[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Za celodenní úsilí, které tomuto vrcholnému okamžiku dne předcházelo, by si všechny matky zasloužily zlatou medaili. Co zlatou, tu dostávají nějací olympijští žabaři, matky s dítětem na mateřské by měly dostávat platinovou, démanty sázenou! Výkony, které podávají dnes a denně, by nezvládl ani Roman Šebrle křížený se Supermanem a matkou Terezou.
Ale protože žádnou takovou medaili nedostanete, odměňte se samy. Než se pustíte do čtení následujících řádků, nalijte si deci vína a dejte nožky nahoru. Zasloužíte si to!
Dovedností, které ženy s malými dětmi na triku ovládají vedle běžných pracovních povinností a péče o domácnost, je rozhodně víc než deset. Nicméně ty nejdůležitější – a nejobdivuhodnější – jsme pro vás shrnuli do deseti bodů. Čest a slávu každé z nás, která v tom každodenním kolotoči dokáže jakžtakž obstát.
Vidíte dvojmo? Třesou se vám ruce? Zapomínáte uprostřed věty, co jste chtěla říct? Normálka. Ženy s malými dětmi prostě nespí. I několik let. I když se to vymyká všemu, co nás učili v hodinách biologie. Těch pár vzácných hodin před odchodem na kutě věnujeme důležitým činnostem, které jsme přes den nezvládly.
Učiníme poslední, večerní kolo úklidu, navaříme do zásoby, sedneme si k počítači, odpovíme na urgentní maily a do jedné do rána pracujeme. Pak můžeme s klidným svědomím odkráčet (nebo se spíš odplazit) do postele.
Za hodinu vstáváme kvůli kojení a kvůli tomu, že chce mrňous napít, zaháníme do postýlky dítě, které už chodí samo, ale neustále vylézá nebo volá maminku – nakonec rezignujeme, přitiskneme se na kraj postele a necháme malého uzurpátora, ať se dorůžova vyspinká u nás. V šest ráno vstaneme. Ne proto, že bychom už nechtěly spát. My přece nespíme. Ale už nás to okopávání moc nebaví. A hlavně: je tu krásný nový den, tralala!
Mateřství, to není jen laskavá péče o růžolící robátko, jsou to mraky činností, které se nedají považovat za nic jiného než obrovský opruz. Například úklid. Sisyfovská práce.
Ledva posbíráte desítky hraček rozprostřených po celém bytě (alespoň u toho děláte dřepy a namlouváte si, že tak děláte něco pro svou mateřstvím poznamenanou figuru), můžete začít znovu, protože mrňous si právě vytáhl kostky, duplo, plyšáky a skládací mašinku.
Baví ho to asi pět minut, pak se přesune do kuchyně, kde provede zevrubnou kontrolu šuplíků, skříněk a polic, přičemž vysype koření, vyhází z fochů poklice, vařečky a naběračky a jako bonus šlápne do misky s vodou pro kočku, takže se vše rázem ocitne v kořeněné lázni.
Vaše kdysi běloskvoucí stěny a průzračná skla oken jsou otlapkaná a pokrývají je neidentifikovatelné šmouhy (…piškoty? …voskovky? …vaše oblíbená – a pekelně drahá – rtěnka?). Dítě zkrátka vyniká schopností šířit kolem sebe nepořádek a nic na světě mu v tom nezabrání. Vám nezbývá než rezignovat, jinak si koledujete o Bohnice.
S výše řečeným souvisí i další změna. Dřív jste měla byt plný rostlin, vkusných designových předmětů, které se elegantně snoubily s nábytkem a knihovnou. Teď jsou kytky pryč (už vás omrzelo uklízet vyházenou hlínu a hlídat, jestli dítě náhodou nekonzumuje jedovatý oleandr), designové předměty se přestěhovaly do výšin, kam věčně upatlaná ručka nedosáhne, v knihovně vystřídaly díla Samuela Huntingtona a Francise Fukuyamy Ladova říkadla, Špalíček pohádek a Maková panenka.
