tedy v těhotenství bylo?

V šestém měsíci jsem se dozvěděla nejen, že musím ležet, ale také, co mi hrozí, a že vlastně můžu jen na záchod. V první chvíli jsem se strašně lekla, otevřela jsem si internet a googlovala si všechno, co se dá o mém stavu zjistit. Hrozně mi pomohlo číst ty příběhy a vidět, že nejsem jediná, kdo něčím takovým prochází. Že spousta žen musí ležet i s horším nálezem, a pokud jsou ukázněné, miminko se jim donosit podaří. Nejvíc mě nabíjely ty historky, kdy se svěřovaly, že donosily a porodily zdravé dítě. Najednou jsem si věřila, že to s Maruškou zvládneme…

A vidím dodnes, jak mi podobné debaty pomáhají. Třeba když bylo Marušce sedm týdnů a v noci začala dělat takové divné zvuky. Ve čtyři ráno po kojení vyluzovala ze spaní zvuky, jako by se dusila, chrochtala… Tak jsem si to dnes ráno zadala zase do Googlu a zjistila, že i jiné děti tohle dělají, což mě docela uklidnilo. Našla jsem několik příhod, díky kterým jsem zjistila, že není ani divná, ani nemocná. Ale abych se vrátila k původní otázce. Myslím si, že ženy by své zážitky měly sdílet právě proto, že některým to pomůže, jiným dodá odvahu… Takže debata o tom, že jsem měla rizikové těhotenství, mi vlastně vůbec nevadí.

* A co jste zjistila o tom chrochtání?

Že to patří k věku. Už ji tak pevně nebalím, takže si ze spánku diriguje, navíc má zadní rýmu a asi ani ten spánek není tak hluboký. Také je po delším nočním spaní hladová a mlíčko pak hltá, takže to asi pracuje ve střevech.

* Když jsem si vás zadala poprvé do vyhledávače já, zjistila jsem, že žijete s porodníkem Miroslavem Vernerem, a začala jsem vám hrozně závidět. V době, kdy jsem byla těhotná, chtěla jsem na ultrazvuku být hodiny a hodiny, abych mimčo mohla kontrolovat. Využila jste takto jeho profese?

Ne. Přítel jede podle pravidla, že jeho přítelkyně není jeho pacientka. Ultrazvuk mi jednou dělal, ale byl z toho tak nervózní a upřímně řečeno já taky, že jsem příště chtěla raději jeho kolegu. Jednou jsme se společně byli podívat, ale on už byl v roli diváka, ne lékaře. To se opravdu nedá míchat.

* Myslíte si, že s ohledem na své vědomosti byl během těhotenství víc nervózní než vy, protože věděl, co všechno se může stát?

Přesně tak. Když se dozvěděl, že mi hrozí riziko předčasného porodu, promítly se mu v hlavě případy všech jeho pacientek, kolik miminek předčasně porozených zachraňoval a podobně, takže měl hrozný strach, že se to stane. My jsme to miminko moc chtěli, jako si to přejou všichni, kdo na něm pracují, a tak se bál víc než já. Já si nakonec myslela: „Sladká nevědomost.“ Po něm jsem chtěla, aby mi neříkal všechno, ale jen to, co mám dělat. Je fakt, že jsem si svůj stav trochu oplakala, protože jsem se těšila, jak budu všem ukazovat bříško. Pak jsem šla na Google, zjistila si, že nejsem jediná, kdo takhle leží, přítel se ale uklidnil opravdu až v momentě, kdy se malá narodila. Vždycky tvrdil: „Musíme vydržet do 24. týdne,“ pak posunul hranici do 28. týdne, poté do 30. Pak 32., potom 34. A potom už mě uklidňoval, že kdyby se už narodila, nemusela by na dlouho do inkubátoru.

* Dá se rizikové těhotenství užít?

Ale jo. Já si to užila. Když jsem měla návštěvy, vždy jsem se zvedla, aby mě viděli, jaké mám bříško. V mobilu mám asi tisíc fotek sebe z profilu, které jsem posílala všem kamarádům. Nakonec mě i napadlo, že mám právě kolem pupíku tetování slunce, a to se s objemem bříška zvětšovalo. A mně došlo, že moje dítě roste pod symbolem slunce, že to bude moje sluníčko. Navíc jsem docela brzo intuitivně cítila, že ji donosím. Uklidňovala jsem i přítele tím, že vím (i když bez vědeckého podložení), že Marušku donosím. Proto jsem celé těhotenství byla v klidu. Což ale neznamená, že jsem neměla strach. Ten určitě má každá máma, avšak vnitřnímu pocitu jsem taky hodně věřila.

