reklama

Monika Absolonová: Dítě jsem si přála od dvaceti

Jenže člověk míní, osud mění... A tak se svého vytouženého syna zpěvačka Monika Absolonová dočká až těsně před čtyřicítkou. Proč byla její prvotní reakcí na těhotenství panika a pocit, že tím její život skončil? Sama přiznává, že se rouhala. „To miminko je velký dar, teď už to dobře vím.“

Když mi v těhotenství lidé říkali něco o zvláštní energii, kterou jsem údajně oplývala, myslela jsem si svoje. Takové věci se říkají ze slušnosti, aby řeč nestála… Jakmile však Monika vešla do jedné pražské restaurace, kde jsme měly schůzku, pochopila jsem. Svou energií, kterou přiznala jako dědičnou, by strčila do kapsy kdejakou dvacítku, a to i v pokročilém stupni těhotenství.

Nad telecím řízkem s bramborovou kaší se mi svěřila, jak ji permanentně tři měsíce trápily nevolnosti i kila navíc, která nabrala, aby pak nakonec nad tím vším mávla rukou a přiznala, že nejdůležitější jsou jen dvě věci: aby byl její syn zdravý a aby jí to pořád klapalo s hokejistou Tomášem. 

Ptát se, jak se cítíte, asi nemá smysl. Určitě krásně, je tam však to „ale“, že? Nebo se pletu? 

Teď už je to pohoda. Ale první trimestr, to bylo něco! Celé tři měsíce mi bylo strašně zle, a to nejsem žádná cimprlína. Do toho jsem ještě skoro každý den hrála. Vlastně se už ani nebojím porodu, protože vím, že ten má aspoň nějaký začátek a konec. Ty moje nevolnosti však nebraly konce zatraceně dlouho. 

Co bylo nejhorší? 

To, že se mi chtělo čtyřiadvacet hodin denně zvracet, ale nešlo to. Denně jsem vstávala ve čtyři ráno a jako bych se probouzela z té nejhorší kocoviny. Jenže z kocoviny se vyspíte… Bolely mě kosti, měla jsem teplotu, kruhy pod očima, celá jsem byla tak podivně došeda. Velmi dobře už rozumím pojmu nevolnost. Myslím, že největší ohled by se měl na těhotnou ženu brát spíš v začátcích těhotenství než na jeho konci. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



V čem byl a je váš jiný stav jiný? Tedy kromě té permanentní nevolnosti… 

Hrozně jsem byla překvapená z jedné věci. Vždycky mi všechny těhotné ženy připadaly jako ztělesnění něhy. Jakoby se houpaly na nějakém obláčku euforie a pohody. Když jsem otěhotněla já, byla jsem víc naštvaná než euforická. Pochopitelně především kvůli těm mým nevolnostem. A taky hormonům...

Musela jsem se s tím jiným stavem celkem vypořádávat. Přestože jsem si dítě moc přála asi už od dvaceti, a věděla jsem, že je vlastně všechno dobře, jako první mě napadlo jediné: že je konec. Že je odteď celý můj život v čudu. Najednou mě přepadla panika. Možná to zní divně, ale já si prostě nemohla pomoct. 

Otěhotněla jste v podstatě na vrcholu kariéry. Mohl i to být důvod vašich pocitů „o konci světa“? 

Asi ano. Všechna moje energie, kterou jsem do své práce dávala, byla najednou pryč. Do toho takové ty myšlenky typu, že už budu jen stará a ošklivá a Tomáš že mě opustí... Postěžovala jsem si mu, ale hned mě napomenul: „Nerouhej se, to dítě je dar.“ A bylo po fňukání. Místo toho jsem brečela dojetím jako želva. Zkrátka hormony v mém případě pracovaly na sto procent.

