reklama

Michaela Klímková: „Stala se ze mě racionální matka“

Ač je velmi oblíbená a vyhledávaná lékařka a skvělý porodník, sama si zažila strach o miminko, když rodila kvůli komplikacím akutně ve 33. týdnu těhotenství. Jak vnímá to, že poznala svoji práci i z druhé strany, a jak si užívá mateřství čerstvá maminka šestiměsíčního Maxíka, dříve aktivní zpěvačka u Petra Muka Michaela Klímková, nyní Mikešová?

* Jaké to je, být najednou na té druhé straně? Být vlastně v roli svých pacientek?

Ten obrat role mi asi nejvíc přiblížil Maxíkův pediatr, výborný pan doktor Pavel Biskup ordinující v Pyšelích, který mi důrazně řekl: Zapomeňte na to, že jste lékařka, teď jste máma! Tím mě postavil na zem a mně to docvaklo. Po dobu, kdy jsem byla s Maxem v porodnici, jsem měla tendence kolegům pomáhat, počítat statistiku, konzultovat s nimi věci, dokonce mě napadlo, že jim půjdu pomoct s císařským řezem… Pořád jsem byla jednou nohou jejich. Až po tomhle „zásahu“ jsem téměř zapomněla na porodnictví jako takové, nějak se mi podařilo odpoutat. Spíš mám teď tendence číst ty neonatologické a pediatrické knížky… (smích)

* Pojďme ale od začátku. Když už jste se konečně radovala z těhotenství, neužila jste si ho až do konce a v pohodě…

Maxík se narodil akutním císařským řezem ve 33. týdnu těhotenství pro patologický kardiotokograf a necitlivost pohybů. Komplikací bylo otočení pupečníku v podélné ose, což nikdo nikdy neovlivní, je to jedna z pupečníkových vad, která se děje už od počátku, od vzniku pupečníku a placenty.

* Jak se vám rodilo ve „vaší“ porodnici, kde jste pomohla na svět tolika miminkům?

Bylo znát, že jsem „doma“. Měla jsem absolutní jistotu a důvěru, že jsem v dobrých rukou, jak lékařů, tak našich porodních asistentek. Císařský řez prováděl MUDr. Vráťa Krejčí a MUDr. Tomáš Koleška. Vím, že měli všichni asi větší stres než já, přece jen šlo o pořádnou patologii. Anestezioložka MUDr. Jana Janoušková říkala, že na sále jsem jediná já měla tlak 120/80. (smích) Já jsem ale věděla, že stav je neodvratitelný a nezlepšitelný a zbytečným stresováním bych Maxíkovi fakt nepomohla. A přišlo mi to úplně přirozené, že musíme chlapečka porodit. Samozřejmě jsem měla strach, v jakém stavu bude. Rodila jsem operačně, takže jsem si nemohla zažít tu bolest kontrakcí a spontánního porodu, což mě i mrzí. Jsem člověk, který si rád vyzkouší všechno, takže když se anesteziologové rozhodovali, jestli mi dají epidurál, nebo celkovou narkózu, vykřikovala jsem: Je-li čas, jednoznačně epidurál! Chtěla jsem vědět, o čem to je. A i moje klientky vědí, že třeba většinu antikoncepcí jsem vyzkoušela na sobě, abych jim mohla poreferovat.

* A jaké to tedy je?

Je to divné, když vám píchají do zad a tělo postupně mizí… A úplně nejzvláštnější pocit z celého porodu byl, když jsem tupě cítila, jak mi pro Maxe do nitra břicha jdou. To je hodně zvláštní, nepopsatelné, to nemůžu jinde zažít. Moji kolegové porodníci se navíc smáli, protože já jsem císařské řezy dělala léta, a tak jsem komentovala postupně ty vrstvy, přes které jdou…

* Přišlo pak to klasické nadšení z miminka, přemíra energie?