* Byla jste během pobytu na lůžku osamělá, nenudila jste se?

Vůbec. V nouzi poznáš přítele a za mnou pořád někdo chodil. Nosili mi hrozně moc dobrot, knížky, filmy, takže mi to i docela utíkalo. Jistě jsem občas byla smutná, protože venku bylo krásně, začínalo jaro a já ležela a bříškem jsem se pořádně chlubit nemohla, do parku s pejsky to taky nešlo… Ležela jsem a měla přebytek energie, ale dá se to zvládnout. Asi bych měla problém, kdybych ležela s nějakou nemocí, když jsem ale vlastně každý den viděla, jak bříško roste, jak se mění, to mě hodně motivovalo. Hezké bylo, když jsem vleže přemýšlela, jestli tenhle hrbol je její patička, tohle že tedy musí být zadeček. Vlastně na to nakonec ráda vzpomínám. Taky jsem ráda na ultrazvuku sledovala srdíčko, jednou jsem šla na 3D ultrazvuk, jenže Maruška byla hlavou přilepená k děloze a nic nebylo vidět.

Tak jsem ji poprosila, ona se pootočila, jenže pořád to bylo málo. Tak znovu a ona mě zase poslechla… Byla jsem z toho v šoku. Pak jsme udělali první fotky a já jsem plakala štěstím a vůbec nemohla pochopit, že ji mám v sobě… Je to nádherné, a kdo děti nemá, to nepochopí, maminky, které tohle čtou, jistě vědí, o čem mluvím. Když jsem pak konečně směla ven, oblékla jsem si šaty a hrozně jsem si rovnala záda, aby všichni viděli. Myslela jsem si: „Jo, já budu máma, koukejte,“ jejich pozornost mi dělala dobře.

* Takže jste věděla, že čekáte holčičku, hned od prvního možného ultrazvuku?

Nechali jsme si to říct, ale samozřejmě to nikdy není stoprocentní. Takže jsem počítala s holčičkou, když jsem ale potom mohla ven, všechny ženy mi říkaly, že mám špičaté břicho a že to bude dozajista kluk, trochu jsem znejistěla. Na dalším vyšetření jsem tedy chtěla znovu vědět a pan doktor řekl, že pokud to bude kluk, bude celý život hrozně nešťastnej. (smích) Věděli jsme to tedy na devadesát devět procent. A byla jsem ráda za holčičku. Vždycky jsem to chtěla mít tak, že starší bude kluk, pak holka – tenhle model jsme měli doma, aby se chlapeček o sestru staral a tak, jenže vzhledem k mému věku jsem asi ráda, že jsme začali holčičkou a časem se uvidí.

Těším se, jak jí budu plést ty copánky, vést holčičí řeči, malovat obrázky a tak. Chtěla jsem holčičku a jsem šťastná, že se mi to povedlo. Navíc kamarádky mají kluky, ti se perou, mlátí a třískají, chodí po parku a střílí, a to jsem asi nechtěla. Kdo by si chtěl hrát pořád na nindžu. Na druhou stranu je fakt, že třeba s legem si hrát budeme. To nás s přítelem baví už teď.

* Jaká je Maruška?

Je to hrozně klidná holčička, myslím si, že nebude mít ráda stres, občas ale, když jí něco nejde – má prdíky a hlad –, dokáže se taky vztekat. Je fakt, když bojujeme třeba při kojení, tak se projevuje ten Lvíček v ní, znamení, ve kterém se narodila. Dokonce když jsem byla v Blíženci, říkala jsem si, snad neporodím teď, oni lidé narození v tom znamení jsou takoví zvláštní… U Raka už jsem jí říkala, teď můžeš. (smích) Rak byla moje maminka, takže toho mám ráda. A Lvíček, ten je úplně super. Sice je s ním hodně práce, ale v životě se neztratí.

* V co věříte?

Je to snadné. Co si přeju, to se mi vrátí, stejně jako to, co vysílám do světa za energii. Takže se snažím být optimista a špatné myšlenky si nepřipouštět. Nestrachovat se něčím, co bych si na sebe a svou rodinu mohla přivolat.

* Kdy Maruška vstává?

Kolem půl sedmé s tatínkem. Chce ho vidět.

* A vídá ho?