A po těchto scénkách jsem si řekla, že teď vlastně přišla doba, kdy můžu konečně zvolnit, chodit ven, užívat si toho, na co jsem neměla do té doby vůbec čas. Měla jsem tolik práce, že aby mě Tomáš mohl vidět, jezdil za mnou do divadla na obědovou pauzu. Vídali jsme se v podstatě jen v noci. Takže i tohle mě zase rychle vrátilo zpátky na zem. 

Otevře se vám zase úplně nová životní etapa, nebojte. 

Mary Poppins, Evita, Eliška Pomořanská, Fanny... Vždyť jsem s prominutím sežrala tolik rolí! Co bych chtěla víc? I kdyby to měla být v mé kariéře konečná, užila jsem si ažaž. Byla jsem u kartářky a ta mi řekla, že i po porodu budu mít práce dost a že si budu dokonce vybírat. Tak uvidíme.

Jak teď doma sedím na zadku a bilancuju, tak jsem si uvědomila, že mně se v rámci kariéry událo víc, než bych čekala. Opravdu jsem si splnila hned několik profesních snů. Dnes sním jen o tom, aby byl Tadeáš zdravý. Chci mu vytvořit hezký život ve smyslu společných zážitků s námi, dát mu určitý řád a jistotu, a to, že se na nás může spolehnout. 

Když jsme spolu mluvily před dvěma lety, přiznala jste, že jediné, po čem toužíte, je dítě. To jsme tehdy měly ostatně podobné. A oběma to ne a ne vyjít. Dnes, po několika peripetiích, se nám to nakonec podařilo, jen s několikaměsíčním rozdílem. Věříte na osud? 

Strašně! Vnitřně, svým naturelem jsem rodinný typ, kvočna, která se o lidi musí a chce starat. To mám odjakživa. To, že jsem děti neměla až do osmatřiceti, nebylo tím, že bych byla kariéristka, prostě to vyplynulo. Chtěla jsem je s každým partnerem, se kterým jsem žila. Po nějaké době, když jsem zjistila, že to ve vztahu nefunguje, by byla hloupost uvažovat o dítěti. No a pak bylo dlouhé období, že na miminko by sice prostor byl, ale já právě zažívala velký stres ve vztahu s mým otcem, takže do takového stavu a stresu jsem dítě nechtěla.

Tehdy jsem navštěvovala psycholožku, jež stav, který jsme doma s mámou a bráchou zažívali, přirovnala ke stresu z války. Prostě jako bychom žili ve válce. Cítila jsem se hrozně ohrožená, a chtěla pomoct ochránit svou rodinu, takže jsem odsunula svůj osobní život o pět let, než jsme se z toho všichni nějak vzpamatovali. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



Berte to tak, že přes všechna ta trápení se nakonec vyplatilo počkat si. Na dítě i na toho pravého… 

S Tomášem jsme se o dítěti bavili už po dvou měsících od seznámení. Říkal, že není na co čekat. V červnu to byl rok, co jsme se seznámili, tak si vezměte, jak brzo to přišlo. Prostě to tak mělo být. Jsme si velkou oporou. Za tu poměrně krátkou dobu, co jsme spolu, jsme už toho společně tolik prožili, řešili tolik problémů a úskalí, že právě to nás nejvíc spojilo. Není to jen můj milenec a partner, je to hlavně můj nejlepší kamarád. Máme stejný humor, jsme prostě parťáci. Zažívám něco, s čím jsem nepočítala. 

Jak na zprávu, že bude otcem, partner reagoval? 

Ještě než jsem otěhotněla, myslela jsem si, že ten, kdo se bude radovat víc, až se to stane, budu já. Bylo to ale přesně naopak. Tomášova nefalšovaná radost a především jeho podpora, to bylo něco. Jsem mu za to taky hrozně moc vděčná. Však víte, ty moje pochyby… Nevynechal ani jeden ultrazvuk, vždycky si nějak zařídil, aby mohl být se mnou. 

Vaše těhotenství vyvolalo celkem slušnou pozornost médií. A nejen těch. Rozebíralo se i na sociálních sítích. Čekala jste takovou vlnu zájmu? 

