[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Většinou se mluví o tom, jak své děti milujeme. Jak jsme šťastné, že ty drobečky máme. Takže: miluju svou dceru a jsem moc šťastná, že ji mám. Jenže naštvat mě umí jako nikdo jiný na světě! To pak kolikrát na toho malého človíčka křičím, až mi hlasivky přeskakují. Někdy zahlédnu v jejích očích i strach. Aby ne, představte si, že na vás huláká tak asi čtyřmetrový obr. A pak je mi to líto. Hrozně líto. Vysvětluju, obviňuju ji i sebe, sypu si popel na hlavu. A v noci, když spinká s výrazem anděla, u její postele tichounce slibuju, že se příště vynasnažím...
Já vím, že já jsem z nás dvou ten dospělý. To já bych měla mít situaci a hlavně sama sebe pod kontrolou. Ale prostě to občas dost nezvládnu. Co s tím, když instantní rady na internetu nepomáhají? Dala jsem si konzultaci u psycholožky, lektorky a koučky DAGMAR KOŽINOVÉ (dagmarkozinova.cz) a pořádně jsme moje pocity rozebraly. Ukázalo se, že Dagmar má dvě dcery a vnučku – to je hromada zkušeností s odvrácenou stránkou mateřství nejen z odborné praxe, ale i ze soukromí.
Na úvod přímý dotaz: Myslíte, že jsem špatná matka? Protože já se tak po podobných výlevech cítím.
Mateřství se v mnoha směrech idealizuje. Většinou se mluví o jeho příjemných aspektech. Sledujeme krásné, roztomilé děti na sociálních sítích. Upravené a dokonalé maminky v časopisech. Realita však přináší i „odvrácenou“ stranu mateřství. Na kterou možná některé ženy nejsou připravené. Když potom dojde ke střetu s touhle realitou, může se dostavit frustrace či jiné negativní pocity. Objevuje se nám v hlavě spousta přesvědčení a programů, které nám říkají, že přece nemůžeme cítit tyhle emoce ke svým dětem. To se přece nedělá! Přesto je někdy cítíme. A bojíme se říct to nahlas. Pochybujeme, jestli jsme normální.
My matky umíme být neskutečně vytrvalé a často se staráme víc o druhé než o sebe. Tak nám to pak děti mnohdy zrcadlí.
Existuje spousta knih a rad, jak zacházet s dítětem, když se vzteká. Ale jak v tu chvíli zacházet sama se sebou? Protože to taky dokáže být jízda! Netvrdím, že to je návod pro všechny. Ale co když se vaše dcera vzteká, protože cítí váš vztek? Možná vztek, že něco v životě není úplně v pořádku. Možná vnímá, jak jste unavená, vyčerpaná. Možná cítí, že už toho máte prostě dost. My matky umíme být neskutečně vytrvalé a často se staráme víc o druhé než o sebe. Tak nám to děti – v mém i ve vašem případě dcery – mnohdy zrcadlí.
Máte se svou dcerou podobnou zkušenost?
Ano. A často jsem hledala rady venku. Přečetla jsem mnoho knih, konzultovala jsem s odborníky o různých situacích. Nakonec jsem pochopila, že stejně musím odpověď najít u sebe. Když se má dcera vztekala a dodnes se vzteká, obracím se sama k sobě. Jako první se dívám na to, jak to mám v posledních dnech já. Jsem OK? Nebo ne? Mám dostatek energie a jsem v pohodě? Nebo už spíš jedu z posledních sil a dostala jsem se na pokraj vyhoření?
V mém okolí je spousta matek, které už tak trochu doutnají. Nepatří to k mateřství?
Nemělo by patřit. Ale nemám úplně ráda tohle černo-bílé vidění světa. Teprve v poslední době se začíná veřejně mluvit o tom, že matky často postihuje syndrom vyhoření. Svým rodinám dáváme mnoho energie a času. Někdy dokonce veškerý svůj čas! Nehlídáme si zdroje. Nevěnujeme se svým koníčkům. Vzdaly jsme se jich, protože „jsme se staly matkami, a to přece matky dělávají“. Některé ženy mateřství obětují nejen své koníčky, ale i kariéru či vzdělání. A pak je najednou jejich životní baterka vyčerpaná.
A dítě zafunguje jako seismograf…
Zejména malé děti tento vnitřní stav svých maminek docela dobře cítí a vnímají. Není jim v tom dobře, úplně tomu nerozumí. A tak se často může stát, že se prostě vztekají a zlobí. Jenže co když je to jinak? Co když nás děti skrze své chování vedou k tomu, abychom se zastavily a zamyslely? Abychom popřemýšlely, jestli je náš život v souladu s tím, co opravdu chceme.
Mají nás napozorované. Možná to je důvod, proč mě moje dítě dovede tak vytočit? Jako kdyby přesně vědělo, který knoflík stisknout.
Často vědí, co mají udělat, jaké věty pronést. Zkoušejí hranice. Testují nás. Zjišťují, jak moc jsme ochotni ustupovat. Kam až mohou zajít. A tím vším se vlastně učí.
Někdy si říkám: „Ona mi to dělá naschvál. Chce mě vytočit, chce se pohádat.“ Jsem paranoidní, nebo už i skutečně malé děti dokážou s emocemi své matky takto vědomě zacházet?
Primárně je potřeba říct, že dítě není zodpovědné za emoční prožívání dospělého. Pokud tedy děti ovládají své matky, je dobré si přečíst něco o emoční inteligenci a lépe se seznámit se svými emocemi. Pokud se dítě chová „nevhodně“, určitě nám tím něco sděluje. A nemusí jít o vědomé rozhodnutí dítěte. Úplně to není tak, že si řekne: „Teď vytočím mámu, jdu se s ní pohádat.” Spíš je to možná o tom, že chce získat pozornost nebo něco jiného.
