Martina Šmuková: Vedu děti k lásce

V sedmnácti se Martina Šmuková stala první českou vítězkou soutěže Elite Model Look. Dnes je matkou osmiletého Sama a pětiletého Maxe a také duší nadace Pink Bubble, která pomáhá teenagerům po léčbě rakoviny. Povídaly jsme si o mateřství po třicítce, o potřebě životní rovnováhy i o sebevědomí.

Sešly jsme se jen pár dní před Dnem dětské onkologie (15. února). Náhoda, ale symbolická. Jedna z nejúspěšnějších českých modelek se totiž už patnáctým rokem angažuje v pomoci nejprve dětem, nyní dospívajícím a mladým dospělým po léčbě rakoviny. „Původně jsem tím chtěla vybalancovat to, že jsem se pohybovala v poněkud sebestředném světě modelingu, ale dobrovolnická práce mě vtáhla tak, že si bez ní život už neumím představit. I když teď, když mám sama děti, na mě někdy doléhá víc, než bych čekala,“ svěřila se Martina nad šálkem espresa. 

Vaši synové mají narozeniny pár dní po sobě, ale každý je jiné znamení. Mají hodně rozdílné povahy? 

    Mají, ale nemyslím si, že to je jenom znamením. Velkou roli hrají geny. V dětství jsem byla hodně citlivá a takový je i starší Samík. Mladší Max je torpédo, netuším po kom. Teď má období, kdy po nás pořád šplhá. 

Takže kluci se povahově spíš doplňují… 

Ano. Samík je odmalička klidnější a o všem přemýšlí, je to „vědátor“. Jinak o znameních si ráda čtu, baví mě to, ale člověk si většinou všímá toho, co se s ním shoduje, a ostatní přehlíží. Řeknu si „tenhle horoskop na mě perfektně sedí“, jenže moje sestra je taky Vodnář a na ni nesedí vůbec! 

Sestra je starší, nebo mladší? 

Mladší o tři roky, obě jsme narozené v únoru. Zuzka má taky dva chlapečky, dva a půl roku od sebe. Když se všichni bratránci sejdou u našich rodičů, je to hukot. 

Kolik klukům je? 

Od deseti do pěti. Teď jsme byli na chalupě a Sam bratránky naučil písničku z Kašpárka v rohlíku, kterého máme všichni rádi. Vzali si místo kytar tenisové rakety a byli „kapela“. Někdy mají fakt vtipné nápady. A Max, který je nejmladší, s nimi drží krok. 

Klepněte pro větší obrázek

Jak často se vídáte se sestřinou rodinou? 

Občas o víkendu, teď zrovna jsme plánovali, že Zuzka posadí kluky do autobusu a já je v Praze vyzvednu… Už se schyluje k tomu, že z nich budou samostatní cestovatelé. Častěji ale jezdím já do Brna. Jsou rodiny, které si pořád volají; my ne, nemáme žádná striktní pravidla. U nás se slaví narozeniny, když se zrovna sejdeme, a Ježíšek nosí dárky klidně i o dva měsíce později. 

Když jsme u samostatného cestování, co říkáte trendu všude doprovázet i dospívající děti? 

Byla bych moc ráda, kdybych dokázala být tak velkorysá a uměla se o ně tolik nebát. Za nás tohle myslím nebylo, se sestrou jsme jezdily samostatně do školy od její první třídy. Jenže když každý den ve zprávách slyším, kolik se všude pohybuje podivných lidí, strašně se o syny bojím. Což o to, věřím, že by se zvládli rozhlédnout na přechodu, obléknout se, nezapomenout aktovku… Není to nedůvěra v jejich schopnosti. Jen jsou prostě moc malí na to, aby se ubránili nástrahám dnešního světa. Tím pádem vyrůstají jinak než my. Naštěstí ale nemusím dělat klukům „taxikáře“, protože v tomhle nám, rodičům, škola vychází maximálně vstříc. Samík má všechny kroužky v rámci družiny, od těch tvůrčích až po kopání do mičudy a procvičování mozkových závitů. Chodí do hudební školy a je moc spokojený. 

Vaši rodiče žijí v Brně, pomáhá tedy druhá babička? 

Ano, jednou týdně vyzvedává staršího syna a někdy si ho bere i na noc. Oba, to by na ni bylo už moc. Ale i tak zaplaťpánbůh za to! Neměla jsem děti ve dvaceti, abych teď měla mlaďoučké rodiče, moje babička byla určitě mladší, než je teď moje maminka… Pražská babička u nás bývá pravidelně na Vánoce, vloni i předloni tu byli i moji rodiče a bylo pěkné je mít všechny pohromadě. Mám tyhle chvíle moc ráda. 