Ale jo, tatínek mívá občas noční, takže jsou spolu, co to jde. Když má půl dne volno, užívají si to. Mirek je z ní celý blázen a dělá s ní všechno. Když přijde domů z práce a vidí, že jsem unavená, tak mi ji vezme a řekne, abych si šla na hodinu lehnout. Dokonce už třikrát hlídal v době, kdy jsem musela pracovně mimo domov. Na dvě hodinky jsem šla poprvé, ale odstříkala jsem mlíčko a Mirek mi pak poslal její fotku s takovýma těma opileckýma očima, které novorozenci po jídle tak skvěle umí. Navíc Maruška má po jídle otlačený horní ret, takže krásně bylo vidět, že je najedená.

A na druhé fotce od něj byla prázdná lahvička. Navíc to bylo poprvé, kdy pila z lahvičky, a já nevěděla, jestli to funguje, nebo ne. A Mirkův fotoseriál mě dost uklidnil. Ale abych se vrátila k původnímu. Mirek umí přebalovat, chovat, koupat… Je trpělivý a myslím si, že jako táta bude čím dál lepší, jak malá poroste. Je hrozně chytrý a sečtělý, všechno si pamatuje, těší se, až ji budeme vozit na výlety, chodit po Praze a on ji bude učit všechno, co ví. Ukazovat hrady, stromy, města. Navíc mě straší, že ji (jako horolezec) vezme na hory. A určitě se bude Maruška časem s tátou potápět. Myslím, že dětství s takovým tátou za zády si naše holčička dost užije, jen já přitom maličko zešedivím.

* Otce pro dítě jste si tedy vybrala dobře?

Jo. Sice v okamžiku, kdy jsme se seznámili, jsem se na Mirka nedívala očima ženy, která hledá otce pro svoje budoucí dítě, byla jsem zklamaná z minulých vztahů a chtěla chvíli klid, ale čím víc času jsme trávili spolu, tím spíš jsem věděla, že on prostě je ten dokonalý muž pro mě a i táta, kterého bych pro své dítě chtěla, a jsem ráda, že to cítil také tak. V období zamilovanosti se věci jako rodičovství moc neřeší, později je dobré, když vedle sebe máte někoho, do koho jste zamilovaná a zároveň s ním chcete mít děti – to si myslím já. Navíc odpověď na to, jestli je dobrý táta, je jednoduchá. Pracuje jako porodník a myslím, že člověk, který děti nesnáší, by tuhle práci nikdy nedělal.

* Dá se únava, kterou teď zažíváte, porovnat třeba s únavou po koncertě?

Bývala jsem unavenější. Měla jsem roky, kdy jsem opravdu hodně pracovala. Maruška je tak hodná, že chce, aby si maminka odpočinula. Tehdy jsem spala čtyři, možná pět hodin denně, to teď naspím víc. Jediné, co mě trochu unavuje, je to, že se sama zásobuju stresem. Příklad – myslím si: „Máme zítra to focení, stihnu to? Zvládneme to, co malá, nebude nevrlá, nebude chtít mlíčko?“ Pak se zklidním, že je to pro ni, aby měla hezké fotky, a že když to nepůjde, tak to zkrátka nepůjde. Že se v klidu nají, že chvíli počkáme, že si odpočine. Stres si vytvářím sama a úplně zbytečně.

V Německu je komik, který po narození dítěte celý program vystavěl právě na rodičovství. A dětech. Tam si dělal legraci z toho, jak mu kamarádi kdysi říkali, dítě musíš mít, a měli přitom hrozné kruhy pod očima. Byli nevyspalí a usínali všude. Když se jich na to ptal, souhlasili s tím, že jsou absolutně vyčerpaní, že ale stačí jeden jediný úsměv a vy tomu svému dítěti odpustíte noci bez spánku. A že to opravdu pochopí jen ten, kdo děti má. Ten komik taky přiznal, že to po narození dítěte měl, a dneska? Maruška byla dvě hodiny v noci vzhůru, pak dělala zvuky, u kterých máma nespí, a my moc nespali. Potom jsme si ji vzali do postele, Mirek si ji položil na kolena a ona se začala smát taky. A čím víc se smála ona, tím víc my a opravdu jsme v té posteli vydrželi smát se asi pět minut a najednou mi bylo naprosto jedno, že jsem nevyspalá.

A věděla jsem, že přesně tohle je to, proč je super mít dítě. Navíc Maruška je zlatá i v tom, že se vzbudí jednou, maximálně dvakrát za noc, kamarádka si stěžovala, že její dítě i šestkrát. Opravdu je zlatíčko, spánek po půlhodinách bych opravdu nedala. Nebo asi dala, ale vypadala bych jako zombie.

* Z vlastní zkušenosti můžu říci, že už se v životě moc nevyspíte… Děti potřebují péči a dohled pořád...

