Maminka.czBatole

Měl by vědět, že ho podvádí?

Marta Boučková 10.  8.  2011
Jak se zachovat, když se dozvíte o nevěře někoho blízkého? Máte podváděného upozornit a říct mu „pravdu“ o tom, s kým žije, nebo si to raději nechat pro sebe? Co radí psycholožka Marta Boučková.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Co oči nevidí, to srdce nebolí, říkávaly naše babičky. A v takovém případě, jako je ten náš, je to rada vskutku k nezaplacení. Možná se někdo během čtení následujících řádků pohorší nad pokrytectvím psychologických rad, ale… Do žen a do melounů prý nikdo nevidí, a do cizích partnerských vztahů, přestože jsou to vztahy našich přátel, už tuplem ne!

Proto partnerským vztahům tak málokdy jednoznačně prospívají zásahy zvenčí, byť jsou míněny v dobré víře a vedeny jen čestným úmyslem. Začíná to u zaručených a dobře mířených rad od rodičů a tchyní a končí právě zaručenou informací o partnerově nevěře z důvěryhodného zdroje. Svět je plný dobrých rad i užitečných a pravdivých informací, které člověk slyšet buď chce, nebo nechce a na jejichž přijetí i zpracování (popřípadě využití) je připraven nebo není.

Být poslem „pravdivých“ zpráv nebývá příliš záslužná a oceňovaná činnost. Právě naopak, nese s sebou velkou dávku rizik. Často se člověku stává, že to, co si myslí, že vidí, občas nebývá tím, co skutečně vidí. Stejně jako jsme každý jiný, jsou i vztahy, které mezi sebou míváme, jako jedinečné a neopakovatelné. O jakém vztahu s jistotou vypovídá držení se za ruku, pohlazení, polibek? Kdo si troufne soudit a kategorizovat vážnost nebo nevážnost vztahů druhých, aby mohl „otevřít oči někomu, kdo je má zatím šťastně zavřené“?

Ale dobrá. Myslíte si, že jste skutečně viděli, jak se věci mají. A teď volíte: Říct, či neříct? Zkusíme se na to podívat z toho pravdomluvného konce. Takže: „Když říct, tak…“ Ten, jehož vztahu nastavíme „pravdivé zrcadlo“ s nejlepším úmyslem (nadarmo se neříká, že cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly), bude možná šokovaný, zaskočený nebo rozčilený, ale hlavně smutný.

Má informaci, se kterou asi nepočítal nebo kterou takhle nahlas nechtěl slyšet, třeba právě proto, že vůbec neví, co s ní udělat. A teď je to řečeno nahlas a on se k tomu bude muset nějak postavit. Ale jaké jsou ve skutečnosti jeho možnosti? Možná si nechá tu zraňující informaci pro sebe a ušetří partnera výslechu a výčitek… a pokusí se na vztahu mlčky, nenápadně a nepozorovaně pracovat, aby ho neztratil, pokud ho ztratit nechce.

Možná něco ve vztahu změní a záletník už pak nebude mít tolik zájmu o jiné. Ale je to běh na dlouhou trať. A bolest a trápení tu jsou a ještě chvíli se i zdrží. Ti, kterým taková dobrá informace otevřela oči ne proto, aby viděli s kým žijí, ale jak žijí, možná za pár měsíců informátorovi poděkují. Ale je i hodně těch, které taková dobře míněná informace nenamotivuje ke zlepšení vztahu, ale kteří se ponoří do sebelítosti a vzteku nad krutostí osudu či nad nepříznivostí okolního světa.

Vezmou-li fakt, že je jejich partner či partnerka nevěrný, jako danou a nezpochybnitelnou pravdu a podlehnou nutkání to vyřknout nahlas, atmosféru ve vztahu rozbouří a zahustí. Začnou výslechy, ultimáta, slzy lítosti i vzteku, potřeba něco řešit a měnit, ale bohužel zcela jistě v době, kdy na to není připravena ani jedna, ani druhá strana.

„Prokázaná a nezpochybnitelná pravda“ je tu a Pandořina skřínka se otevřela. Ke škodě věci ji tak surově otevřel někdo, kdo stojí zcela mimo vztah. Ruku na srdce - nejde pak v takovýchto chvílích spíš o osobní potřebu informátora být čestný a pravdomluvný, přičemž důsledky této potřeby nese někdo jiný? Tak nevím, jestli to není přece jen trochu sobecké, rozbouřit zatím celkem klidné moře těch druhých.

Témata: Těhotenství, Děti, Porod, Předškolák, Novorozenec, Školák, Batole, Kojenec, Chování a vztahy, Časopis Moje psychologie, Mel B, Dobrá informace, Pandořina, Dobrý úmysl, Druhá strana