Má Samík školu blízko? 

Školu i školku máme pět minut od domu, jenže na opačné strany. Přiznávám, že někdy vozím kluky – trapně – autem, protože rána u nás bývají náročná, a abych syny „rozdistribuovala“ pěšky, musela bych začít ráno před šestou. A to opravdu nezvládnu, i když vím, jak je popojíždění neekologické. 

Podle čeho jste školku vybírali? 

Moje kamarádka a kolegyně z nadace má tři děti, tak mi doporučila jejich školku a já jsem pak už nehledala. Maxík se tam těší. Když přijdu, vždycky si stěžuje, že jsem tam zase moc brzo. A je jedno, kolik je hodin, říká to, i když je tam předposlední. Takže doufám, že je tam opravdu spokojený. 

To je fajn, protože spousta dětí má s adaptací problém… 

Já mám obě děti poměrně společenské. Asi i proto, že jsem vlastně vůbec nepřestala pracovat. Čtrnáct dní po prvním porodu jsem se pustila do organizování dobročinného golfového turnaje a nezbylo mi než syna občas „půjčit“ do spřízněné náruče. Samozřejmě ne hned ve dvou týdnech, ale brzy si na společnost jiných lidí zvykl. S jedním dítětem to určitě šlo líp než teď se dvěma. Tím spíš, že jsem neměla připravenou žádnou strategii, dala jsem na instinkt. Nelituju toho, nicméně maminky, které si dokážou nastavit systém a režim, to určitě mají jednodušší. 

Ale teď už je celkem klid, ne? 

Max se i dnes jednou za noc vzbudí. Potřebuje třeba jen na záchod, ale když je to ve tři ráno a mě to vytrhne z nejhlubšího spánku, tak už znova neusnu. Jsem věčně nevyspalá, v tomhle se na mně mateřství podepsalo. 

Starší matky zase bývají trpělivější, mateřství si víc váží… 

S trpělivostí si nejsem tak jistá, ale toho, že jsem maminkou těch mých dvou pokladů, si vážím neskutečně. A je mi sympatické, že i ve školce vedou paní učitelky děti k tomu, aby si vážily samy sebe a měly se rády. Mladší syn, který je sdílnější a všechno vybrebentí, přišel s tím, že když před odpoledním spaním vyjmenovávají, koho všeho mají rádi, říká jim paní učitelka, aby nezapomínali, že je důležité mít stejně rád i sám sebe. To je fajn, ne?

Nás nikdo takhle nevychovával, takže jsme my holky byly hodně závislé na tom, kdo nás pochválí; čekaly jsme, že sebepřijetí a sebepotvrzení přijde až s oceněním zvenčí. Přitom je důležité mít se rád, přijmout sama sebe bezpodmínečně, se stejnou láskou, jakou cítí maminky k dětem. Když se to děti učí automaticky, třeba pak neřeší, jestli jsou dost dobré. Jsou tak dobré, jak můžou být, a už o tom tolik nepřemýšlejí. Byla bych ráda, kdyby to tak bylo. Ale asi to taky záleží na povaze. 

Je pravda, že kdyby o sobě v našem dětství někdo říkal, že se má rád, vypadal by divně… 

Každý by si pomyslel, co je to za narcistické, sebestředné stvoření. Přitom zrovna s narcismem to nemá nic společného. Jde jen o to, s pokorou přijmout sama sebe se vším všudy. 

Což se jinak děje obtížně a v průběhu celého života, že? 

To bych tedy potvrdila. I když, zase by byla škoda a nuda, kdybychom byli v osmnácti úplně hotoví. Takhle se vyvíjíme postupně, občas jsme pány světa, občas dostaneme pohlavek a pořád je co zlepšovat. 

U vás ale problémy se sebevědomím asi nehrozily, ne? 

Naopak. Byla jsem vychovaná s velkou láskou, ale taky v duchu „jsi chytrá holka, ale na světě jsou i chytřejší, a jsi hezká, ale na světě jsou i mnohem hezčí“. Já s tím žiju a nemám z toho noční můry, to ne. Ale stávalo se, že mi klient na castingu pochválil fotky a já mu řekla, že moje kamarádka má hezčí! 

Vážně? 

Fakt. Ne vždycky, ale párkrát se to stalo. Doporučila jsem někoho, kdo na tu práci byl podle mě lepší. Samozřejmě jsem potom naštěstí měla i hodně dlouhé období, kdy šlo všechno samo a já neměla důvod zabývat se tím, jestli jsem dost dobrá, protože jsem prostě pořád pracovala. Postupně jsem se tak odnaučila zabývat se tolik sama sebou. 