Mě se na těhotenství mnoho lidí ptalo ještě dřív, než to vyšlo v novinách. A příjemné to nebylo. Jednak proto, že je to intimní věc těch dvou, ženy a muže, a navíc jsem pověrčivá, takže myslím, že do toho třetího měsíce by se o tom mluvit nemělo. Navíc neumím moc lhát, takže když se mě někdo ptal, jestli jsem těhotná, nechtěla jsem se rouhat a šla s pravdou ven. Ale přesto mě ten velký zájem překvapil a udělal radost. 

Prý jste hodně řešila to, s jakou rychlostí vám narostlo břicho. 

Jsem ten typ, na kterém to bylo hned vidět. Naše rodinná kamarádka se smála, že prý ještě neviděla žádnou ženu, která by měla hned od prvního dne těhotenství takové břicho. Okamžitě se mi všechno začalo měnit, nabobtnala jsem, tak podivně odula. Nohy jsem měla třikrát tak velké než doteď! Byla jsem obrovská, pak jsem zase splaskla, šílené hormonální výkyvy… Ale na druhou stranu, na to, že je mi devětatřicet a jsem prvorodička, nemám ani těhotenskou cukrovku. 

Klepněte pro větší obrázek
 

Podstoupila jste s ohledem na svůj věk amniocentézu? 

Byla mi doporučena právě s ohledem na můj věk. Ale já bych na ni šla, i kdyby mi bylo dvacet. Jsem fatalista a věřím, že co se má stát, se stane. Vím, že kdybych ji nepodstoupila, a narodilo se mi postižené miminko, tak bych se o něj starala. Na druhou stranu, když jsou možnosti, jak případným komplikacím předejít, nedovolila bych si ji nepodstoupit. Zpívám od šestnácti let a za tu dobu jsem navštívila i spoustu ústavů plných postižených dětí a nešťastných rodičů. Možná to někomu přijde nepochopitelné, ale když tomu můžu předejít, tak nenechám nic náhodě. 

I přes vaše nevolnosti jste s partnerem odcestovali do Thajska. Neměla jste z tak dlouhé cesty strach? 

Dovolenou v Thajsku jsme objednali, ještě než jsem otěhotněla. Čtyři lékaři mi dali doporučení, že můžu letět. Musím říct, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Zaprvé proto, že jsme spolu ještě na žádné takové dovolené nebyli, a na žádnou podobnou se teď nějakou dobu nedostaneme. A zadruhé, nikdo si nás najednou nevšímal... A ten božský klid! Přesně to jsem potřebovala. 

A co všechny ty neduhy, které vás trápily? 

Představte si, že jako lusknutím prstu se mi udělalo dobře. Bylo to na konci třetího měsíce, takže to nejhorší jsem měla už za sebou. Denně jsme chodili na masáže, které jsou tam za opravdu směšný peníz. Thajsko miluju. Vstřícní lidé, jídlo skvělé, prostě paráda. 

Měla jste radost, když jste se dozvěděla, že čekáte kluka? Nebo jste toužila po holčičce? 

Kluka jsem chtěla odjakživa! Už od patnácti jsem pro něj měla jméno. Tadeáš byla jasná volba. Naštěstí se líbí i tatínkovi. Narazili jsme však u holčičky. Strašně se mi líbí Matylda, jenže Tomášovi vůbec. A to se přimlouvala i jeho dcera Amálka. Nepomohlo nic. Takže v tomhle ohledu k nám byl pánbůh milostivý, že nám nadělil kluka. 

Kdy jste přestala pracovat? 

Zpívám víceméně pořád, ale už jen výjimečně. Tomáš hrozně moc řešil, abych byla co nejvíc v klidu. Abych na jevišti moc nedivočila a tak. Vzpomínám, jak jsem hrála v muzikálu Funny Girl v Ostravě, a chtěla tam jet vlakem, což se mu vůbec nelíbilo, tak mě tam sám odvezl. Přišel pak i na představení. A byl vzteky bez sebe… 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



Proč? 

Fanny je jedna z nejnáročnějších rolí pro muzikálovou herečku vůbec, především fyzicky. Doktoři mi sice zakázali cvičit, ale moje tělo je na pohyb zvyklé, a já si dávala pozor. Jenže mi neprošlo dupání. 

Fanny hodně dupe? 

V jedné scéně jdu dolů po schodech a docela hodně dupu. O přestávce jsem pak měla půlhodinovou přednášku. Ten můj hokejista za mnou přiletěl celý běsnící do šatny, že prostě dupat nebudu. „Jasně, já to dítě úplně vydupu z břicha ven,“ klepala jsem si se smíchem na čelo. Kočkovali jsme se takhle neustále.

Tomáš totiž vždycky přišel s tím, že tamhleten říkal a tamta říkala, tak jsem mu já řekla, ať přestane tolik řešit nějaké „kdyby“, že když mi doktor řekl, že jsem v pohodě, není důvod se bát. Nedávno mi ale poděkoval za to, že jsem byla já ta normální, nestresovala, a že jsem nepropadla hysterii. 

Opravdu jste neměla vůbec strach? V těhotenství si všechny připadáme trochu víc citlivější… 

Paradoxně jsem se začala bát až v okamžiku, když všechny ty výsledky a vyšetření dopadly dobře. A je mi jasné, že ten strach už teď bude celoživotní. 

To podepisuju. Asi je ještě brzo ptát se na druhé dítě, ale chtěla byste mít velkou rodinu? 

Vůbec to není brzo a vůbec se toho nebojím, takže ano, chtěla. Já si i přála dvojčata! Sice Tadeáš už sestru má, ale i tak. Vím, o čem mluvím, sama mám krásný vztah se svým bratrem. Vztah se sourozencem je podle mě nenahraditelný. Můžete mít nového rodiče, může se stát v rodině úplně cokoli, ale sourozenec vám zůstane. Jsem šťastná, že má Tadeáš sestru Amálku, a budu ještě šťastnější, když bude mít o dalšího sourozence víc.

Tomáš mi na začátku našeho vztahu řekl, že by chtěl mít tři děti. Klepala jsem si tehdy na čelo, víš, kolik mi je, říkala jsem mu. Ale teď mi to přijde bezva. Nic víc než rodina není. Když máte jedno dítě, strašně se o něj bojíte, když jich máte víc, ten strach se přece musí rozmělnit, ne? 

Nebojíte se, že vám dojdou baterky? Přece jen rodit ve dvaceti a čtyřiceti je rozdíl… 

Já mám energie na rozdávání, už odmala. Mám to po babičce, mámě… Bojím se, aby v tomhle ohledu nebyl Tadeáš po mně. (smích) Moc jsem si přála, aby byl klidný pohodář po tatínkovi. Bohužel to, co předvádí v břiše, mě děsí. Jsem vzhůru každé ráno ve čtyři jen proto, že malému začíná v břiše diskotéka.

Vzpomínám, že když jsem byla dřív na nějaké párty a ve čtyři ráno, když už všichni odpadávali, velela jsem většinou: „Nene, ještě se pokračuje, vždyť noc je ještě mladá!“ A Tadeáš mi to teď pěkně vrací. Vždycky si říkám, co budu dělat, až bude dospělý? Nechci, aby někam chodil! 

Tak mě napadá, co v ty čtyři hodiny každé ráno děláte? 

Přemýšlím o věcech, o kterých jsem teď mluvila, nebo si čtu něco nenáročného. To víte, knížku ve čtyři ráno číst nemůžete, takže čtu cokoli, co mě zaujme na internetu. Tolik bulvárních článků, co jsem se načetla v těhotenství, jsem nepřečetla za celý život! Tadeáš vlastně „jede“ skoro nonstop.

A tatínka to hrozně baví, pořád se mě ptá, co kluk dělá. Když je čirou náhodou v břiše deset minut klid a já odpovím, že zrovna nic, začne na Tadeáše mluvit a v tu ránu už je zase diskotéka. 

Jakou jste si vybrala porodnici? 

Apolinář, Podolí, Motol... Tři porodnice, o kterých se nejvíc mluví. Vezmu to popořadě. U Apolináře nikdy. Ta budova za to nemůže, určitě se tam narodila spousta zdravých dětí, ale na mě to tam působí jako z detektivky od Agathy Christie.

V Podolí rodila před osmadvaceti lety moje maminka bratra za hodně dramatických podmínek, porod nebyl dobrý, brácha tam málem zemřel. Takže kvůli tomu mám už od deseti let z Podolské porodnice strach. Možná budu pro někoho za blázna, ale já se řídím hlavně svými pocity. 

Takže zbývá Motol… 

…a tam to bude! V Motole mám svého lékaře, pana doktora Bočka, i porodníka pana doktora Vlka, který je ohromný sympaťák a se kterým jsme si sedli. Na naší první návštěvě mu říkám: „Pane doktore, já přežiju kdeco. Vím, jak se zachovám ve spoustě nepříjemných extrémních situací. Ale v životě jsem nerodila, a může se stát, že třeba budu úplně hysterická. Co budeme dělat?“ „No tak vás profackujeme!“ odpověděl mi. Hned jsem věděla, že u něj chci rodit! Cítím, že to s ním klapne. A jestli ne, tak ať si mě nepřeje! (smích) 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



Zpíváte Tadeášovi? A reaguje na váš zpěv nějak? 

Do čtvrtého měsíce jsem nedělala nic jiného, takže je na to zvyklý. Paradoxní je, že když zpívám, tak vůbec nekope. Trochu se bojím, aby z něj nebyl narcis. Byl totiž zvyklý z břicha na ty potlesky z představení. Abychom mu pak doma nemuseli za všechno tleskat… 

Říkala jste, že ještě čas od času vystupujete. Jak se vám s rostoucím břichem zpívá? 

Nemůžu zpívat vestoje, to s břichem už nedávám. Ale když sedím, jde to. Cítím, že se mi zpívá i jednoduše, najednou nemám rozpětí jen tří oktáv, ale jako bych byla bez limitů. Navíc mi teď spousta lidí říká, že se mi změnil hlas k lepšímu, tak asi na tom něco bude. Mám laskavé fanoušky, ovšem nevím, zda chtějí pořád ještě koukat na hrocha. Taky jsem chtěla být ta krásná hubená nastávající maminka, která má jen to bříško, no ale nepodařilo se.

Říkám, že Kim Kardashian má zadek k chlubení, já pro ostudu. Naštěstí mi Tomáš nikdy nic neřekl, za což jsem mu nesmírně vděčná. Nedávno jsem procházela doma kolem zrcadla a zděsila se: „Ježíši, to mám opravdu tak velký zadek?“ A Tomáš to jen zpovzdálí okomentoval: „Nene, ten není tvůj.“ Ale zpátky k tomu mému hlasu. Moje maminka by vám totiž řekla: „Má lepší hlas, protože teď nekouří a spí!“ Přiznávám, že jsem byla před otěhotněním kuřačka, ale když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, do týdne jsem přestala. 

Převálcovala motivace vaše chutě? Asi to jen tak jednoduché nebylo, přestat ze dne na den… 

Ze třiceti cigaret jsem přestoupila nejdřív na tři a myslela, že každou tu cigaretu sežeru i s popelníkem. Po týdnu jsem to ale dala. Vzpomínám na první ultrazvuk. Dojatá gynekoložka, dojatý tatínek, jen já neskutečně naštvaná, že si nemůžu zapálit. Odpovědnost byla silnější, což ale neznamená, že na cigaretu nemívám chuť! Na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla a už si nikdy od té doby nezapálila. 

Jak dlouho plánujete zůstat na mateřské? 

Nikdy jsem nezažila klasickou pracovní dobu, takže ani nevím, jak dlouho na mateřské budu. Do konce ledna určitě budeme hájení, nikam chodit nebudeme. Kdyby se objevilo vystoupení v Praze, odskočila bych si, ale jen zazpívat a pak hned domů. Do divadla bych se vrátila až po příštím létě, ale jen tam, kde mám vše už nazkoušené. Nečekala jsem do devětatřiceti na dítě proto, abych se vrátila hned po porodu do práce. 

Víte, jak vysoká je aktuálně mateřská? 

Vím a není to úplná hitparáda. Budu ráda, když budu kojit a ušetřím aspoň na mléce… Vzpomínám, že když jsem šla kamarádkám koupit nějaké oblečky na miminko, bylo mi jedno, že stojí šest stovek. Ale když jsem pak přemýšlela, že by každý obleček měl stát tolik, řekla jsem si, že to mimino bude asi pěkně drahý špás. 

Vidíte a o spoustě úspěšných žen, notabene zpěvaček, si lidé myslí, jak jsou takzvaně za vodou. Asi jich teď hodně překvapíte. 

Já ale k životu opravdu nic moc nepotřebuju. Jen to, abychom měli kde bydlet, tak co víc jiného? Všechno jsem si už odžila, propařila noci i utrácela, ale nic mi to nepřineslo. Nejsem ten typ, který by potřeboval ty nejluxusnější věci. Mám plnou skříň kabelek, které jsem si kupovala dřív, a nemám šanci je unosit. 

A co dětská výbavička, máte už nakoupeno? 

Mám teď hnízdící období. Takže místo oblečků a hraček chodím domů s novým luxem, mixérem, toastovačem. Dokonce jsem nakoupila pytlíky do vysavače na dva roky dopředu! Taky jsme teď malovali celý byt a tapetovali Tadeášovi pokoj. Vyprala jsem plyšové medvědy z mého dětství, od kamarádek mám nějaké oblečky už taky připravené… (začne se smát) To jsem si teď vzpomněla na svou pragmatickou manažerku. Víte, čím mě opravdu dostala? 

Jsem jedno ucho! 

Ptala se mě, podle čeho mám dětské oblečení srovnané. Říkám jí, jasně že podle barviček. „A podle velikosti tě to náhodou nenapadlo?“ No, to víte, ještě mi nějaké ty zkušenosti chybějí. 

A co současný boom tatínků, kteří se aktivně zapojují do péče o miminko? Budete chtít, aby Tomáš přebaloval, koupal, krmil? 

Nejsem tlačící typ, nikdy jsem neuměla někoho do něčeho tlačit. Tadeáš je naše společné rozhodnutí, a tak to bude i s ostatním. Takže bude na Tomášovi, co bude nebo nebude chtít dělat, já to vůbec neřeším. Všechno je to i o komunikaci. Ale podle toho, jak je teď starostlivý, i když je Tadeáš ještě v břichu, tak se už těším, až přijde unavený z tréninku a já mu dám malého ven se slovy, ať si ho pořádně užije i v „reálu“! 

Letošní Vánoce poprvé prožijete ve třech. Jaké asi budou, přemýšlela jste nad tím už? 

Budu zřejmě v období šestinedělí, ale jak budou vypadat, na to vám odpovědět nedovedu. Ale už teď vyrážím na nákupy, protože je mi jasné, že pak čas nebude. Budu tedy připravená aspoň po té praktické stránce. Navíc bydlíme v domě, kde bydlí i moje máma a bratr, takže štědrovečerní večeře bude jako ostatně každý rok u maminky. 

Co vám popřát… Kromě štěstí, ať to všechno dobře dopadne, třeba brzo i ten druhý přírůstek? 

Děkuji, no bránit se mu určitě nebudu. Nemám na to moc času! A i vám a všem čtenářkám všechno NEJ! 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dopoledne se vám bude dařit na cestách, odpoledne to vypadá na šťastné nakládání s elektronickými prostředky, večer ale skrze Pluto…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama