[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Pokud víte, že nedošlo k žádnému vážnému karambolu, dejte dítku příležitost, ať se „oklepe“ samo. Třeba můžete tak trochu neférově dělat, že jste nic nepostřehli. Pochopitelně pokud nebudete stát hned vedle dítěte. Mnoho dětí, než po drobné nehodě spustí pláč, monitoruje situaci, zda je „obecenstvo“ připraveno reagovat.
Pakliže za vámi dítko přiběhne, neuklidňujte jej (i sebe) slovy: „Nic se nestalo, neplač!“ – mimochodem, vás samotné by taková slova utěšila? Jednoduše mu dejte najevo pochopení, avšak klidně, vyrovnaně, bez přehnaných emocí. Možná budete překvapeni, jak uklidňující moc má empatie a pochopení. „Vím, teď tě to bolí a lekl si se, tak si klidně chvilku poplač.“ Už v této chvíli přestávají některé děti plakat.
Buďte mu příkladem! Nehroutí se ze všeho třeba i proto, že se tak běžně chováte vy či váš partner? Děti jsou jako houby, sají do sebe chování a reakce svých blízkých, mnohdy se ve svých dětech můžeme vidět jako v zrcadle.
Učte ho problém velmi prakticky (třeba i pomocí hry) řešit, částečně tak odvedete pozornost od sebelítosti. Půjde-li například o ošetření nějaké bolístky, je známo, že „samoošetření“ bývá nejméně bolestivé. Proč by si třeba tříletý prcek nemohl sám vydesinfikovat odřeninu, zalepit říznutí, zchladit spálení? Mimochodem tak dítko perfektně připravujete na život.
Jednejte s ním narovinu, pochopitelně citlivě a s ohledem na věk, ale vždy férově a beze lstí. Už sama důvěra v rodiče je velice uklidňující a stabilizující prvek.