Max se narodil 21. prosince, takže ještě Střelec, zimní slunovrat, druhý den chanuky, třetí předvánoční den, máme to tak pěkně poskládané… Poté, co jsem se dozvěděla, že už je v pořádku, jsem se dostala do takové euforie, že jsem se ptala svého porodníka, jestli 6. ledna stihnu potápěčský ples, protože jsme na něj měli lístky. Byla jsem na obláčku spokojenosti. To tělo v euforii bolest tolik nevnímá. Krize přišla až druhý pooperační den.

* A byla jste tam mezi ostatními pacientkami, jako běžná rodička?

Měla jsem svůj pokoj, protože jsem dělala statistiky a tak. Ale s ostatními maminkami jsem si povídala, když jsme chodily za svými dětmi na intermediální oddělení nebo na ARO, kde byl Maxík na začátku. Tam jsem potkala maminky extrémně nezralých dětí, narozených před 30. týdnem, a musím říct, že to jejich obětování je neuvěřitelné. Jak jezdí z dálky, doma odstříkávají a skladují mléko, vozí ho dětem, jsou tam dvakrát i vícekrát denně, mimopražské různě přespávají v Praze na ubytovnách, u známých… Mají můj velký obdiv. My s Maxem jsme z ARO odcházely poměrně rychle, Maxík se taky zkompenzoval raz dva, vlastně tam kazil hmotnostní průměr. Děti tam měly 500, 600, 700 gramů a Max 1700 g. Práce na těchto odděleních asi musí být hodně náročná… Já tam všechny obdivuju a moc pozdravuju, jestli tohle budou číst. Sestřičky z ARO, JIP, z neonatologického i na té intermediální péči mají opravdu železné nervy. Sledují dítka celou noc, poslouchají to vlezlé výrazné pípání přístrojů… Věkový průměr sestřiček je tam opravdu nízký, psychická zátěž je velká a ony nesmějí vyhořet. Je to obrovská oběť a obdivuhodná práce.

* Pomáhaly vám nějak v těch začátcích, i co se týče péče o Maxíka?

Přece jenom to je vaše první dítě… Hlavně na oddělení intermediální péče mi sestřičky radily takové ty fígly na děti. Jak jsem byla „naše“, apolinářská, tak všichni měli tendenci mi vždycky říct: Vždyť vy to znáte. Ale já odpovídala: Zapomeňte na to! Co mě tady nenaučíte, já neumím! Já jsem porodník, ale jakmile dítě opustí matčino tělo, přestávám mu rozumět, obrazně řečeno. Takže jim taky moc děkuju, protože umějí krásně zacházet s dětmi, komunikovat s mnohdy vystresovanými maminkami, a já dodnes čerpám z toho, co mi tam poradily.

* Jak už jste se zmínila, rodila jste v prosinci, je to v souvislosti se svátky příjemná vzpomínka?

Vzpomínám na tu dobu po porodu ráda, zažili jsme tam Vánoce i silvestr… Vánoce jsem vlastně slavila tam, kde jsem je slavila každý rok, protože jsem o svátcích sloužívala. A dlouho ve mně zůstane i silvestr, protože jsme se šli s Maxíkem podívat do jednoho traktu apolinářské budovy, kde je rozhled na celou Prahu, a měli tak v přímém přenosu všechny ty ohňostroje, což bylo nádherné.

* A jaký byl potom návrat domů?

Přechod z nemocnice, kde je člověk zvyklý na servis sestřiček, že je tam všechno, co má miminko i máma mít, byl drsný. Přesto jsem opravdu neměla potřebu volat někoho na pomoc, zvládali jsme s manželem všechno v pohodě sami. Byla zima, jednu babičku máme na Moravě, druhou ve Vlašimi, tak jsme je k nám nechtěli v tom nečase honit. A já jsem si řekla, že si toho kluka chci prostě užít, je mi 42… Nicméně člověk má tendenci na sebe zapomínat, takže první týdny to bylo o tom, že přišel manžel domů, zeptal se, jestli jsem něco jedla, a já jsem zjistila, že jsem se zapomněla naobědvat. Místo toho jsem pozorovala dítě, sledovala, co zrovna dělá, jak se chová, jeho reakce, návyky, snažila jsem se co nejvíc dostat na jeho linii komunikace, zjistit, co a jak mi chce říct. A v době jeho spánku byl čas na „úředničinu“ po netu, kontakt s okolním světem.