Uprostřed obýváku trůní ohrádka, kterou používáte jen jako skladiště hraček, protože v ní mrňous bez řevu nevydrží ani 5 minut, v kuchyni překáží dětská jídelní židlička z IKEA, všude, naprosto všude po zemi jsou hračky. Ne, ne, v tomhle bytě už nebydlíte vy, ale vaše dítě.
A zvykněte si na to, že přituhne. Čím větší ratolest, tím víc předmětů. Ale nevěste hlavu, možná se jednou k interiéru podle vlastních představ vrátíte. V domově důchodců si svou poličku budete moct uspořádat přesně podle svého vkusu!
Jistěže smrdí. Hrozně. Ta malá roztomilá stvoření dokážou vyrobit materii, ze které by se daly vyrábět zbraně hromadného ničení. Ale co se dá dělat. Jsou to vaše děti, tedy i vaše hovínka.
Umíte přebalovat poslepu a na jakémkoli místě, bez vlhčených ubrousků neopouštíte příbytek. Jedna slovenská výtvarnice říká o svém vnukovi, že „je to taký malý zasran“. Precizní definice, co říkáte?
Naštěstí to opravdu příroda zařídila tak, že si člověk na vše spojené s vyměšováním vlastních potomků prostě zvykne.
Naopak děcko za nálož v plence ještě chválíte, protože to znamená, že je zdravé a vše funguje, jak má. A co teprve přestup z plenek na nočník, to se při každém úspěchu pořádají hotové rodinné ovace.
Velká změna. Žádnému člověku na světě byste nedovolila, aby vám vzal z talíře poslední sousto, aby si odnesl z vaší postele váš nejoblíbenější polštář a aby vás, když se venku náhle ochladí, vysvlékl ze svetru.
Ale teď je tu dítě. A vy nestačíte zírat, jak vás to malé stvoření mění k lepšímu. O všechno se automaticky dělíte, z jídla vybíráte ty nejlepší kousky, aby si mrňous pochutnal; radši zemřete žízní a vyčerpáním, než aby váš potomek byť jen na chvíli okusil nepohodlí.
Všechno na světě podřizujete jeho spokojenosti a pocitu bezpečí. Vaše ego se zvolna rozplývá a vy v úžasu sledujete, čeho všeho jste schopna.
Možná je to někdy vyčerpávající, ale ruku na srdce, zrovna tahle „disciplína“ má obrovský smysl. A i když z toho pro vás nekouká žádná odměna ani vděk, může vás hřát pocit, že jste prostě skvělá a laskavá máma.
Ano, to malé stvoření vás neustále sleduje. Namlouváte si, že je to tím, že má maminku tak moc rádo? Nenechte se vysmát. To dítě vás chce mít nonstop pod kontrolou. Takový malý, všudypřítomný bachař. Nehne se od vás na metr. Myslela jste si, že se ráno v klidu vysprchujete? Že si O SAMOTĚ dojdete na záchod? Že si nalakujete nehty, což obnáší i potřebných 10 minut na zaschnutí. Pche! Zapomeňte.
Vaše zvídavá kopie bude pořád s vámi a bude neustále něco vyžadovat. Všechno vidí, všechno komentuje, nic jí nesmí zůstat utajeno. Na to si zvykněte. A to, co se před dětmi dělat nemá, prostě nedělejte.
Na sex buď zapomeňte, anebo jej provozujte výhradně v noci, rychle, potichu a v manželské posteli. Mějte na paměti, že ta osoba v pyžámku s arzenálem plyšáků se může zjevit kdykoli…
Vždycky jste si říkala, že tohle se vám nestane. Nikdy, ale opravdu nikdy nebudete používat mateřský plurál, nikdy nesklouznete k infantilnímu vyjadřování, ke zdrobnělinám a prostoduchým větám o podmětu, přísudku a citoslovci. A jak jste na tom dnes? Přiznejte se, že váš slovník „obohatily“ věty typu: půjdeme pa, uděláme ham, to je pejsek haf haf, Honzík udělá hají, udělej pá pá, je tam čičí a podobně.