Ale to mi asi nevadí. I dneska, když vím, že Mirek vstává ráno do práce, přebaluji a kojím malou během noci raději v obývacím pokoji, abych ho nebudila. Respektuju to, že si musí odpočinout, že bude celý den v práci. Já se můžu s Maruškou dospat i jindy během dne. On v nemocnici ne.

* Občas maminky tvrdí, že je dítě pláčem terorizuje, vnímáte to také tak?

Ne, ona nevydává zvuky proto, že by měla radost z toho, jak mě vyčerpá, chce mi jen něco sdělit. Že jí něco chybí. Jinak komunikovat neumí. Kamarádka má třítýdenní holčičku. A problémy s kojením. Takže odstříkává a s přítelem mají služby. Jednu noc spí ona, druhou noc má službu on. Přitom ráno, po své službě, ten muž jde do práce. To bych asi neudělala.

* Na Googlu jsem si přečetla, že máte Aničku, ne Marušku. Vadí vám bulvár?

Vadí mi to, že když už o mně chce někdo psát, ani si neověří informace. Týden po narození jsme šli na procházku do parku a nafotili nás tam. Nevím, jestli hosté nebo někdo z restaurace zavolali bulvár a vyfotili mě, jak ji nesu k autu. Protože bylo vedro a nechtěla jsem, aby na ni svítilo slunce, měla jsem přes ni přehozenou plenu a zpod ní koukala jen nožička. Navíc mě fotili u auta, kde jsem před chvílí kojila. Sice za tmavými skly, ale stejně šlo o důvěrnost mezi mnou a malou. Pak, když jsem to viděla, jsem si říkala, proč to dělají? Přece jsem nikdy neřekla, že jim ji neukážu, ale v šestinedělí by maminka a miminko měly být chráněné. Navíc ke článku napsali: „Chytli jsme Martu Jandovou a její Aničku.“ A mě naštval nejen nedostatek empatie, ale i ta blbost, že si neověří, co píšou.

* Plánujete, jestli z vaší dcery bude hudebnice, nebo lékařka?

Jasně. My dva máme různé profese, tak nás napadá, jaká bude ona, co bude dělat. Já bych chtěla, aby vystudovala vysokou školu. Možná proto, že já ji nemám. Ale hlavně chceme, aby si život užívala. Přítel říkal, že třeba bude mít talent na hudbu. Byli jsme na zkoušce Bídníků a ona reagovala na orchestr. On se nadchl, že by z ní mohla být slavná houslistka, a já si pomyslela: „Panebože jen to ne. Musela by chudinka denně šest hodin cvičit.“ Chci, aby dělala něco, co ji baví, v čem by byla úspěšná. Aby měla hezký život a uměla si ho užít… Aby měla kamarády, možnost cestovat, aby byla šťastná. Když mi řekne, že ji baví studovat a sedět v knihovně, budu ji podporovat. A vím, že ji s tatínkem nikdy neopustíme. Dáme jí vše, co bude v naší moci.

* Utratila jste statisíce za výbavičku?

Ne, mám ohromné štěstí, že jsem spoustu věcí dostala. Jen když jsem ležela, tak jsem nakupovala oblečky přes internet, ale po chvíli mě to zase přešlo. Vtipné bylo, že když mi to pak přišlo a já balík rozbalila, žasla jsem, jak malinká bude, až se narodí. Věci pro novorozence jsou kouzelné.

* Jak dlouho chcete kojit?

Minimálně těch šest měsíců. Pro zdraví. Mléka mám zatím dost, tak uvidíme. Navíc tyhle chvíle (Maruška je zrovna krmena) považuju za nádherné souznění mámy a dítěte, tak proč se o ně připravit proto, že nechci mít po kojení zničený dekolt, že? Navíc po roce bychom se chtěli pokusit ještě o jedno miminko, pak bych kojit přestala.

* Před čím byste svou dceru chtěla uchránit?

Před zlými lidmi, nemocemi a zklamáním. I když nemoc nepočítám, protože já jsem se rozhodla, že co si budu přát bez pochyb a s čistým srdcem, to se mi vyplní. A přeju jí zdraví. A navíc kvůli mé zkušenosti – přeju jí, aby měla maminku a tatínka minimálně do svých čtyřiceti let.

* Jak moc vás dnes mrzí, že už nemáte maminku, že si ji nemůže pochovat?