* Na co jste při sledování Maxíka přišla?

Že mě ten rozdíl mezi dospělým a dítětem absolutně fascinuje. My máme úplně jiné vnímání a „slovník“, mimiku, moc mluvíme, mácháme rukama… A to dítě nemluví. I v porodnici jsem vždycky hrozně ráda poslouchala intonaci pláče dětí. Kdy je to takový ten rozmazlený křik, kdy je zlostný, že se mu něco nelíbí, kdy je to o tom, že potřebuje mámu, kdy je to smutek, že mu něco chybí… A ono to jde opravdu velice dobře rozeznat.

* Vaše šestinedělí bylo tedy euforické?

Měla jsem překrásné šestinedělí. Takové klidné. Říkala jsem z legrace, že máme se svatým Petrem domluvené, že než přijedeme domů z porodnice, tak nebude sněžit. Což se nám dokonale povedlo, protože jsme se vraceli v lednu a hned druhý den poté, co jsme přijeli, začalo sněžit a začaly mrazy. Horší byl ale začátek února, po šestinedělí, kdy bylo těch -20 °C a my jsme 14 dní nesměli chodit ven. V ten okamžik jsem poznala, jak se cítí máma zavřená mezi čtyřmi stěnami, které, jak se říká, hvízdá. To jsem měla tendenci přestavět náš dům asi sedmkrát, a to nejenom uvnitř, ale i zvenku. Běželo mi hlavou, jaký by to měl být styl, učení feng-šuej, jaké kachlíčky a kde kolik stojí, kde seženeme jaké podlahy a zařízení… Těch 14 dní bylo nejhorších.

* Měla jste po návratu nějaké pomocníky, maminky v okolí, kamarádky s dětmi?

My bydlíme na polosamotě, na hranici chatové oblasti, takže tam kolem sebe ani ty maminky nemám. Jediný parťák, kterého mám doma, je Max. A s ním čekáme, než přijede táta.

* Rodila jste neplánovaně, měla jste aspoň už něco nachystaného doma pro miminko?

Ne, tím, že se Max narodil dřív, jsme neměli nachystaného vůbec nic. Ale tehdy jsem pochopila tu soudržnost maminek. V okamžiku, kdy se dozvědí, že někdo známý porodil, vezmou věci po svých dětech a přesunou mu je. Takže díky mojí sestře, dvěma dlouholetým kamarádkám, kolegyním z práce a podobně jsme vlastně během týdne měli úplně všechno. Takže až teprve teď si začínám užívat občasné nakupování pro radost.

* Setkáváte se s ostatními maminkami, řešíte plínky, příkrmy a bolení bříška?

Já se takovým těm kroužkům maminek s jistou mateřskou mluvou vyhýbám. Ale mám kolem sebe spoustu kolegyň, které mají děti, a s těmi si zachováváme takový střízlivý rozum a necháváme naše děti růst po své linii. Věnujeme se jim, mluvíme s nimi, já Maxíkovi pořád zpívám, můj úžasný manžel mu vymýšlí básničky, jako například Losos Labe nemá rád…

* To znamená, že nejste taková ta biomatka…

Ne. Měla jsem tendenci používat bavlněné plínky, ale pak jsem zjistila, že mi to bere čas na dítě, který chci věnovat jemu, tak jsem dala přednost tomu „pohodlí“, abych mohla pečovat o domácnost, miminko, a teď už i o sebe. Louskám jednu knížku za druhou, všude s malým chodím, jezdím, ale třeba šátek mi zavrhl okamžitě. Potřebuje mít svůj prostor na pohyb. Docela rád má manduku, když není zbytí. Nejradši je ale pod svojí hrazdičkou na dečce, na terase s rozhledem do údolí, povídá si a směje se. A úplně nejradši je na svém přebalováku, kde je nad ním teplomet. Tam se mu to moc líbí a předvádí nám celé spektrum svých smíchů.

* Stále taky kojíte…

Kojím, ale už mu to přestává stačit. Takže jak začalo být horko, nastoupila jsem s fenyklovým čajem. Lehce jsem zariskovala s medem, ale jelikož s manželem nejsme alergičtí, tak jsem neměla obavu. A navíc my jsme všichni taky vyrůstali bez hypoalergenních věcí. Myslím, že se ze mě stala celkem racionální matka, která příliš neřeší, co a kdy by se mělo dělat a hlídat, nepodléhá příliš alternativním vlivům a má spíše sklon udělat si čas jak na maličkého, tak celou rodinu, protože máme i velkého slovenského čuvače. Prostě mít doma nenucenou pohodu.

* Komunikujete s Maxem, rozumíte mu?

Myslím, že se nám celkem povedlo se za poměrně krátkou dobu na sebe naladit, zkontaktovat se. A užívám si to náramně, musím říct. Rána jsou nejlepší. To miminko je čisté, ještě nezatížené impulzy dne, hrajeme si spolu, cvičíme… Musela jsem taky prozkoumat internet, protože jsem zapomněla spoustu druhých slok dětských písniček… (smích) Líbí se mi jeho reakce na hračky, na písničky a říkadla, první náznaky uchopování, různých proměn, a ty jsou pro mě nejvíc markantní ráno.

* Jste z miminka opravdu nadšená, nemrzí vás, že jste s těmi dětmi nezačala dřív?

To určitě. Ale k tomu hlavně musí být dva, co opravdu chtějí. Taky kdyby nebylo hypotéky a možná i věku, tak bych se asi pustila do dalšího a dalšího, protože mě to začalo bavit. Měla jsem taky trochu smůlu a v anamnéze dva neúspěchy mám. Takže i z téhle strany jsem si mohla vyzkoušet, jaké to je, když vám na ultrazvuku řeknou, že není akce srdeční…

* Teď se vás zeptám spíš jako lékařky, jak se dá s takovou situací vyrovnat?

V tomhle ohledu vždycky říkám ženám, kterým se stalo něco podobného, že to tak mělo být, příroda to vyřešila sama, nějaký problém tam prostě byl. Je to věc, která se zkoumá, proč zamlklá těhotenství vůbec jsou, moji kolegové to studují, dodneška se to ale neví. Je tam buď vývojová vada, genetická záležitost, nebo je špatně uhnízděné plodové vajíčko, které by se dále špatně vyživovalo. Takže není radno spěchat na to, oznamovat těhotenství celé rodině v nějakém druhém měsíci. Je lepší počkat si třeba do 16. týdne, kdy už to bude víceméně jasné, i když z praxe víme, že do 24. týdne, kde je hranice mezi potratem a porodem, není dobré se těšit předčasně.

* Takže myslíte, že Maxík dalšího sourozence mít nebude?

Uvidíme, co se bude dít za dva roky. Screening vývojových vad je dnes taky natolik kvalitní, že se různé vady dají brzy vychytat… Ale v našem státě je spíš paradox, že jako dvouatestovaná lékařka s praxí, pracující ve státním zařízení, mám na sobě hypotéku do 61 let a jinou šanci na bydlení nemám. Takže to řešíme i z finančního hlediska, což je opravdu smutné. A myslím si, že kolegové, kteří pracují ve státním zdravotnictví, to řeší podobně jako my. Pak je to prostě buď o finanční podpoře ze strany rodičů, nebo pokud na to dotyčný má hlavu, o přednášení, psaní knih, častém nočním sloužení, ambulování, prostě kolotoč. Obdivuju svoje kolegy, kteří dovedou fungovat v praxi i na vědecké úrovni. Jsou schopni psát články, jednu knížku za druhou, jako třeba MUDr. Tomáš Fait, to je neuvěřitelně chytrý člověk, MUDr. Michal Koucký, skvělý perinatolog, nebo třeba MUDr. Daniela Fišerová, onkoložka, která dokázala skloubit rodinu se dvěma dětmi a práci tady i v zahraničí, kde je velmi vážená.

