Maminka.czVaše příběhy

Muž nedokáže ani vyměnit žárovku. Jak má být vzorem pro děti?

redakce 27.  10.  2019
Než jsem měla vlastní děti, povzdechy v médiích, že dětem dnes chybějí mužské vzory, jsem pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Nebo jsem tuhle věc chápala čistě jako problém neúplných rodin. Jenže když teď vidím, jak jako mužský vzor „funguje“ můj manžel, říkám si, že na tom opravdu něco je.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Řeknu to na rovinu, Petr je zkrátka antikutil, který má obě ruce levé. Když jsme spolu začínali chodit, dlouho mi tenhle jeho rys zůstal utajený, protože zamilovaná dvojice řeší úplně jiné věci než opravu kapajícího kohoutku. Já navíc bydlela na koleji, kde jsem se o nic podobného starat nemusela. Stejně jako mě nezajímalo, jak funguje Petrova domácnost. V garsonce měl bordel jako každý chlap, ale jinak čisto a útulno, víc jsem vědět nemusela.

Po dvou letech chození jsme se sestěhovali a začali spolu žít. Teprve tehdy jsem si pořádně všimla, že Petr je ten typ muže, o kterých se s nadsázkou říká „teoretik dobrý, ale prakticky k nepoužití“. Vrcholem jeho umění bylo vyměnit prasklou žárovku. Za předpokladu, že jsem ji já koupila, protože to už pro něj bylo zřejmě příliš.

Ale já ho milovala – a miluju dodneška – a jeho chybějící zručnost v těch takzvaně mužských věcech mi byla celkem fuk. Líbilo se mi na něm plno jiných věcí a ty rozhodly. Vzali jsme se a rok po svatbě se nám narodil malý Péťa a dva roky nato Kristýnka.

Žárlím na vlastního manžela. Děti ho mají radši než mě!

S dětmi jsem byla doma víc než pět let. Za tu dobu jsem se naučila snad všechno. Částečně proto, že jsem sama chtěla, částečně vyloženě z nutnosti. Protože když vám upadne vodovodní baterie, ale vy potřebujete umýt miminko a batole, na drahého opraváře nemáte peníze a muž je někde na služební cestě, přiměje vás to k činům.

V tomhle smyslu pro mě byla rodičovská opravdovou školou a jsem za to ráda. Ne že bych sama malovala byt, opravovala pračku nebo montovala nábytek. Uklidňuje mě ta jistota, že si umím ve většině věcí poradit a že když by bylo potřeba, vím, co dělat.

Na veškerý servis má můj muž mě

Na rozdíl od mého muže. Ten je stále zamrzlý na téže úrovni, tedy měniče žárovek, a na všechno ostatní „má přece mě.“ Je pravda, že si za to můžu sama, sama jsem si ho takhle „rozmazlila“. Zvykl si, že o všechny provozní věci okolo domácnosti se starám já. Jenže zatímco jiní chlapi tím chápou vaření, úklid, péči o děti, můj muž k nim řadí i veškeré opravy, zařizování, vlastně i servis aut, placení účtů. To všechno já přece zvládám skvěle, tak proč on by se to měl na stará kolena učit? Přesně tohle mi totiž jednou řekl.

Řadu let jsem si to neuvědomovala a ani mi to nevadilo. Změnilo se to s tím, jak děti rostou. Zejména syn Péťa. Je mu deset a je přesně ve věku, kdy by chtěl s tátou zkoumat, vynalézat, objevovat. Měl by se od něj učit různým chlapským dovednostem.

Syn miluje princezny. Společnost ho ale nutí, aby si hrál s kamiony

Jenže můj muž je sice geniální přes počítače – a je pravda, že tohle ho se synem spojuje – ale to je tak jediná věc, kterou Péťovi může předat. Naplno mi to došlo, když syn k narozeninám dostal vysněnou stavebnici Merkur, která je zase v módě, a rovnou se obrátil na mě, jestli mu pomůžu z ní něco postavit.

Bylo vidět, že se to tenkrát dotklo i Petra, ale když se nabídl, že s Péťou něco postaví, syn ho odbyl, že tomu přece vůbec nerozumí. „Vždyť ty ani nepřimontuješ nástěnku, jak jsem tě prosil, musela to udělat máma,“ řekl mu bezelstně a já si vzpomněla, jak jsem mu korkovou desku přitloukala do pokojíčku a říkala si, jestli si toho Petr vůbec všimne.

