[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Mám ráda teorii mojí známé Dominiky, která radí maminkám podnikatelkám. Několikrát jsem si sama ověřila, že na ní něco je, ačkoli je zoufale těžké přiznat si, že by mohla mít pravdu. Dominika říká, že opravdu dobře, tedy na sto procent, dokáže člověk dělat jenom dvě věci.
Řekněme, že pokud máte práci na plný úvazek a děti, znamená to, že manžela už budete trochu šidit. Jestliže si k tomu přiberete ještě nějaký koníček, budete se mu věnovat, hm, možná na padesát procent. A tak dál. Dominika netvrdí, že toho hodně zvládnout nejde, říká jenom, že dvě věci jdou perfektně a tři jsou tak na hranici, aby si člověk udržel spokojenost a nelítal jako hadr na holi. Každá další aktivita už zavání tím, že bude něco za něco, budete něco šidit a budete kvůli tomu nešťastná, což je v dnešním světě čím dál víc žen.
Je to poněkud paradoxní, protože životy žen se za posledních sto let dramaticky zlepšily. Máme prokazatelně víc osobní svobody a prakticky nelimitované možnosti, pokud jde o vzdělání a uplatnění, výsledkem čehož je finanční nezávislost. Tak proč místo toho, abychom otevíraly šampaňské a gratulovaly si, co se nám povedlo, jsme nešťastné a vystresované z toho, co se nám nedaří a v čem nejsme dokonalé?
Podívejte se na jakoukoli studii zaměřenou na ženskou spokojenost v posledních pětadvaceti letech. Ženy nejsou šťastnější, ba dokonce míra spokojenosti žen ve srovnání s muži klesá a žen se v posledních letech prokazatelně víc týká i deprese. Její příčinou je řada faktorů počínaje silnější genetickou predispozicí po prostý fakt, že ženy mnohem víc než muži investují a prožívají emocionální stránku života. Je tady ještě něco, co britský psycholog Oliver James označuje jako „komerční verzi perfektní ženskosti, s níž se musejí ženy denně srovnávat a z níž nelze vyjít vítězně“. Že nám se podle něj podsouvá iluze, že je možné mít a být všechno. Tak to ale není. A snaha o opak je důvodem neštěstí a deprese.
Podle některých teorií jsou ženy v téhle pasti kvůli feminismu, který jim sice poskytl prostor rozvíjet se, ale zároveň z nich nesňal tradiční role manželek, matek a hospodyň. Jiní tvrdí, že feministické hnutí viníkem není. Jeho cíl přece nebyl „dělej to všechno“, ale „dávám ti možnost vybrat si“.
Nějak se nám to zvrtlo, zlobí se ve svém blogu americká novinářka Amy Westervelt: „Tohle dnes říkáme ženám: nejenže můžeš, ty bys měla mít kariéru i děti. Protože jestli to nemáš, jsi a) líná, b) slabá, c) nejsi správná žena. Taky jim současně říkáme, že tohle všechno lze zvládnout bez jakékoli podpory – bez mateřské, nejsme přece socialisti, že, (USA je jednou z devíti zemí světa, kde prakticky neexistuje placená mateřská dovolená, pozn. red.), dále bez jeslí a chůvy, nejsme přece špatné matky, které odloží vlastní dítě, nebo bez toho, že bychom snad příliš chtěly od svých mužů. Říkáme ženám, aby se do toho opřely. Protože, pochopitelně, je to hlavně tvoje chyba, že jsi pozadu. Fuck you! Já se do toho opírám, až denně padám na hubu.“
Praxe pojmu „having it all“ neboli „mít všechno“ podle ní existuje, ale jen pro jednu kategorii: ženy s prestižním vzděláním, pozicemi a platy (nebo velmi úspěšné podnikatelky), které si díky tomu mohou zorganizovat život po svém a k tomu najmout zástup pomocníků. Takové jsou nám prezentovány jako vzor těch, které to zvládly. Když my to nezvládáme, nevidíme to jako chybu systému očekávajícího nemožné, ale přebereme si to jako svou neschopnost.
Další Američanka, psycholožka Brené Brown, to vidí podobně. Ačkoli víme, že za dokonalostí těchto ikon je armáda spolupracovníků a za krásou Photoshop, otiskuje se nám ideál do hlavy jako něco následováníhodného. Brené Brown, která léta zkoumá lidskou zranitelnost, si ve své knize Daring Greatly všímá ještě jedné zajímavé věci: to, co dělá ženy skutečně zranitelné, je fakt, že celá tahle honba za dokonalostí by hlavně vůbec neměla vypadat jako honba.
Perfektní žena je jen taková, která je dokonalá tak, jak to dnes prezentuje většina reklam a lifestylových časopisů – bez velkého úsilí. Přirozeně. Nebo která aspoň v žádném případě nemluví o tom, kolik dá taková přirozenost práce a kolik stojí slz.