Co když už jsem na dítě ten „kýbl hnusu“ vylila?
Když se mně něco takového stane, s dcerou si promluvím. Řeknu jí, jak to cítím. Sdílím s ní, že jsem se nezachovala správně. A omluvím se, pokud vnímám, že je to potřeba. Je to důležitá zpráva i pro dítě samotné. Informace, že chyby do života patří. Je důležité se omluvit a chybu, pokud to jde, napravit.
Co pak s tím pocitem viny ve mně?
K rodičovství patří občasné pochybnosti o tom, jestli jsme, nebo nejsme dobří rodiče. Když navíc nějakou situaci nezvládneme, pocit viny se může objevit. A může nás dost potrápit. Osobně si myslím, že to není úplně špatné. Skrze tento pocit se můžeme spoustě věcí naučit. Můžeme podobnou situaci příště zvládnout lépe. Doporučuji se sama sebe zeptat: Co vlastně za tímto pocitem je? Co mě trápí? Možná to v danou chvíli řešíme víc než dítě. Pokud jsme se omluvily, s dítětem správně situaci vykomunikovaly, je čas smířit se s tím, co se stalo. Zpátky to vzít nedokážeme. Zároveň je třeba si říct, co konkrétně si z toho odnáším do budoucna.
Je to stejné jako v letadle: Když poklesne tlak v kabině, instrukce zní jasně: Nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě, a teprve pak dětem.
Kdy se z křiku na dítě stává problém mimo moje kompetence? Kdy vyhledat odborníka?
Určitě by nemělo jít o každodenní křik a emoční rozladění. Pokud je na jedno nedorozumění, jednu hádku minimálně pět dalších příjemných společných aktivit, určitě se vše dá napravit. Rozhodně byste však měla vyhledat odborníka, když máte pocit, že už to dál nezvládnete. Taky tehdy, když dítě regresuje – chová se jako menší dítě. Znovu se začne počurávat nebo něco podobného. Pokud má dítě z rodiče strach a nejde o přirozený respekt, pak si rovněž myslím, že to není úplně v pořádku. A to jde poznat z jeho chování. Dítě by se mělo doma cítit v bezpečí.
Moje dcera měla silné, téměř čtyřleté období vzdoru. Mám očekávat náročnou pubertu?
Může a nemusí to tak být. Řekla bych, že co budeme očekávat, to se i nakonec stane. Takže bych raději krutou pubertu neočekávala. Někdy si to dítě vybere jako malé, jindy naopak až v pubertě. A některé děti prostě v obou případech.
Máte dvě dcery. Jedna už je dospělá. Překvapilo vás něco na její pubertě?
Puberta mé starší dcery probíhala relativně v klidu. Náročné období jsme zažily, až když se jí narodilo dítě. A to trošku v nečekaně brzkém věku. Dcera s námi po narození vnučky ještě dva roky bydlela. Najednou se stala maminkou. Konflikt rolí byl na světě. Já, starší dcera, mladší dcera a vnučka. Nebylo to úplně jednoduché období. Starší dcera nějak přirozeně začala vychovávat i svou sestru. Ta tomu vzdorovala. Já sama jsem hledala, jak se k tomu všemu postavit. Nakonec jsme to ustály, ale ano, občas to bylo těžké.
Co vám v té době pomáhalo?
Několikrát jsem prostě odešla z domu. Když už byla situace příliš tíživá, šla jsem se prostě projít, projet na kole nebo jsem šla se psem. Cítila jsem, že potřebuju být sama v klidu a srovnat si myšlenky. Nejtěžší pro mě vlastně bylo přijmout, že se holky hádají. Přála jsem si, aby měly krásný vztah, a najednou byly denně v sobě. Jednou mi došlo, že jediný, kdo s tím má problém, jsem já sama. Ony se pohádaly a za chvíli se spolu zase smály. Jen já jsem se tím trápila. Takže jsem přestala. Prostě jsem se smířila s tím, že byl občas křik, a přestala jsem to tolik řešit. A překvapivě se to začalo i uklidňovat.
S vnučkou je to jiné, nebo vás dokáže naštvat úplně stejně jako dcery?
I když si vnučka občas umí postavit hlavičku, je to pro mě jiné než u dcer. Nejsem s ní každý den. Když si ji beru, mám na ni čas, energii a věnuji se jí. Je to velmi vnímavá a báječná holčička. Čas s ní si opravdu užívám. A když se něco nepříjemného stane, tak si to prostě spolu vyjasníme. Snažím se na situaci podívat jejím pohledem. Žádné velké scény se neodehrávají.
Jak k něčemu takovému dospět dřív než u vnoučat?
Pro spokojené mateřství je základ, aby žena byla šťastná sama se sebou. Aby byla spokojená se svým tělem. Dělala něco, co má ráda. Pokud je to kariéra, klidně ať ji dělá. Aby si tu a tam vyrazila s kamarádkami. Jela na výlet, na víkend, kde bude bez dětí. Je potřeba dobíjet životní baterku. Mateřství by totiž nemělo znamenat konec našeho života. Naopak! Je to úžasná kapitola, která může mít mnoho podob a spoustu pozitiv. Jen když jsme unavené a vyčerpané, tak je často nevidíme. Je to stejné jako v letadle: Když poklesne tlak v kabině, instrukce zní jasně: Nasadit kyslíkovou masku nejprve sobě, a teprve pak dětem.