Váš univerzitní diplom hrozí sebevznícením, bezdětné kamarádky si mezi sebou vysílají ironické úšklebky a vy se před nimi krotíte. Ale když zůstanete osamocena jen se svým ňuňuňu ťuťuťu mrňouskem, plynule a bez uzardění přejdete zpátky do mateřského newspeaku.
A přitom pevně doufáte, že se to časem srovná. Třeba až dítě povyroste a rozšíří si slovní zásobu. No, doufejte dál.
Dřív jste byla v kavárně jako doma. Těch prodiskutovaných večerů na výsostně intelektuální témata! Těch pozoruhodných diskusí s kamarádkami a se šarmantními mladými muži! Tak to je dávno minulost. Konec, finito, šlus. Samozřejmě že můžete zajít do kavárny.
Ale budete vybírat nějakou baby friendly s dětským koutkem, což znamená: 1. že tam rozhodně žádní šik mladí muži nebudou, 2. že tam bude hromada vřískajících usmrkanců, kteří budou brát vašemu dítěti hračky z rukou, 3. že si nedáte skleničku vína, protože buď kojíte, nebo jste tam autem, 4. že se sice sejdete s kamarádkou, která má podobně staré dítě, ale nedořeknete si ani jedno souvětí v celku.
Váš rozhovor bude vypadat asi takhle: „Ty jo, slyšela jsi, co dělá Pavlína? Míšo, vrať laskavě ten hrneček, odkuds ho sebral!“ – „No, prej teď randí s Romanem! Sakra, není to dítě pokaděný? Nemáš plínu navíc?“ A tak dále a tak podobně.
Kdy jste naposledy přečetla knížku? Myšleno doopravdy dočetla do konce? Kdy jste byla naposledy v divadle? V kině? Na výstavě? Kdy jste protancovala celou noc? Jistě, pár záchranných událostí z paměti vytáhnete, ale dá se to srovnat s tím, jak bujarým a pestrým společenským životem jste žila dřív?
Další kapitola vašeho života se na dost dlouhý čas uzavírá. Místo aktuálního kulturního dění sledujete Prasátko Peppu a Kouzelnou školku, místo do opery vyrážíte na hřiště s arzenálem kyblíků a báboviček.
Vaše večerní šaty a boty na vysokém podpatku už dávno obrostly mechem a pavučinami, nic jiného než džíny a tenisky prakticky nenosíte. (O tom, co nosíte doma, raději pomlčíme). Až si za pět let všimnete, že už se ani nemalujete a nebarvíte si vlasy, tak jste definitivně v… koncích. Pozor na to!
Zvláštní. Prožíváte permanentní nápor na nervy, nevyspání, podráždění i nudu z donekonečna opakovaných činností a přitom se z vás stal pomalu, ale jistě zenový mistr. Rozlitá lepkavá šťávička ve vaší kabelce vás už nepřivede k nepříčetnosti, ale k tichému povzdechu, na stopadesátou otázku na podobné téma odpovídáte monotónním, klidným hlasem.
Když dítě spustí ječák kvůli nějaké kravině, prohlásíte lakonicky „Péťo, neřvi“ a ani nezvednete oči od pánve, ve které cosi mícháte. I když padáte únavou, jste schopna stavět věže z kostek a vymýšlet pozoruhodné příběhy pro plastovou krávu s plyšovým králíkem.
A v zenu zůstanete i ve chvíli, kdy se z dětského pokoje konečně vrátíte po špičkách do obýváku s vidinou své večerní deci bílého a najednou se ozve naléhavý a nekompromisní hlásek: „Mamííííííí!“ Prostě se otočíte na podpatku a jdete vyprávět další pohádku na dobrou noc. Čím to je? Netřeba vysvětlovat, dobře to víte. Není na světě nic silnějšího než mateřská láska. Je to ten nejkrásnější a nejsmyslupnější pocit, který může žena zažít. A to, prosím, bez jakékoli ironie.