* Ale vy pořád máte ještě variantu hudební, živit muzikou už byste se nechtěla?

Teď už ne, já už nezpívám profesionálně. Odešla jsem z aktivní pop-music v roce 2005, protože mě to přestalo bavit a začala jsem vnímat i to, že už to není moc o uživení do budoucna. Byla jsem vokalistka a svoje sólové ambice jsem neměla. A musím říct, že jsem hodně ráda, že jsem ze showbyznysu pryč. Spíš jsem se chtěla věnovat praktické medicíně.

* Chápu to dobře, že kdyby nebylo těch limitů, tak rodíte s nadšením dál?

Já bych do toho asi šla, protože mě to opravdu začalo hrozně bavit. Baví mě ta komunikace s dětmi, sledovat takové malé nuance, gesta, nálady, kde člověk poznává sám sebe. To je neuvěřitelná věc. Jsem zvědavá, co mi Max předvede za pár let. Těším se na to. A myslím si, že bude muzikální, protože už teď předvádí nějaký smysl pro rytmus.

* A vy jste z toho nadšená…

Teď začíná muziku vnímat, což je fantastické, takže mu pouštím, co se dá. Máme teď velikou zábavu - De Do Do Do, De Da Da Da od Police. Jinak to byl dlouho jazz, i když já jsem ho neposlouchala, vždycky jsem měla spíš ty svoje bigbíty jako Rush, Zeppeliny, ale taky Erasure, osmdesátky a věci, co jsme poslouchali kdysi. A on Ella Fitzgerald, Louis Armstrong a teď The Police. (smích)

* Máte velkou oporu v manželovi, jak to jde s Maxem jemu?

Je to chlap, který má z prvního manželství syna, takže nějaké zkušenosti má. Ale je fakt, že se na něj můžu spolehnout ve všem. Takže když si jedu zazpívat, protože zpívám ve sboru a ještě máme kapelku B.lues, tak mám naprostou jistotu, že s chlapečkem vydrží klidně půl dne. Krmení, přebalování, hraní, když spí, tak on pracuje, protože domeček přestavujeme, musím ho prostě jenom chválit. Je to výborný kluk, který zvládá věci kolem dítěte a ještě je mi oporou. Když mám ty tendence k přestavování domu nebo polopanické strachy, že něco není a nebude, tak Honzík má hlášku: Neboj, to dobře dopadne. A má pravdu, protože jestli to tak má člověk ložené, tak to tak prostě bude. To zbytečné strachování se dopředu je úplně nesmyslné a člověku akorát kazí náladu a ubírá energii.

* Jste vlastně velmi šťastná žena…

Jo, v soukromí jsem úplně spokojená. Dotýká se mě ale, že s poctivostí moc daleko nedojdeš a že sociální politika je tady hluboce pod bodem mrazu. Je to děs. Já jsem třeba přišla o porodné, nejsem totiž sociálně slabá. Překročila jsem 2,4násobek životního minima, takže jsem neměla nárok. Sleduju, že každý bankéř, makléř, prapodivný politik v tomhle státě je na tom líp než učitel, lékař nebo matka doma s dítětem. Koneckonců i důchodce, který celý život pracoval, postupně přichází o důchod. Stát místo toho, aby se snažil populaci omlazovat a podporovat, tak hořekuje, jak stárneme, a diví se. Na západních modelech je vidět, že spokojenost matek i dětí je priorita. Mají velké množství sekundárních zařízení, jako jsou jesličky a školky, maminy pracují na zkrácené úvazky a všechno klape. Nestrádají.

* Takže vás taky zřejmě zase brzo uvidíme v bílém plášti v apolinářské porodnici…

Už jsme se doma dohodli, že se budu do medicíny pozvolna vracet. Nejdříve přes ambulance a pak se uvidí. Určitě se tam nebudu hnát, ale hypotéka se neptá, příjem bude dobré něčím posilovat. A pro mě je i ten kontakt s medicínou a lidmi nutný. Zavřít se někde na polosamotě jenom s dítětem, to člověk zblbne.

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama