Maminka.czVaše příběhy

Moje tři děti málem přišly o mámu. Kvůli mentální anorexii

28.  9.  2019
Že se porucha příjmu potravy týká jen mladých dívek? Není to vždy pravda. Do života nám může vstoupit v jakémkoli věku. Stejně jako Aleně, jednačtyřicetileté mamince tří dětí.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Přes 80 procent případů mentální anorexie se týká mladých dívek a žen do 20 let. Ty většinou začnou hladovět kvůli nespokojenosti se svým vzhledem, chtějí být co nejštíhlejší a přiblížit se svému vysněnému ideálu krásy.

Pokud někdo onemocní některou z poruch příjmu potravy ve vyšším věku, bývá příčina jiná a často na první pohled není hned viditelná, protože stravování probíhá navenek „normálně“. Zpětně se ale téměř vždy dá vysledovat, že spouštěčem byl nějaký silný citový otřes nebo trauma.

Těhotenská anorexie: Nový fenomén, nebo rozmar hvězd?

„A to je přesně i můj případ,“ potvrzuje Alena. Její problémy začaly, když její matce diagnostikovali rakovinu v posledním stádiu, která už nešla nijak vyléčit. Alena začala smutek a stres z nevyhnutelného zajídat. Záhy jí ale došlo, že nechce ztloustnout, naopak. A protože nechtěla hladovět, vymyslela jiný trik. Po každém jídle si vzala projímadlo, aby se „pročistila“.

„A to doslova. Cítila jsem se pak skvěle i psychicky, připadalo mi, že jde všechno špatné ze mě ven. Navíc jsem hodně hubla a každý další komentář, jak jsem štíhlá, mě v mém počínání ještě víc utvrzoval,“ vypráví. Když její maminka po pár měsících zemřela, rozjela se jí mentální anorexie naplno.

Projímadla už nezabírala stoprocentně, takže přidala i zvracení. „A to samo o sobě stačilo, abych měla čím dál menší chuť k jídlu. Měla jsem úplně rozbouřený žaludek, nakonec už vůbec nebylo těžké nejíst, naopak čím dál těžší bylo se před ostatními tvářit, že je vše v pořádku, a něco u stolu pozřít.“

Nechte si rady! Okolí jí říká, že má po porodu shodit. Syna však adoptovala

Docházelo mi, že děti tohle vidět nesmí

V práci se Aleně dařilo dlouho tvářit, že se nic neděje. Kolegům tvrdila, že má potíže se zažíváním a žaludkem, a tak její časté odchody na toaletu nikomu nebyly divné. Doma už to ale tak snadné nebylo. Malé děti bývají nejzvídavější, a tak se čím dál víc vyptávaly, proč maminka po každém jídle odchází na dlouho na záchod, když to nikdy dřív nedělala.

„Sama sebe jsem přesvědčovala, že mám všechno pod kontrolou a nedělám vlastně nic špatného. Ale ve skrytu duše jsem věděla, že to není pravda. Protože před dětmi jsem své chování samozřejmě tajila a dávala si dobrý pozor, aby mě nepřistihly. Kdyby mé počínání bylo v pořádku, netajila bych se s ním. Ale pořád mi to myslelo natolik, abych věděla, že tohle ony nikdy vidět nesmí,“ vzpomíná Alena.

Také dětem hrozí mentální anorexie. Odmítání jídla může být voláním o pomoc

Její stav se pak začal velmi rychle zhoršovat. „Měla jsem všechny ty známé potíže, které se s anorexií spojují. Padání vlasů, lámání nehtů, problémy se zuby, bušení srdce, nespavost, zimomřivost… zkrátka všechno. Nejhorší ale byla ta celková slabost. Najednou mi dělalo potíže vyjít pár schodů nebo ujít půl kilometru do školky.“

Zatímco Alenin manžel s dětmi vyrážel na výlety, ona seděla doma a nemohla s nimi jít ani na kolo. To ji mrzelo ze všeho nejvíc a teprve vědomí toho, jak svou rodinu ztrácí, ji přimělo k prvnímu pokusu začít svou situaci řešit. „Ale selhala jsem. Nebyla jsem na tom pořád ještě dostatečně zle, abych se opravdu chtěla léčit. To až napodruhé, když jsem doma omdlela a děti mě našly. Pak už manžel, který na mě do té doby šel po dobrém, nekompromisně řekl dost, odvezl mě do nemocnice a tam mě doktoři vyděsili takovým způsobem, že jsem se konečně probrala,“ nešetří se Alena.

Lékaři jí vysvětlili, že pokud radikálně nezmění své chování, může její porucha skončit i smrtí. „A to opravdu chcete, sebrat svým třem dětem mámu?“ řekl Aleně primář, který s ní měl dlouhý rozhovor.

„Teprve tahle věta mě definitivně probrala. Doktor mě nešetřil a nebral si servítky, ale asi jsem přesně tohle potřebovala, abych se vzchopila. Doslova jsem si vizuálně představila svoje děti na mém pohřbu a úplně se mi udělalo fyzicky zle.“

Zatím se držím. A chci, aby dcery věděly, že jejich tělo je krásné

Cesta k uzdravení ale byla dlouhá. Vlastně se dá říct, že nikdy neskončí. „Neberu to tak, že jsem vyléčená,“ konstatuje dnes Alena. „Jen se mi daří držet svoje chování pod kontrolou. Kdo do toho jednou spadl, určitě ví, jak těžké je se ze závislosti dostat. Mockrát jsem selhala. Když přišel nějaký velký stres, častokrát jsem ho řešila úprkem do koupelny a zvracením. Měla jsem pocit, že moje váha je to jediné, co mám pod kontrolou. Ale naštěstí jsem se vždycky zase vzpamatovala a nespadla do toho znovu. Pokaždé, když cítím, že balancuju na okraji, podívám se na své děti a seberu se. To kvůli nim bojuju a nikdy nepřipustím, abych je připravila o mámu. Vím, jaké to je, když o ni přijdete.“

Alena má sedmiletého syna a dvě jedenáctileté dcery, dvojčata. „Právě přicházejí do věku, kdy jsou svým tělem enormně posedlé a neustále ho řeší. Porovnávají se navzájem, zkoumají svoje míry. Vím, že teď s nimi musím mluvit obzvlášť citlivě, zdůrazňovat jim, že jejich tělo je krásné, ať vypadají jakkoliv. Řešila jsem to i se svojí psycholožkou, ke které už několik let chodím, abych věděla, jak s nimi komunikovat, abych něco nezvorala. Sama jsem důkazem, jak těžce se pak všechno napravuje,“ uzavírá svůj příběh.

Neuvěříte, že na fotce je stejná žena. Matka dvou dětí zhubla přes 50 kilo!
Témata: Rodina a vztahy, Výchova, Vaše příběhy, Rodina a vy, Rodiče, Máma, Mentální anorexie, Servítky, Alena, Příjem potravy, Porucha, Porucha příjmu, Anorexie, Děti, Maminka