Martina Pártlová: Cítit se někdy úplně na dně je O.K.

Když jsme s Martinou mluvily naposledy, byla čerstvě po porodu a vyrážela s kamarádkou Veronikou Arichtevou, dětmi i partnery na dovolenou do Chorvatska. Před pár týdny se vrátila z Dubaje, kde byla pro změnu s Nikol Leitgeb. Povídaly jsme si nejen o jejich přátelství, ale i o „Insta“ světě, o tom, jak jeho stinné stránky jednou vysvětlí své dceři nebo čím si na síti získala sympatie spousty maminek. A jakožto stejné ročníky narození jsme se shodly, že holčičí trendy se od dob, kdy nám bylo deset, vážně hodně změnily.

Po dovolené vypadáte odpočatě, člověk by si až řekl, jaká musí být mateřská pohoda.

Pro mě to pohoda je. Teda kromě začátků, kdy jsem byla dost často ve stresu z toho, že vlastně nevím vůbec nic o tom, jak se zachází s miminkem.
Tím, že Pepa je otec, jak má být, není všechna ta starost jen na mně a mám čas i na sebe.

VIDEO: S Martinou jsme natáčeli i videorozhovor. Podívejte se na její rozkošnou Stellu!

Co vás ze všech těch (ne)zbytností, které jste musela navíc přibalit do kufru a pak brát denně na pláž, iritovalo nejvíc?

Naposledy jsem týden před odletem nespala ze strachu, abych na něco nezapomněla. Byla jsem strašně nervózní! Přece jen jsme letěli na měsíc na Seychely. Neustále jsem propočítávala jídlo, pleny i oblečení. Letěli jsme na poslední chvíli a sehnat letní věci v zimě byl dost oříšek. Ale samozřejmě že jsem místo obvyklého ručníku pro sebe táhla na pláž všechno od hraček přes nafukovací bazén po vodu na opláchnutí Stelly… Což teda bylo někdy o nervy.

Je něco, na co si jako čerstvá máma nemůžete zvyknout? Například na nedostatek spánku nebo určitou ztrátu svobody?

Na nedostatek spánku si stěžovat nemůžu, protože se u Stelly v noci střídáme s Pepou a ona už většinou spí skoro celou noc. Takže v tomhle máme velké štěstí. Ale ta svoboda mi občas chybí, to přiznávám. Dost dlouho jsem se nemusela na nikoho a na nic ohlížet, pokud šlo o moje potřeby. Nemusela jsem nikdy nic plánovat dopředu. Teď už je to samozřejmě jiné. Občas někdy někde něco slíbím, a pak si uvědomím: Ježiš, vždyť já nemůžu, mám dítě!

Setkáváte se s názorem, že „starší“ matky jsou úzkostnější a opatrnější?

Setkávám, ale moc s tím nesouzním. Vlastně to nemůžu ani posoudit.

Mně se taky nezdá, že byste do škatulky úzkostná máma patřila zrovna vy…

To se vám nezdá dobře. Takhle: určitě se o Stellu bojím, ale není to nic přehnaného. Neběhám za ní celý den, aby náhodou nespadla.

Baví mě vaše 3v1 video Co fakt neříkat těhotným holkám. Rady zkušených matek nezkušené prvorodičce – to je někdy vážně za trest. Radil někdo takhle vám?

Nemám moc ráda nevyžádané rady a to jsem naznačila i na Instagramu. Dost holek to respektovalo a nikdo moc neradil. Našly se samozřejmě maminky, které měly patent na to, jak to dělat nejlíp, ale nebylo to tak hrozné. Když jsem chtěla něco vědět, zavolala jsem Veronice nebo Nikol.

Jak vzpomínáte na těch devět měsíců očekávání? Užila jste si je?

Já byla šťastná, že jsem vůbec otěhotněla. Takže to přebilo i fakt, že mi do čtvrtého měsíce nebylo úplně nejlíp. Měla jsem strašné nálady a sama se sebou nemohla vydržet. Naštěstí to přešlo a druhý trimestr už byl skvělý. Strašně moc jsem si těhotenství užívala. I když mě všechno bolelo a nabrala jsem hodně kil, ten pocit, že mám v sobě miminko, jsem milovala. Vlastně bych si ji tam klidně nechala o měsíc déle.

Hodně matek touží rodit co nejpřirozeněji, bez epidurálu, propojit se s miminkem hned v prvních okamžicích, kdy přijde na svět. Jenže někdy je realita jiná. Vy jste rodila císařským řezem, nebylo vám líto, že to nevyšlo přirozenou cestou?

