[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Se svým bývalým partnerem jsem se seznámila v práci. Skutečnost, že byl cizinec, v našem vztahu nehrála až takovou roli, zpočátku to z obou stran byla láska jako trám. Jenže přítel hodně cestoval, přestali jsme se pravidelně scházet a já jsem začala zjišťovat, že zastává životní názory, se kterými nesouhlasím. Začalo to skřípat. Trávili jsme spolu stále míň času a jediným řešením bylo buď společné bydlení – tím pádem moje stěhování od rodiny a přátel, nebo rozchod. Na společnou domácnost jsem si připadala tehdy ještě moc mladá, a tak jsem se nakonec rozhodla vztah ukončit.
Myslela jsem, že můj přítel je dostatečně dospělý a že v jedenatřiceti pochopí mé důvody a nebude mi dělat problémy. Spletla jsem se. Samotné sdělení o rozchodu přijal dost špatně, opil se a brečel. Pak se naoko urazil a řekl mi, že to stejně nemyslím vážně a nějak to nebral na vědomí. Když jsem mu neodpovídala na telefonáty a nepřijímala jeho dárky, které posílal, přitvrdil. Začal mě pronásledovat, útočil na moje známé i rodinu, volal mi do práce i desetkrát denně.
Obtěžoval moje přátele a vyžadoval po nich záznam z jejich svatby, kde jsem byla na spoustě záběrů. Dost často na mě čekával na místech, o kterých věděl, že je navštěvuji. Po dvou letech jsem si konečně našla nového partnera, ten mě ale podezíral, že jsem vztah neukončila. Nemohl pochopit, že mě někdo tímto způsobem pronásleduje téměř tři roky. Nakonec jsem změnila mobilní telefon i číslo domů, přátelům sdělila, aby s bývalým nekomunikovali, a tak na mě úplně ztratil kontakt.“
Příběh „internetové“ Evy je potvrzením už známých faktů: vyklouznout z nefungujícího partnerského vztahu není jen tak. Vždycky to bolí, žádný návod na to, jak to udělat, aby to bolelo co nejméně, není a často to způsobuje i nemalé problémy. Důvod? Lidská psychika! Vyrovnávání s rozchodem má totiž několik zákonitých fází: „Tou první je popření, kdy si odmítáme připustit, že by to vůbec mohlo být možné. Po něm přichází zoufalství, které časem vystřídá zloba. Až pak se projevuje pocit nově nabyté svobody a nakonec skutečné přijetí rozchodu.
ČTĚTE TAKÉ: Horoskop na květen 2012
Nezřídka se stává, že se někomu nedaří přechod z jedné do dalších fází a pak je prakticky vyloučené, aby se s rozchodem doopravdy srovnal. Ustrne-li člověk ve fázi zloby, mívá nutkání ubližovat v domnění, že se mu tím uleví. Samo ubližování se může projevovat jako ‚pouhé‘ pomlouvání či drobné zlomyslnosti. Člověk zvýšeně agresivní, případně extrémně zraněný je ale schopen sáhnout i k fyzické agresi,“ popisuje psycholog Petr Šmolka.
Každý, kdo se někdy rozcházel, dobře ví, že vztah nekončí slůvkem „rozchod“. Než se definitivně dokáže odpoutat jeden od druhého, může to trvat měsíce, někdy i roky. To je také důvod veškerého „dárečkování“ případně „obtěžování“. „Prostě si nechceme připustit, že by mohl být skutečně konec. Nečekáme, že by se k nám partner či partnerka měli vrátit, jen ignorujeme fakt, že vztah opravdu skončil. Někdy ale může být ve hře ještě něco jiného. Sice tušíme, že je zřejmě konec, přesto bychom chtěli vztah ještě vzkřísit, abychom jej pak mohli ukončit my. Abychom nebyli těmi opuštěnými, ale opouštějícími,“ komentuje to psycholog.
Podle něj existují jen dvě možnosti, jak si nenechat od expartnera ničit život: nejprve si protějšek pečlivě vybrat a zjistit, s kým že máte tu čest, a posléze jasně definovat případný rozchod – bez zbytečných náznaků naděje, že by to v budoucnu třeba mohlo být jinak. „Určitě nám nespadne hřebínek, připustíme-li, že i nás ten rozchod mrzí, ale opravdu se už nedá nic dělat. Náš vztah se vyčerpal, jsou v něm věci, s nimž se prostě nedokážeme vyrovnat a naše rozhodnutí je opravdu nezvratné. Nevolil bych věty typu ‚nikdy už tě nechci vidět‘.
Paradoxně navozují pocit, že to možná nemyslíte až tak vážně.“ Pokud partner odmítá přijmout rázné tvrzení o ukončení vztahu, nezbývá podle psychologa než s ním přerušit veškeré kontakty. Ignorovat dary, nebrat telefony, nereagovat na provokace.