„Je načase uzavřít tuhle pohádku. Život, aspoň pro většinu z nás a v současném systému, je něco za něco,“ volá Amy Westervelt. Není rozhodně první. Anne-Marie Slaughter je žena, která se vzdala vysněné a tvrdě vydřené pozice v Bílém domě, aby se mohla více věnovat svým dětem. A už v roce 2012 řekla, že „pokud nerozhodujete o svém kalendáři jen vy sama, není možné mít vše, a ti, kteří tvrdí opak, retušují realitu“. Tenkrát za to schytala obrovskou vlnu kritiky. „To přece nemůžeš říct! To není dobrý příklad pro následující generace,“ varovala ji kolegyně, když se jí Slaughter svěřila, jakou zprávu hodlá vyslat do světa.
Právě taková vyretušovaná realita je podle všeho další ženská past. Málokterá žena přizná, že právě ona je ta, která nezvládá, a tedy nesplňuje společností opěvovaný ideál „mít vše“ nebo se snad nedej bože vědomě rozhodla, že ho splňovat ani nechce. Proč je takový problém přiznat, jak se věci mají? „U nás ještě před třiceti lety byla doba rovnosti. Vysokoškolačka, dělnice, všechny ženy měly podobné platy, oblečení, byty, možnosti i životy,“ říká psycholožka Zdeňka Židková. „Ženy si nekonkurovaly, ale žily vedle sebe. To je teď jinak. Ženy se dnes dělí na úspěšné a neúspěšné a patřit k těm druhým znamená hluboký společenský propad, který málokterá dokáže unést.“
Přitom kolik z nás má v sobě touhu dosáhnout všeho toho, co se dnes bere jako úspěch, a kolik z nás do ní bylo nahnáno spíš současnými okolnostmi? Třeba „to všechno“ ženy ani tolik nechtějí, ale zkuste nechtít, když vám všichni říkají, že chtít musíte. Slova Zdeňky Židkové potvrzuje i moje zkušenost.
Mám okolo sebe několik kamarádek, které se rozhodly zůstat na mateřské. Žádná se za své rozhodnutí nepostaví, aniž aby ho v další větě shodila jako něco podřadného nebo sebe jako tu, „co jenom utírá zadky a staví hrady z kostek“. „Zrovna nedávno jsem se zamýšlela nad tím, proč všechny blogy dnešních matek jsou buď v duchu myšlenky, tak jsem se obětovala, podívej se, jak to beru s humorem a nestěžuju si‘ nebo,podívejte se, jak trpím a nikdo to neocení‘. Je mi jasné, že ne pro všechny ženy je mateřství náplní života. Zároveň se mi ale nechce věřit tomu, že neexistují ženy, kterým by jenom mateřství třeba po nějakou dobu stačilo k radosti,“ dodává psycholožka.
Když jsem ve svém okolí hledala ženu, která by se vědomě rozhodla nechtít zvládnout všechno, našla jsem ji. Jenom tak úplně vědomě to nebylo. Ženy, které mi napsaly, že v nějaké sféře svého života ubraly, tak většinou učinily poté, co k nim někdo vyslal signál, že jestli neuberou, mohly by špatně skončit. Za všechny s víceméně podobným příběhem třeba Bětka: „Snaha mít dítě a vlastně nezměnit životní styl, pracovat, být neustále upravená a mít běloskvoucí domácnost mě přivedla až ke zdravotnímu kolapsu. Až díky němu jsem si uvědomila, že všechno skloubit nelze, ani že neexistuje stoprocentní rovnost a jeden z rodiny vždycky musí přebrat víc povinností spojených s dítětem,“ přiznává. „Rozhodla jsem se, hlavně kvůli zdraví, že to budu já, ale nesla jsem to velmi těžce.“
Když se ptám proč, Bětka říká, že v práci se opravdu realizovala, nechtěla zahodit kariéru, na kterou se tolik nadřela, a image matky, co je „jenom“ na mateřské, už snad dnes nemůže být horší. Společnost výchovu dětí nebere jako hodnotu a jako úspěch už vůbec ne. „Nikdy jsem nepřestala pracovat právě proto, že jsem si myslela, že jako matka žádnou hodnotu nemám. Teď to beru klidněji. Uvědomila jsem si, že cítím ke svému dítěti příliš velkou zodpovědnost, než abych ho nechala na starost cizím. A že v hraničních okamžicích života stejně vždycky myslíte na rodinu a vztahy, ne na skvěle odvedenou prezentaci.“ Bětka není na mateřské úplně, ale místo pěti projektů má jeden. Je zdravá. Je šťastnější.
