[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jste profesionálním hráčem volejbalu, byl to váš dětský sen?
V podstatě ano. Ovlivnil mě můj tatínek, který byl také vrcholovým hráčem. Hráli jsme spolu odmalička. Když jsem viděl tátu v akci, chtěl jsem být jako on.
Jaké byly vaše začátky?
S volejbalem jsem začínal ve třinácti letech v Odoleně Vodě a bavil mě odjakživa. Táta mi vždy radil a vedl mě, byl vlastně můj první trenér.
Musí mít volejbalista nějaké speciální tělesné dispozice nebo charakterové vlastnosti, aby byl úspěšný?
Měl by mít obdobné schopnosti jako každý sportovec - tedy pevnou vůli, chuť sportovat, soutěžit a vyhrávat a samozřejmě mu nesmí chybět výdrž.
Vrcholový sport je zejména dřina a každodenní tréninky. Co vás motivuje?
Především láska k volejbalu a obrovská chuť vítězit. Je to samozřejmě dřina, ale čím více jsem hrál, tím více mě to naplňovalo.
Co vás na beachvolejbalu baví?
Je to kolektivní sport. Jde o pevné partnerství, jeden bez druhého nedokáže nic. A co se týká mé současné práce trenéra, baví mě pozorovat, jak se lidé chtějí zlepšit, ať už jde o profesionálního hráče, nebo obyčejné lidi, kteří si chodí zahrát pro potěšení do našeho klubu.
V čem se liší klasický volejbal od beachvolejbalu?
V počtu hráčů. Klasický volejbal je více specializovaný na jednotlivých postech. Beachvolejbal je o schopnostech hráčů nebo hráček umět všechno. A pak s tím samozřejmě souvisí i pohyb na písku, který je úplně jiný než v hale na pevném podkladu.
O beachvolejbalu se říká, že je to jeden z nejvíc sexy sportů. Co o tom soudíte vy?
Určitě! Důvodem je především to, že se hraje v létě, na písku a jako dres máte většinou jen plavky. Navíc díky fyzické náročnosti mají hráči jako bonus sexy postavu a jsou opálení. To je na tom to nejlepší, jste venku, svítí slunce a je pohoda…
Měl jste někdy vy osobně problémy s disciplínou?
Samozřejmě, ale to během své kariéry zažil asi každý sportovec.
Teď už hrajete jen rekreačně, proč jste se rozhodl skončit? Bylo to těžké loučení?
Neodešel jsem ze dne na den, končil jsem postupně. Přešel jsem na post hrajícího trenéra (ve francouzské 2. lize). Potká to každého sportovce. Jednoho dne zkrátka zjistíte, že je třeba se posunout dál, protože mladí hráči jsou mnohem lepší než vy. Zdraví už také neslouží tak jako dřív… Nehledě na to, že hrát na vrcholové úrovni zkrátka nejde věčně.
Stal jste se trenérem, jaké to je koučovat tým?
Je to něco jiného než být aktivním hráčem, ale radost z vítězství zůstává stejná, jako když jsem byl součástí týmu. Porážky ovšem prožívám jako trenér jinak.
Promýšlí se ve volejbalu dopředu herní strategie, jako třeba v hokeji?
Rozhodně. Je to jeden z nejvíce strategických sportů vůbec. Statistiky, herní kombinace a taktika jsou ve volejbalu v porovnání s ostatními kolektivními sporty na nejvyšší úrovni.
Dorozumívají se hráči pomocí nějakých posunků nebo znamení, jako třeba v baseballu?
Určitě. Verbálně, ale hlavně předem danými posunky rukama, kterými se signalizuje další taktika. Aby ji nerozpoznal soupeř, gestikuluje přední hráč zadnímu za zády.
Trénujete i maminky, které si přijdou zahrát volejbal jen tak… Jaké jsou hráčky?
Tyto lekce jsou zaměřené na formování postavy a hraní beachvolejbalu. Je až s podivem, jak jsou maminky šikovné, většina z nich tento sport v životě nehrála, dostaly se k nám jen proto, že jim nevyhovovalo klasické cvičení v posilovně. Navíc mají skvělou motivaci, vědí, že hra jim kromě toho, že je zabaví, přináší i bonus v podobě zpevnění těla. Při pohybu na písku se totiž zapojují i svalové partie, které při tréninku na pevném povrchu pořádně neprocvičíte. Navíc je písek šetrný ke kloubům.
*Je určitě mnoho lidí, kteří beachvolejbal nikdy nezkusili. Čím byste je motivoval, aby začali?
Je to poměrně nový moderní sport. Většina lidí v mém věku ho začala hrát hodně pozdě, takže si nikdo nemusí dělat vrásky s tím, že je moc starý. Čas začít je vždycky. Navíc kromě toho, že si člověk zasportuje a vyčistí hlavu od každodenních starostí, dělá něco i pro své zdraví a pozná nové lidi.
Prý jste se před několika lety rozhodl vrátit do školy. Proč?
Chtěl jsem mít vyšší vzdělání. Myslím si, že člověk by se měl celý život zdokonalovat a rozvíjet ve všech směrech.
Co jste studoval a jaké pro vás bylo usednout po mnoha letech znovu do školní lavice?
Studoval jsem ekonomickou školu. Bylo to zajímavé a určitě mě to donutilo k větší disciplíně k sobě samému. Především disciplínu totiž vyžaduji od svých svěřenců.
Trénujete také děti, je práce s nimi jiná než s dospělými?
Ano, trénuji děti všech věkových kategorií. Jsou samy od sebe soutěživé, a tak se motivují navzájem, pochopitelně se je snažím hecovat, když jim chybí chuť, nebo je pochválit, když se jim něco povede. Obecně je práce s dětmi těžší v tom, že nejsou tolik soustředěné jako dospělí. Na druhou stranu dospělí mají zafixované některé zlozvyky, které se jen těžko odbourávají. Děti jsou v tomto směru tvárné a snadno se učí.
Jste trojnásobný táta, vzpomínáte si ještě na okamžik, kdy jste se poprvé dozvěděl, že budete tatínkem? Jaké jste měl pocity?
Pamatuji si to velmi dobře. Bylo to pro mě hezké a šokující zároveň.
Byl jste u porodu?
Moje nejmladší dcera Natálka se narodila za mé účasti ve francouzském Vannes. Bylo to absolutně nepopsatelné.
Jaký jste táta?
Bohužel jsem táta, který je málo doma. Jsem šéftrenérem v Beachklubu Pankrác a asistentem trenéra národního týmu mužů, takže jsem věčně na cestách nebo na tréninku. Výchova našich dětí je především na mé manželce Jitce.
Vedete své děti ke sportu?
Ano, oba synové se vrcholově věnují volejbalu. Do ničeho jsem je nenutil, ale můj názor je takový, že každý člověk, pokud mu to jeho zdraví dovolí, by měl dělat nějaký sport. Rozhodně to nemusí být zrovna na vrcholové úrovni.
Změnilo vás nějak otcovství?
Postupně mě mění. Nedá se říct, že by se to stalo ze dne na den.
Máte nějaké životní moudro nebo filozofii, kterou byste chtěl předat svým dětem?
Být fér. Všechno, co chci od svých dětí a svěřenců, vyžaduji nejdříve od sebe. A tak by to mělo ve výchově být.
Další zajímavé články se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.