Vlastně nad tím nepřemýšlím, jsem plna toho, co prožívají novopečené maminky… Ty emoce jsou silné. Jednou mi někdo řekl, že láska k dítěti nahradí alespoň část smutku po mamince, a musím říci, že do určité míry to tak opravdu je. Ale stejně mi chybí. I když je pryč 22 let… S tím se člověk nikdy nevyrovná. Věřím ale ve věci mezi nebem a zemí – třeba že miminka vidí, co velcí ne. Maruška doma občas kouká na jedno místo a hrozně se tomu hihňá. A já se jí ptám, jestli je tam maminka moje, nebo přítelova.

* Shodnete se s partnerem v názorech na výchovu?

Úplně. Už během těhotenství jsme se o tom hodně bavili a zjišťovali, co chceme a co nechceme. Rozhodně nebudeme naše dítě vychovávat tak, aby smělo úplně všechno, nebo aby naopak nemohlo vůbec nic. Taková ta moderní antiautoritativní výchova se mi nelíbí vůbec. Je špatně, a v tom jsem staromódní, nechat dítě, aby si vybralo, kdy jíst chce a kdy nechce, odbíhat od stolu, kdy se mu zlíbí… Vím ale, že se mi o tom teď mluví jednoduše, protože nemám zkušenosti, ale chtěla bych, abychom se scházeli u jednoho stolu, byla pohoda. To by mi udělalo radost.

* Kdo vymyslel jméno Maruška?

Oba. Naše babičky se jmenovaly stejně, babička mojí nevlastní sestry, se kterou si báječně rozumím, se jmenuje taky tak… To jméno je krásné. Máme k němu vztah a je známé celosvětově. Všichni ho vysloví. A navíc, neznám moc malých holčiček, které by se jmenovaly stejně. Marušky znám jen starší dámy, takže tohle všechno hrálo roli při výběru jména. Navíc je tradiční. Skvělé a dokonalé. Marie, Maruška…

* Bude svatba?

Teď to přes zimu neřešíme, oba jsme ale staromódní, myslím si, že lidi se brát nemusí, ale za sebe říkám, že se na svatbu těším, že přijmu jeho jméno. Tak to podle mě má být. Jandová půjde do háje. Na Vernerovou si lidi taky zvyknou. Rychle.

* Jak dlouho zpěvačka vydrží bez práce?

Hrozně ráda pracuju a jsem ráda finančně nezávislá. Nerada si říkám o peníze, i když jsme jedna rodina. Takže do práce musím kvůli sobě, ale špatně se mi od Marušky odchází. Práci plánuju. Už jsem měla nějaké muzikály, Bídníky, práce kolem toho byla a na konci prosince máme v Německu tradičně čtyři koncerty s mojí kapelou. To pojedeme všichni. Přítel bude s malou večer sám dvě hodiny, přes den se budeme společně přesouvat vlakem… Budeme chodit po procházkách a hrát si. Těším se. A za rok jedu na turné s kapelou, kdy mi pomůže Mirek a kamarádka.

* Co Marušce zpíváte?

Různě. Melodie koled například, ale s vlastními texty. Líbí se jí koleda na dudlajdudlajda – Maruško, kočičko, já tě budu kolíbati, no někdo by mě měl nahrát. Ve slokách pak probírám, co s ní právě dělám, že ji bolí bříško a tak. Zpěvem si stěžuju na řidiče. Zpívám na každou melodii, kterou mám v hlavě, jen s českými slovy.

* Nafotila jste před časem charitativní snímky s dětmi z kojeneckého ústavu. Teď, když máte v ruce vlastní dítě, uvědomujete si ještě víc, jak jsou děti křehké? Dokážete si představit, že byste Marušku opustila?

Je to hrozný. Ale je lepší dát dítě do babyboxu než ho odhodit v igelitce do popelnice. Nikdy nevíme, co se během života může dít, chápu, že má někdo dítě, opustí je manžel, psychicky se složí a někdo se o ně musí starat, co ale nepochopím nikdy, je, a v tom mě štve celá Česká republika, přístup ke kondomům. Vidím to u známých a všichni se mi smějí, když tohle slovo vyslovím. Všichni si užívají, ale když nemám partnera, tak bych měla užívat antikoncepci nebo nevěřit v kouzlo přerušované soulože. Tak to není. Navíc kondomy jsou i zdravotní pojistka. Vadí mi, že lidi si myslí, že kondom je divnej, tak ho nepoužiju, holka otěhotní a jde na potrat. Na den. Před lety jsem ležela v nemocnici a tam holky v mém věku chodily na potrat jako na formu antikoncepce, to je to, co mě fakt štve.

Článek vyšel v časopisu Maminka 11/2013

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Jako asistentky, sociální pracovnice nebo recepční se uplatníte kvalitně. Díky Jupiteru máte totiž smysl pro zdvořilé chování a…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci