[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Marijánka je roztomilá tříletá slečna, která se na první pohled nijak neodlišuje od svých vrstevníků, je však jedna věc, která její rodiče, a vlastně i Marijánku, trápí. Holčička je velice citlivá, což jí pochopitelně komplikuje život – vztahy s vrstevníky a třeba i hraní na hřišti. Maminka se dokonce rozhodla odložit kvůli dívenčině velké přecitlivělosti nástup do školky na další rok. Marijánka velmi těžce nese každé klopýtnutí, škrábnutí či pád. Každou chvíli se kvůli něčemu rozpláče, obyčejná návštěva lékaře je velice traumatizující pro celou rodinu. Jak Marijánce pomoci?
Možná nevíte, že existují děti, které mají kvůli určité poruše (např. Aspergerův syndrom, ADHD) zvýšený práh bolestivosti a snesou tedy vyšší míru bolesti bez známek nepohody – jednoduše je jen tak nějaké škrábnutí, odřenina či píchnutí nerozpláče. V posledních letech také některé výzkumy naznačují, že vyšší či nižší míra vnímání bolesti může být daná i geneticky, tato hypotéza však zatím není potvrzena, a tak se odborníci na dětskou duši snaží svým malým přecitlivělým klientům a jejich rodičům pomáhat na základě mnohaletých pozorování a zkušeností. Například známá psycholožka, autorka několika populárních knih o výchově a maminka dvou dětí, Anne Bacus, tvrdí: „V čem se tyto děti od jiných liší a proč jsou tolik přecitlivělé? Příčinou je určitý mechanismus, jak s dítětem jednáme, a jestliže se tento mechanismus opakuje, stane se z něj zvyk, který vyhovuje všem zúčastněným „hercům“. Ve skutečnosti dítě totiž dává svou bolest na odiv jen tehdy, když má diváky.“ Tvrzení v jiných ohledech velmi empatické a jemné psycholožky se může zdát docela tvrdé, a tak bude možná potřeba jej trochu vysvětlit.
„Pochopit mechanismus, o kterém hovoříme, nám pomůže situace, kterou je možné dnes a denně pozorovat na ulici nebo v parku. Dítě utíká, upadne a trochu si odře koleno. Je maličko v šoku a tváří se zaraženě. Maminka se k němu vrhne, aby ho zvedla. Její obavu si dítě vysvětlí tak, že se mu jistě stalo něco vážného. Vyvolá to v něm strach a začne plakat. To mamince jen potvrdí, že si skutečně ublížilo.“ popisuje mnoha maminkám dobře známou situaci Anne Bacus.
Maminka i citlivý nešťastník se tak ocitá v začarovaném kruhu, kdy jeden druhého nevědomky utvrzují v tom, že je vše skutečně vážné. Ano, mrně potřebuje, abychom pochopili, že se uhodilo a byli empatičtí a rozuměli jeho emocím – už jen to jej mnohdy velmi uklidní. Avšak pokud to s péčí v tomto ohledu přeháníme, utvrzujeme „bolestínka“ v jeho bolesti a bereme mu tak příležitost, aby se s jistou mírou nepohodlí a bolesti postupně učil vypořádat také sám.