[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rozdíly jsou vidět už v raném dětství. Holčičky se už jako úplně malé hrnou do toho, co dělají mámy. Chtějí se vším pomáhat, uklízet, vařit, být krásné, starat se o mladšího sourozence. A kluci? Jsou dost v pohodě.
K zodpovědnosti se rozhodně nehrnou. A ke čtyřicetinám jim můžete koupit stejnou autodráhu, jako kdyby jim bylo právě pět. Máma i táta jsou sice úplně jiní, ale dohromady je to stejně pořád ta nejlepší možná kombinace.
Mámy zvládnou všechno. O tom není pochyb. Začíná to už ráno. Děti umyté, učesané, snídaně je na stole, pokyny jsou rozdané, budou povinnosti i zábava a všechno se stihne. Stojí nás to dost sil, ale ještě víc by stálo něco vynechat.
A den s tátou? Nebudeme se zdržovat česáním, když nás čeká tolik dobrodružství. K snědku něco ulovíme (špagety, kečup a sušenka ještě nikoho nezabily), tohle triko bude na hřiště dobré (co na tom, že je to vrchní díl od pyžama) a den plný dobrodružství může začít. To, že muži neumějí dělat víc věcí najednou, víme. Ale někdy nás to dokáže přivést k šílenství.
Je to nefér, někdo přece ty nepříjemné věci dělat musí. Donutit děti uklidit pokoj, udělat úkoly, vyvenčit psa, připravit pro všechny večeři a pokud možno u toho ještě dobře vypadat, zodpovědět dětem milion dotazů, stokrát utřít nudli u nosu a nakreslit dinosaura jedním tahem.
A pak se otevřou dveře, vejde táta a všechno je jinak. V tu chvíli se můžete převléknout za Batmana, sestavit stroj času nebo upéct největší čokoládový dort na světě... jenže si toho nikdo nevšimne. Nedávno jsem odcházela ráno do práce s tím, že jsem svému muži a dceři dala jasný harmonogram, co mají udělat.
Když jsem přišla odpoledne domů, byli oba v pyžamu. Byt byl vzhůru nohama, já byla ve stavu někde mezi hysterickým záchvatem a zhroucením ze zoufalství. To nic neměnilo na tom, že oni měli dobrou náladu. Zrovna stavěli uprostřed obývacího pokoje zoo. A vzteklá máma jim byla ukradená.
A hřeben, kartáček na zuby a teplé jídlo jakbysmet. První, co jsem chtěla udělat, bylo, že dám všechno do pořádku, což v praxi znamená, že se rozčílím a zkazím všem náladu, protože doma přece vládla nálada skvělá (než jsem přišla!). A pak mi došlo, že moje děti nebudou vzpomínat na to, kolik věcí jsem zvládla, jak jsem od šesti vzhůru, abych se o všechno postarala.
Povinnosti a rituály obstará máma, táta je tu zase na ty velké a bláznivé věci. Společně jde o skvěle vyladěný tým.
Ale den s tátou v pyžamu se jim vybaví ještě mnohokrát. A taky potopa v koupelně, když sváděly ve vaně boj se žralokem, den na koupališti, kdy mohly být ve vodě nonstop, i když byly celé modré, celý den skoro nic nejedly, ale byly štěstím bez sebe...
Takže jsem si sedla a vytvořila luxusní výběh pro žirafy a slony. Přístup mámy a táty nemusí být vždy stejný, ale děti stoprocentně potřebují obojí.
Rituály, o které se postará maminka, protože to umí nejlíp na světě, a bláznivé věci, které umí táta, protože se mnohem líp oprostí od toho, co se má a musí. Zkrátka, za tou jejich na první pohled bláznivou nezodpovědností je víc. Tak nějak totiž vypadá dobře namíchaný koktejl domácího štěstí. Povinnosti a rituály obstará máma, táta je tu zase na ty velké a bláznivé věci. Společně jde o skvěle vyladěný tým.
Maminky jsou akurátní, tatínci mají smysl pro dobrodružství. Ovlivňuje rozdílnost ve výchově psychiku dítěte? To, že má každý z rodičů rozdílný přístup k výchově, je naprosto běžné a v pořádku. Je skvělé, že dítě zažívá jednou více režim, akurátnost a pečlivost a jednou zase něco ne zcela podle zdravé výživy, bez umytých rukou a upraveného oblečení.
Dítě se tak potkává s rozdílnými způsoby řešení situací, s různými reakcemi na konflikty a podobně. I v životě se přece bude setkávat s různými lidmi a bude potřebovat vůči nim umět reagovat, zaujmout postoj a vyjádřit svůj vlastní názor.
V podstatě rodiče svými rozdílnými přístupy k výchově a trávení volného času vytvářejí velmi důležité prostředí pro sociální rozvoj a osobnostní růst svého dítěte. Ale také hlavně pro jeho emoční vývoj.
Je možné domluvit se na stejné výchově? Dokonce i to, že se rodiče mezi sebou přou a dohadují o správnosti výchovy, je zcela přirozené, protože nelze vše do detailu a do puntíku dělat stejně.
Důležité je hledat cesty, jak se domluvit a jak dítě vést. Vždy by ale rodiče měli dojít k rámcové shodě v přístupu k dítěti. Někdy je tak daleko větší zátěž právě v rodičích a v jejich dohadech, než v dítěti samotném a jeho volném čase a výchově.