Většina rad, které mají ženy učinit spokojenějšími, jsou jistě dobře míněné. Neznám ženu, která by pochybovala, že spokojenost závisí hlavně na tom, jaké laťky si v jednotlivých oblastech dáme, co považujeme za kariéru, co za fungující rodinu, co za uklizenou domácnost. Nebo takovou, která by popřela doporučení, že je důležité orientovat se nikoli na pokyn, jak by to mělo být, ale na to, jak se cítí. Jenže jak říká Brené Brown, vymazat ze života společenský tlak, který tomu protiřečí, není jen těžké. Je to skoro nemožné.
Spousta žen už dnes přiznává, že mít všechno nelze, zároveň pro ně vůbec není jednoduché tuhle myšlenku opustit a kolikrát se za ní stejně honí. Proč?
„Tohle je nejdůležitější otázka. Každé ženě bych vřele doporučila, aby si na ni sama pro sebe odpověděla,“ říká psycholožka Katarína Filasová Szabados. „Každá žena, která se takhle žene, věří, že když něčeho dosáhne, všechno zvládne, když bude tou perfektní, tak se stane… A teď si sama dosaďte.“
Podle psycholožky většinou ženy věří tomu, že pak budou konečně šťastné, mít klid, okolí je uzná a bude si jich vážit, a začnou se cítit sebevědomě. Pokud se jim podaří uvědomit si, oč tak usilují, čemu věří, tlak povolí. Když jsme u toho, zajímá mě, jak ho zvládá sama psycholožka Katarína Filasová Szabados. Je fakt, že si vidí do hlavy a umí pochody v ní vysvětlit sobě i druhým, jakousi výhodou a požadavky zvenčí ji třeba nepohltí tak snadno?
Podle ní nejsou problémem ani tak ideály nastavené společností jako to, že jim na podvědomé úrovni věříme a tím pádem jim dáváme ohromnou moc. „Jezdím pravidelně na semináře, kde se sama učím osvobodit od hodnot, kterými jsem denně obklopena, ale které se mnou nesouzní. Je to neustálá práce. Zrovna nedávno jsem ale sama sebe překvapila, když jsem listovala časopisem s fotkami Aleny Šeredové. Psalo se u nich, že vypadá úžasně i ráno nenalíčená. Před pár lety by se mi stáhl žaludek a okamžitě bych se viděla jako hrozná. Teď jsem na ni koukala a projelo mi hlavou: A co tahle paní vlastně dokázala? My ji obdivujeme za to, že je krásná? To je hodnota k čemu přesně? A proč by měla být důležitá pro mě?“ Podstatné je realisticky vyhodnotit, kterou cestou chceme jít, a všechno ostatní nechat plavat.
Říkejte tohle „nechat plavat“ někomu, kdo vyrostl ve společenské a kulturní síle zdůrazňující, že není třeba dělat kompromisy a vyhrát lze na všech frontách. Takový vzorec se těžko maže z hlavy. „Kompromis, případně výběr buď/anebo, se dnes rovná ústupnosti. Výsledkem je nepřetržité nastavení stresových hormonů pro akci a boj. Kdo by z toho nebyl v depresi?“ ptá se psycholožka Židková.
Anne-Marie Slaughter ve své knize popisuje, že když se rozhodla vzdát pozice v americké vládě a věnovat víc času rodině, snesly se na ni soucitné pohledy ostatních žen říkajících něco ve smyslu: „Je mi tě líto, já jsem ustupovat nemusela.“ Jako by Anne-Marie Slaughter za svými syny nechtěla jít dobrovolně, ale někdo ji nutil.
Když jsem se mezi svými přítelkyněmi zmínila, že píšu tento článek, psaly mi: můžeme mít všechno, ale ne hned. Zajímavé je, že podle Anne-Marie Slaughter je to spíš takový sebeklam pro utěšení, jímž se rády obelháváme, abychom si nemusely pokládat nepříjemné otázky a dělat rozhodnutí, jimiž vždycky něco ztratíme.
Tenhle článek může pro někoho vyznít, že chtít víc a snažit se je snad něco špatného. To bychom si ovšem nerozuměli. Každému je asi jasné, že ženy dosáhly toho, co mají, hlavně tím, že byly kdysi nespokojené.
Evolučním pocitem, že máme být nespokojení a tím pádem se snažit žít lepší a úspěšnější životy než naše matky a otcové, jsme vybaveni od počátku civilizace. Dosud se nám ho dařilo naplňovat.
Až teď, poprvé v historii, slyšíme pochybnosti, že je to možná nereálné, že možná budeme pracovat víc než naši rodiče, nebudeme mít všichni děti, možná dokonce budeme mít nižší životní úroveň, a především si budeme muset vybírat.
Zvládnout všechno totiž nejde. Konec pohádky.