Maminka.czRodina

Mít jedináčka nebo velkou rodinu? Jak to chcete vy?

Michaela Karavarakis 1.  5.  2014
Mít jedináčka nebo velkou rodinu? Jak to chcete vy?
Snem většiny rodičů není vychovávat jedináčka. Stejně tak se ovšem většina mužů i žen křižuje již při pouhé zmínce o vícero než dvou potomcích. Dvojka se v naší společnosti zdá být hluboce zakořeněný kompromis. Poslechněte si ale příběhy a názory maminek, které to mají jinak.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Když přijde řeč na počet dětí, shodne se většina z nás na obligátním počtu dvou. Jedno je málo, tři už moc. Existuje ale spousta žen (mě nevyjímaje), které do tohoto umírněného středu nepatří a které raději hájí jednu z extrémních pozic.

Jedno mi stačí. Chci si ho užít a chci mu dopřát

Simona (31) je jedináček. Po škole začala pracovat ve firmě svého strýce. Davida, svého budoucího manžela, poznala přes seznamku a ještě tři roky po svatbě byli bezdětní. Simona hraje dvakrát týdně tenis a pravidelně chodí na bikram jógu.Má dvou a půl letou Aničku a o dalším dítěti s Davidem neuvažují.

„Mám ráda svůj život a to, jak jsem si ho zařídila,“ prozrazuje bez obalu. „Vím, že to spoustu lidí popudí a že bych se měla cítit skoro provinile, když to říkám, a už to samotné mě vytáčí. Proč bych se jen proto, že jsem se rozhodla mít dítě, měla vzdát nároku na vlastní život? Před a po narození Aničky jsem musela svoje koníčky úplně vypustit. Přes pět měsíců žádná bikram jóga (z velkého horka mi začalo být brzo na omdlení) a i tenis musel jít stranou. Půl roku je opravdu dlouhá doba. Nemohla jsem se dočkat, až Aničce budou aspoň dva tři týdny, abych ji mohla brát s sebou na kurty. Dokud byla malinká, spinkala v kočárku a bylo to v pohodě. Pak jsem s sebou začala vozit paní na hlídání. Na bikram jógu jsem začala opět chodit, až když bylo Aničce kolem dvou měsíců a naučila se pít z flašky. Když si vzpomenu na všechnu tu logistiku – nakojit, skočit do auta, odcvičit, rychle zase zpátky, případně, pokud se jelo na kurty, sbalit tašku pro miminko s oblečením pro všechny druhy počasí, pleny, vlhké ubrousky,… nikdy jsem neměla všechno, vždycky mi něco scházelo. Každopádně neumím si tenhle maraton představit ještě s dalším dítětem. Je fakt, že Andulce jsou teď dva a půl roku a chodí do soukromé školky, takže dopoledne by se to teoreticky zvládnout dalo, ale já už na to nemám sílu. Stálo mě o tehdy strašně energie a sebeobětování a cítím, že znova už na to nemám. Plus je tu taky další aspekt: když jsme spolu, chci si Aničku pořádně užít a dopřát jí co nejvíc pozornosti i lásky. A další sourozenec by nám tak těsný kontakt neumožnil.“

Máme tři a chceme ještě jedno

Lenka (29) se s Lubošem seznámila před sedmi lety. Po roce a půl neúspěšného snažení o miminko navštívili kliniku a dozvěděli se nepříjemnou zprávu: přirozenou cestou do jiného stavu nepřijdou. Rozhodli se pro umělé oplodnění a hned napoprvé to vyšlo. Narodila se jim Kačenka a Jakoubek. Za rok a půl byli u lékaře znova. Tentokrát je to stálo dva pokusy, ale za devět měsíců si z porodnice odnášeli Lucinku. Na klinice stále mají sedm zmrazených oplodněných vajíček a jsou rozhodnutí ještě se tam nejméně pro jedno vrátit.

„Mám pocit, že po tom, čím jsme si prošli po narození Kačky s Kubou, už nás nemůže jen tak něco rozhodit,“ směje se Lenka. „Po narození Lucinky jsme nemohli věřit tomu, jak snadno jsme se všichni doma sžili. Výhoda starších sourozenců je obrovská. Ti mladší se od nich učí a vzhlíží k nim a všechny dohromady si pak už od mala upevňují vztahy k sobě navzájem a ujasňují postavení v rodině. Myslím, že velká rodina je pro vývoj dítěte jedině prospěšná. Učí se zdravé soutěživosti, samostatnosti, ale i tomu, jak vyjít se svými sourozenci. Přirozeně pro nás pro rodiče je to v mnoha směrech trochu náročnější (nejcitelněji asi v tom finančním), ale pokud to aspoň trochu jde, stojí to dle mého názoru za to.“

Témata: Rodina, Luboš, Neúspěšné snažení, Omdlení, Jedi, Jak, Jed, Velká rodina, Jakoubek, Těsný kontakt