Proboha, kdo chce rodit bez epidurálu?! Já jsem tyhle ambice vůbec neměla. A tím, že mi doktorka rovnou řekla, že mi doporučuje „císaře“, tak jsem nad tím ani nepřemýšlela. Možná se mi i ulevilo. Vím, že pro hodně maminek je důležité prožít si porod se vší tou bolestí, ale já tento případ nejsem. To, že jsem nerodila přirozeně, neberu jako selhání. Jsem šťastná, že se Stella narodila zdravá, a je mi jedno jak. Žádné trauma necítím.

Vidíte, a třeba Veronika Arichteva o něm v Mamince nedávno mluvila jako o vlastním selhání.

Aha, tak v tom se my dvě rozcházíme. Verča má na sebe vysoké nároky. Navíc se spoustu hodin snažila rodit přirozeně. Takže naopak – ona je pro mě hrdinka, která si prošla obojím! Znám případy, kdy maminka chtěla mermomocí rodit přirozeně, a nedopadlo to dobře. Což mi přijde jako strašná tragédie.

S Nikol jste rodila ve stejný den. Jaký to byl pocit, mít kromě partnera v blízkosti i kamarádku, která je na tom úplně stejně? Dodávaly jste si odvahu, dokázaly jste vtipkovat i před porodem nebo po něm?

Den před porodem jsem vtipkovala spíš já, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Nikča už přece jen tušila, a tak ode mě dostávala spoustu otázek. V den D jsme se viděly až po „akci“, a to jsme teda moc nevtipkovaly. To přišlo až o pár dnů později, když jsme se viděly nahaté. Dostaly jsme takový záchvat smíchu, že jsme si málem roztrhaly stehy. Nešlo to zastavit. Čím víc jsme se smály, tím víc se všechno třáslo!

Právě za tuto upřímnost vás milují matky široko daleko. Žádné retuše na fotkách, žádná plochá, vymakaná břicha měsíc po porodu nebo skvělá pleť i vlasy…

Nevím, jestli mě to má úplně těšit, ale asi to tak bude. Když už nejsou ty vlasy, pleť a ploché břicho, mám aspoň lásku matek. (smích)

Tématem tohoto čísla jsou Insta matky. Pokládáte se za ni i vy?

Asi jsem Insta matka, protože ukazuju náš život a život Stelly. Ráda čtu, když mi lidi, většinou ženy, píšou, že jim Stella dělá radost, že je krásná, že jsou šťastné za mě a že jim dávám naději, že i ony ještě potkají otce svého dítěte. Tak nějak to se mnou sdílejí a fandí mi, a to mě těší. Ale do takových těch echt Insta matek, které prakticky nedělají nic jiného, než řeší, co jejich děti vykadily a snědly, hádají se do krve, jak by měl kdo co dělat, do těch mám, doufám, daleko. Myslím, že jsem taková „light Insta matka“.

Jak se díváte na superdokonalé mámy, které měsíc po porodu vypadají líp než před ním a postují nažehlené fotografie výhradně se sluníčkovými komentáři? Obyčejným matkám, které řeší „přízemní“ věci jako uspávání, krmení nebo zácpu, to může přijít jako velká nespravedlnost.

Mě už ty dokonalé profily s dokonalými fotkami, s filtrem, který je změní k nepoznání, nebaví. Takže chápu ženské, kterým to, že vidí na Instagramu nějakou reálnou postavu po porodu, udělá radost.

Ano, třeba konkrétně ta vaše akrobatická plážová s nezataženým břichem potěšila spoustu vašich sledujících.

Měla asi největší ohlas a dostala se až za hranice. Takže očividně moje špeky zabírají. Já na Instagramu sleduju samozřejmě Nikču s Verčou a pak další maminky – ale ty jsem sledovala ještě předtím, než se maminkami staly.

Vím, že sledujete i australskou komičku Celeste Barber, která paroduje modelky a herečky. Ona je skutečným prototypem (ne)dokonalosti. Právě svou přirozeností a uměním udělat si srandu sama ze sebe je totiž vlastně dokonalá.

To máte pravdu, Celeste je skvělá! Její videa mě vždycky rozesmějí. Já bych to až takhle asi neuměla, ale jí fandím. Miluji ženské se smyslem pro humor, jen škoda, že jich není víc.

Myslíte si, že „Insta svět“ může být pro někoho – a teď mám na mysli především dospívající dívky – dvojsečný?

Myslím, že dokáže napáchat hodně škody. Co znám mladé holky, většina z nich se nemá ráda. Je to strašně smutné. Chtěly by vypadat jako holky s filtrem, ale všichni víme, že to přece není realita! A co mě děsí úplně nejvíc: když se zeptáte třináctileté holky, čím by chtěla jednou být, tak influencerkou.

Čím jste se ve třinácti bavila vy?

Ježiš… To bych tady snad ani neříkala.

Asi tuším. Doba prostě pokročila, Martino, s tím nic neuděláme. Dnešní desetileté holčičky řeší make-up, gelové nehty, skvělé padnoucí outfity. Jsou úplně někde jinde.

Když jsem si já v osmé třídě namalovala řasy, paní učitelka mě umyla v umyvadle! V deseti letech jsem chodila čtyřikrát v týdnu na gymnastiku, šminky a oblečení mě moc nezajímaly. Sháněla jsem spíš nějaký hezký trikot na závody. Tak budu doufat, že Stella bude v tomhle po mně a bude ji taky víc zajímat sport. Ale kdo ví, kdyžtak jí umyju obličej v umyvadle, no.

Jen počkejte, až bude za patnáct let sjíždět profil nějaké superdokonalé modelky a z virtuálního světa bude celá paf!

To si představit neumím. Asi se jí jednou budu snažit vysvětlit, jak to chodí. Vést ji k tomu, aby měla jiné hodnoty než být jen krásná a bohatá. Ale bude to zřejmě oříšek. Vysvětlím jí, že supermodelky to v životě zas tak lehké nemají, že je to celkem dřina. Jestli bude po mně, tak po tom ale toužit nebude. (smích)

Jméno vaší dcery Stella znamená „hvězda“. Mohla by z ní jednou být? Třeba popová, když má oba rodiče muzikanty?

Pokud na to bude mít vlohy, může být, čím bude chtít. Jestli bude toužit zpívat, samozřejmě ji v tom podpoříme. Ale asi bych jí to neradila, není to úplně lehká cesta… Budu radši, když si vybere něco jiného.

Stella je ještě malinká, ale shodnete se s Pepou na tom, jak ji vychovávat?

Ve většině případů máme stejný názor na to, jak bychom chtěli Stellu vést k tomu, aby to byla hodná holka. Uvidíme, jak to bude. Zatím jsme ale oba zmatení jak včely.

Jak byste Pepu charakterizovala jako tátu?

Milující. Neuvěřitelný. Skvělý. Nejlepší!

Čím vás překvapuje a dojímá nejvíc?

Tím, jak neuvěřitelně dobrý je táta. Věděla jsem, že bude, ale že až takhle… To mě dojalo. Vlastně mě dojímá každý den, když si se Stellou hrají. Dojímá mě, jak se o ni stará a jak moc ji miluje. A ona jeho. Pepa dělá úplně všechno. Ve spoustě věcí byl přede mnou napřed. Přebaluje, krmí, koupe, prostě to, co by měl dělat každý tatínek.

Vzpomenete si na úplně první setkání s Nikol Leitgeb a Veronikou Arichtevou?

S Nikol to bylo, myslím, někde v baru a Verču mi představil jako svoje tehdejší děvče Michal Kavalčík.

Loni jste společně vydaly Demotivační diář Matka roku 2022. Najdou v něm
mámy i něco motivačního?

Najdou v něm spoustu užitečných věcí. Motivační je ale taky. Třeba v tom, že jsme na tom ve finále všechny dost podobně a že všechny někdy pochybujeme o tom, jestli jsme vůbec dobré matky. Jestli to, co děláme, děláme dobře. A že je O.K. cítit se někdy úplně na dně. To bych řekla, že je motivační.

„Největší lež, kterou si kámošky můžou říct, a věří jí: ‚To bude super, až budem mít děti všechny, můžem chodit na kafíčka a do parku a na hřiště a tak!‘ Pak se narodí děti a kámošky se zhruba dva roky nevidí.“ Takhle jste si nedávno postěžovala na síti. Že by vlastní zkušenost?

Samozřejmě! Začalo to už Matesem (prvorozený syn Nikol Leitgeb – pozn. red.) a teď je to úplně v háji. Prostě je to oříšek, abychom se sešly. Ale 16. června společně oslavíme narozeniny Stelly a druhého syna Nikol – Tobiase. Takže minimálně jednou za rok se určitě sejdeme.

Všechny jste se staly mámami v poměrně krátkém časovém intervalu po sobě. Myslíte, že to byla náhoda?

Já spíš věřím, že já a Nikol jsme měly sex ve stejný den – a to určitě náhoda byla. Mohl to být ale i osud… Verča měla chvilku počkat, a mohly jsme být v porodnici všechny tři. Asi se kluci špatně domluvili.