Než mu tisíckrát říkat, udělám to raději sama

Tahle událost mě nějak přiměla nad tím vším víc přemýšlet a uvědomila jsem si, že mi to začíná vadit. Vinu hledám především u sebe, neměla jsem nechat muže takhle zpohodlnět. Dělala jsem to čistě kvůli sobě – „než mu říkat a měsíc čekat na nejistý výsledek, radši si to udělám hned sama a pořádně.“

Řešila jsem to pak i s vlastní mámou, protože můj otec je celoživotní kutil, který doma dokáže spravit úplně všechno a opraváře jsme za celé mé dětství, co vím, volali jen jedinkrát, k rozbité lednici. „No jo, ale tátu k tomu vedl jeho vlastní táta, tvůj děda,“ vysvětlila mi máma. „A on se o to i sám zajímal, vždyť to vidíš i dneska, jak pořád všechno studuje a vymýšlí. Pro něj by volání nějakého opraváře byla potupa.“

A v tom to vězí. Jednak mému muži neměl kdo nějaké poznatky předat, jeho táta byl v tomhle podobné „dřevo“, a jednak mu v tomto směru absolutně chybí nějaká mužská ješitnost. Vůbec mu nevadí, když za něj tyhle věci udělá někdo jiný – ať opravář, nebo vlastní žena. Vždyť i s autem do servisu jsem ještě s jedním dítětem jezdila já, protože jsem na to přece měla víc času…

Dceru vychovávám jinak než syna. Genderová korektnost mě děsí

Synovi opravdu chybí vzor!

Nedávno jsem se rozhodla, že to s ním musím nějak probrat. Začala jsem opatrně, bála jsem se, abych se ho nějak nedotkla, tak jsem zeširoka vysvětlovala, že by měl s Péťou dělat i nějaké ty „chlapské“ věci. Petr se na mě udiveně podíval. „A jaké jako, to ho mám brát do hospody nebo co?“ Tak jsem už rázněji objasnila, o co mi jde.

„Chybí mu vzor. Od koho se má naučit, jak zatlouct hřebík nebo jednou vyměnit píchlou pneumatiku? Ty nic z toho neumíš a neděláš, ale já bych ráda, aby si on dovedl s takovými věcmi poradit!“ Manželova reakce mě dostala. „Vždyť to vůbec nevadí, umíš to ty, tak se to naučí od tebe!“ To už jsem viděla rudě. „Ale to je právě špatně! Od takových věcí je tu táta! Já mu mám radit, jak si ohřát párky nebo uvařit vajíčko, ale ne tohle! To by měla být tvoje starost!“

Pravda, nejsem žádná feministka, mám jasný názor na to, že jsou prostě činnosti, které pasují líp k chlapům, a pak jiné, které zase k ženám. Není nutné všechno vyvažovat, aby máma kutálela pneumatiky a táta zašíval ponožky. A tak jsem ještě dodala: „Vadí mi, že ti to nevadí. Vadí mi, že to necháváš na mně z vlastní lenosti. A nejvíc mi vadí, že naše děti to všechno vidí a tenhle model jim jednou bude připadat normální. Péťa bude počítat s tím, že všechno vyřeší ženská, a Kristýnka už dopředu bude počítat s tím, že co si nezařídí, to mít nebude. A tohle jim tedy do života předat nechci!“

No, moc efekt ta debata neměla. Petr se urazil, i když vlastně nevím, kvůli čemu, ale co si vlastně o tom všem myslí a jestli si něco z toho vezme k srdci, jsem se nedozvěděla. Kamarádka mi radí, ať se na všechny ty činnosti, u kterých bych radši viděla jeho, vykašlu. Že ho to pak donutí. Jenže to já nedovedu. Nechci měsíc chodit na záchod potmě, protože manžel není schopný vyšroubovat zářivku a jít koupit novou…

Hana, 37 let

Opravdu vychováváme děti bez předsudků? Zamyslete se nad tím!
Témata: Rodina a vztahy, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Rodina a vy, Rodiče, Zařizování, Oprava, Placení, Petrov, Vzor, Hřebík, Děti, Zář, FUK, Žárovka, Máma, Debata, PETO, Opravář, Vynález, Merkur, Mužský vzor, Táta