Klepněte pro větší obrázek

Pomáhala vám skromnost v modelingu psychicky? 

Asi mi pomohla úplně se z toho, a ze sebe stejně tak, nezvencnout. Na druhé straně, mít větší sebevědomí, věčně bych nepřemýšlela o tom, co si asi pomyslí ostatní. Je to trapné, není to trapné? Jsem dost hezká, nejsem dost hezká? Proč mě nevzali…? Neexistuje objektivní zhodnocení, proč jste zakázku dostala, a tím pádem jste pořád v nejistotě. A to tedy opravdu není příjemné a z tohoto důvodu ta práce není pro každého. Ne proto, že by sama o sobě byla bůhvíjak náročná; kroutit se před kamerou a dělat pózy je vlastně zábava. 

Užívala jste si to? 

Určitě! Ale ne období, kdy musíte o zakázku bojovat. Když jsem žila v Miláně, absolvovala jsem deset dvanáct castingů za den, což znamená pokaždé se totálně vydat všanc někomu, kdo rozhodne, jestli jste, nebo nejste dost dobrá. Někdo je slušný a chová se hezky, a někdo se na vás ani nepodívá. A to s vámi opravdu lomcuje. Takže když se sebou člověk není spokojený, může to řešit různě, včetně extrémů, jako jsou bulimie nebo drogy. Mně se to naštěstí nestalo, ale kolem sebe jsem to viděla. Mně pomáhalo i vědomí, že být modelkou nebyl můj sen. Říkala jsem si, že dokud to jde a živí mě to, budu to dělat, a až to nepůjde, přestanu. Navíc jsem začínala poměrně pozdě, v sedmnácti. 

Co říkáte dnešnímu trendu modelek-holčiček? 

Není dobré posílat do světa holčičky, které jsou ještě mentálně nehotové. Agentury je nabírají už od třinácti, i když, pravda, ty nejmladší nevycestují hned. Čeká se, až dostudují nebo minimálně až dokončí základní školu. Tedy pokud je zastupuje opravdu kvalitní a seriózní agentura. Každopádně, když se zpětně dívám na svou práci, říkám si, že jsem ji klidně mohla dělat mnohem víc naplno. 

Zase jste byla víc v klidu... 

To asi ano. Možná jsem teď mohla mít velký byt a velký bourák, ale nasměrovala jsem energii jinam. Abych to vybalancovala, začala jsem v roce 2000 pracovat pro brněnskou nadaci Krtek podporující onkologicky nemocné děti. Napřed jsem jim sháněla peníze a hračky, pak jsem se i účastnila táborů a jiných akcí a hodně jsem s tím duševně splynula. 

Jak jste se k tomu dostala? 

Modeling se nedá dělat naplno, aniž by se člověk odtrhl od reality. Taky jsem si řekla, že využiju kontakty, které jsem měla, pro dobrou věc. Znala jsem se s úžasným množstvím vlivných a bohatých lidí, a jakmile jsem se zmínila o nadaci, posílali peníze. Tenkrát to ale bylo jednodušší. 

V jakém ohledu? 

Jednak jsem byla v modelingovém byznysu mnohem aktivnější než dnes, a jednak ještě doznívala první vlna podnikání, která se už nikdy nezopakuje. Sponzoři pouštěli peníze na základě důvěry v osobu, která o ně žádala. Dnes je všechno profesionalizované, což je dobře, a navíc existuje víc nadací… O to víc si vážím každého, kdo na naše projekty přispěje. 

Jaký byl přechod od Krtka k vaší nadaci Pink Bubble? 

V Krtkovi jsem celou dobu pracovala jako dobrovolnice a později jsem se stala čestnou prezidentkou. Ale protože žiju v Praze a Krtek podporuje brněnskou kliniku, po čase jsme s pražskou kolegyní odešly, aby vše mohli organizovat lokálně. Původně jsem si po těch letech chtěla odpočinout a věnovat se jen rodině, ale pak jsem si uvědomila, že by byla škoda přijít o kontakty, a tak jsme založily vlastní nadaci. Nemocné děti podporuje řada kvalitních nadací, proto jsme se obrátily k dospívajícím a mladým dospělým s rakovinou. 

Klepněte pro větší obrázek

Jak vás to napadlo? 

Jak děti po onkologické léčbě odrůstají, rodina i společnost očekávají, že se jednoduše vrátí do běžného života, budou pracovat a budou plně soběstační. Že, v ideálním případě, zapomenou, že se jim něco stalo. Oni ale mívají řadu problémů, bývají unavenější, někteří přišli o nohu, ruku anebo jim ještě nedorostly vlasy… ale vlastně už jsou považováni za zdravé.

Ti kluci a holky hrozně chtějí být samostatní, tak se naučí chodit a tančit na protézách a pak jim na úřadě řeknou, že jsou tím pádem soběstační, a odeberou jim podporu. Jenže oni často nemůžou najít práci… Proto se snažíme být nápomocní i v těchto sférách. S pomocí sponzorů a partnerů jim nabízíme brigády, krátkodobé stáže, aby měli praxi. Taky přispíváme na vzdělávací kurzy a pořádáme společné ozdravné akce… 

Je o ta setkávání zájem? 

Někteří by raději tuto zkušenost odřízli. Jiným to ale dělá dobře po všech stránkách, fyzicky – v zimě třeba jezdíme na hory – i psychicky, otevřou se, začnou si víc věřit. A pak dospějí do bodu, kdy chtějí sami pomáhat dětem, které s rakovinou bojují v současnosti. Máme za sebou první rodinný víkend, kde byly hlavně děti těsně po léčbě a naše „odrostlé Bublinky“ jim dělaly program a staraly se o ně. Mimo jiné jim tím dávají naději, že to bude dobré, že to zvládnou, když to zvládly oni. Bylo to moc fajn. A když jsme se bavily o shánění peněz, třeba zrovna tyto ozdravné pobyty jsme schopni rozvíjet podle potřeb pacientů hlavně díky podpoře Nadace ČEZ. 

Na který počin své nadace jste nejvíc pyšná? 

Mám ráda projekt „splněná přání“. Na našem webu může kdokoli přispět jakoukoli částkou konkrétním dětem na konkrétní věci. Nejenže to má úspěch, ale lidé často píšou dětem do zpráv pro příjemce dojemné a povzbudivé zprávy… A loni jsme v Motole vytvořili odpočinkovou terapeutickou zahradu: pro ty starší a odrostlé je tam minigolfové hřiště a prostor a vybavení na kroket, pro nejmenší tradiční klouzačky a prolézačky. Původně měla být jen pro onkologické pacienty, ale pak jsme si říkali, že by to byla škoda, tak tam nakonec můžou chodit všechny hospitalizované děti.

Mimochodem, manžel nedávno vezl Samíka do Motola na pohotovost s laryngitidou. Když se synovi udělalo líp, chlubil se prý sestřičce, že jim „tam to hřiště stavěla maminka“. Mám radost, že vnímá moji práci, že ví, že pomáháme nemocným dětem, a ví i to, že mi v tom můj muž hodně pomáhá. Třeba pro ně můžeme být… pozitivním vzorem? To se skoro bojím vyslovit, ale řekněme inspirací. 

Nedeprimuje vás práce občas? 

Poslední dobou někdy ano. Šla jsem do toho jako bezdětná, bezstarostná modelečka. A teď, když mám děti, už o tom přemýšlím z jiné strany a občas mě napadá, jestli najdu konkrétně na tohle téma dost sil. Častěji myslím na to, aby děti byly zdravé a my rodiče taky. V porovnání s dobou před patnácti lety je to zásadní změna. Mateřství mě v tomhle ohledu rozhodně posunulo. 

Mají vaše děti pozitivní smýšlení? 

Max ano, hodně to souvisí s jeho povahou. Samíka se všechno víc dotýká. Snažím se syny nesrovnávat ani vzájemně, ani s jinými dětmi, ale neovlivním, co komu kdo řekne na hřišti nebo ve školce. Nemáte šanci se do toho míchat. Jen doufám, že cítí, že jsou milovaní. To je strašně důležité. S jejich tátou jim to dáváme neustále najevo. 

Tohle dřív taky nebylo běžné. 

No, určitě jsme si s rodiči neříkali: Já tě tak miluju, ty jsi moje láska! I dnes to zní trochu americky, a to i přes to, co jsem před chvílí řekla. I tak jsem se cítila absolutně milovaná. 

Takže to přirozeně předáváte dál svým synům… 

Já v to doufám. Když na děti křičím, trhá mi to srdce. Jenže oni jsou někdy jak dva ufonci a občas to nedokážu jinak. Přitom než jsem se stala maminkou, nikdy v životě jsem na nikoho nezvýšila hlas… 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek

Foto: Anna Mrázek Kovačič 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dokážete oslovit veřejnost i kolegy tím, jak s pochopením jednáte a také máte smysl pro stylovost. Příznivé postavení Luny vám pak do…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci