[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Jaký je muž dnešní doby, o co je jiný než třeba před čtyřiceti lety? To se samozřejmě nedá říci, „muž doby“ neexistuje. Obecně jsem ale přesvědčen, že takové tři hlavní charakteristiky „nynějšího muže“ jsou: vědomější, jemnější, ale také víc znejistěný. Muži si uvědomují nutnost poměrně radikálních změn. Náš starý svět, postavený na absolutní nadřazenosti člověka, se hroutí. Prostě to už nemůžeme dělat dál tím způsobem, jakým jsme šli po staletí – neomezený, dravý růst, egoismus, expanze. Jenže návody na to „jak dál“ stále ještě neexistují, a to především nás muže, kteří potřebujeme vědět a mít „řešení“, znejišťuje. To se pak promítá i do vztahů, kde muži ztrácejí půdu pod nohama, především z důvodu rostoucího sebevědomí žen a nejistoty ohledně klasického rozdělení rolí.
To bere také zasvé. A jaká je dnes žena? Ta je zcela jistě sebevědomější. Dnešní žena totiž většinou výborně zvládá pendlovat podle potřeby mezi svou „vnitřní ženou“ – tedy být emoční, empatická, intuitivní, ale i labilní, a svým „vnitřním mužem“, což znamená být racionální, mít schopnost věci řídit (nejen rodinné SUV), orientovat se a třeba i „logicky“ muži vysvětlit, co potřebuje. Jenže právě toto neustálé pendlování ženy někdy unavuje. Přály by si muže, který také občas zavítá na ženskou – empatickou – stranu, ale přesto zůstane mužem, neztratí svůj mužský princip. Unavení jsou i muži? Ano, mužství je dnes v krizi, ale to je především tím, že celý svět je už dlouho řízen mužským principem – vezměte si třeba jen války, expanzi, rychlost, povrchnost, racionalitu nebo maximalizaci zisku. Mužství je vyčerpané a potřebuje obnovit a zároveň zmoudřet. A to zmoudření se nestane tím, že se z mužů stanou opět „jen chlapi“. Do moudré mužské energie se muž dnes dostane tím, že se seznámí se svou „vnitřní ženou“, tedy se svými emocemi. Že objeví svoji empatii nebo že si přizná své strachy, a tím je pak i překoná. Protože když to neudělá, tak bude své negativní pocity nadále potlačovat, a tím se jeho síla bude pořád zmenšovat. A násilí je známka slabého muže, nikoli silného.
Co říkáte na odkládání založení rodiny na věk dlouho po třicítce? Proti odložení založení rodiny nic nemám, naopak si myslím, že ve dvaceti nejsou dnešní muži a ženy pro rodinu ještě zcela zralí. Měli by sbírat zkušenosti, měli by se vydat do světa. Měli by – možná – i vyzkoušet pár partnerství, než si vezmou toho, se kterým budou mít rodinu.
A když ji mají… Kdy je nejlepší vypustit děti z hnízda? Já myslím, že děti rodičů, kteří jsou sami dospělí a nesvádějí své problémy na někoho jiného, nestaví se do pozice obětí, samy zavčas opustí „křídla kvočny“ a vydají se na cestu. Až do nějakých osmnácti nebo i dvaceti let je třeba hledat příčiny problémů dětí většinou v neuvědomělých problémech jejich rodičů. V konstelacích zcela záměrně neřeším problémy dětí přímo s nimi, ale pracuji se světem rodičů – a to se pak projevuje i na dětech. Pokud ovšem dítě ještě v pětadvaceti sedí doma, bylo zásadně něco špatně s jeho výchovou. Řešení problémů dětí bych pak vždy spojil s hlubším zkoumáním toho, co se děje nebo dělo u rodičů samých. Co říkáte na trend dneška dělat vše společně? Muži chodí na předporodní kurzy i k pediatrovi s dětmi. Dělat mezi mužem a ženou absolutní rovnítko je nesmysl, neboť muži a ženy prostě odlišní jsou, a to nejen tělesně. Nicméně, jak už jsem řekl, je důležité, aby se i muži seznámili s „ženským principem“ a v případě potřeby tam mohli, byť třeba jen krátce, jít na výlet. To se děje tak, že muži se začnou zabývat svým nitrem, nejen tím, co se děje venku. Začnou objevovat svoje pocity, začnou o nich také mluvit, možná že navštíví nějaký ten kurz konstelací, mužský kruh, podívají se, jak je to s jejich „emoční inteligencí“, nejen s tou logicko-racionální. Samozřejmě že mně v mých kurzech nejde o to, udělat z chlapů a žen nějaká vyvážená neutra, mně jde o pohyblivost, o to, aby oba, muž i žena, neustrnuli ve svých rolích.
Ve vztazích ztrácejí muži půdu pod nohama z důvodu nejistoty ohledně klasického rozdělení rolí...
Říkáte, že vy muži potřebujete jasné návody na život. Kde je hledat a jak vám v tom můžeme pomoci? Jediné místo, kde muž dneska najde jasný návod na život, je jeho vlastní duše. A právě k tomu potřebuje znát své pocity, umět sám sobě naslouchat, rozpoznat intelektuální brblání jeho hlavy od jasného impulzu svého srdce. A žena by mu v tom mohla a měla pomoci tak, že mu nedovolí uhýbat, být si sám sobě nevěrný. Žena muže zrcadlí a případně uznává, muž ženu obdivuje. V tom slově – obdivovat – je „div“, úžas, nadšení, inspirace, nikoli tedy porozumění a už vůbec ne kritika. Poslední dobou se věří, že jsou to právě muži, kteří potřebují obdiv a chválu od žen. To ale často k ničemu nevede.
Opravdu? Často to my ženy bereme jako univerzální návod na úspěch. Já sám jsem například „rostl“ jen tehdy, když mě moje partnerka nenechala v klidu, když řekla: „Hele, na tohle se musíš podívat, to prostě nebudu tolerovat.“ Pamatuji se, když moje velká německá láska odjížděla na návštěvu ke svému expříteli a já žárlivě vyšiloval. Místo aby mě konejšila a něco slibovala, řekla zcela jasně: „Podívej se, co je za tvou žárlivostí.“ A odjela. To byl pro mě šok, ale velice léčivý, protože jsem pochopil, že žárlivost téměř nikdy nemá co do činění s tím, na koho žárlím, ale velice často s našimi nezpracovanými traumaty z dětství. Jak by měl chlap vychovávat kluky? Především by tu pro ně měl být. To je alfa a omega celého. Muži-otcové už staletí od kluků (a potažmo od rodin) utíkají, protože si „nevědí rady“. Útěk je ale vždy příznakem slabosti a to ti kluci okamžitě poznají a pak si táty moc neváží. Náhradu pak hledají například v digitálním, virtuálním světě, který je jakousi karikaturou mužského principu. I ten je totiž „digitální“ – ano a ne, jednička a nula, oproti analogovému (mnohoznačnému) světu žen.
Každý druhý ale řekne, že má na děti málo času kvůli náročné práci. S dnešním takzvaným „pracovním vytížením“ je problém. Za ním je naše přesvědčení, že my prostě musíme být pořád v práci, že stres patří k zaměstnání, že přeplněný kalendář je známka úspěchu. Efektivita vystřídala štěstí a sebevykořisťování z nás dělá oběti vlastní touhy stále víc. Jsme ve vysoké míře nemocná společnost a to se pak muž nemůže divit, že na syna „nějak nemá čas“. Dalším trendem jsou rozchody a rozvody. Máte radu, jak neshody řešit a ne před nimi utíkat? Tak abych tuto otázku zodpověděl, potřebovali bychom zde sedět asi další tři hodiny. To velice často řešíme na konstelačních seminářích. Pokud se partnerství rozchází, je třeba si uvědomit, že ti dva na jistý čas tvořili jakýsi „minikmen“. Měli společný cíl, šli kousek cesty spolu a věřili si, aspoň chvílemi. Rozchodem, ať už se tento udál z jakéhokoli důvodu, jsou v hloubi duše zklamáni oba, i když si „na povrchu“ třeba jeden z nich oddechne. Toto hluboké zklamání vytváří nevědomou zášť vůči tomu druhému – a to vždy na obou stranách. Pokud ještě nemají děti, není to až tak tragické.
A když ano, jak to děti vnímají?
Tuto jejich zášť děti nedovedou pochopit. Pro ně to jsou máma a táta, kteří prostě patří k sobě, protože je takhle stvořili. Z dětského pohledu má rodina trvání navždy, z partnerského může samozřejmě rodina skončit. Tohle je třeba si uvědomit a také si přiznat, že hádající a rozcházející se partneři mají vždy pocit, že pravda je na jejich straně. A že tento pocit, toto přesvědčení mají vždy oba a že se tedy nemůžou shodnout na tom, že jeden z nich má víc pravdu než druhý. Pokud toto oba uznají, lze se rozejít, aniž by po rozchodu zůstalo bitevní pole – duše jejich dětí – trvale poškozené. O toto pochopení se pak snažíme právě v konstelacích.
Můžete konkrétně popsat, jak by třeba taková rodinná konstelace vypadala a probíhala? Tak například začneme s tím, že rozhádané partnery, kteří stojí k sobě zády, otočíme čelem. Jedině když toho druhého uvidím, pokud možno bez předsudků a bez nevyřčené agresivity, mohu s ním jednat. To je často už první obtíž, neboť podívat se na toho druhého/druhou a na všechna ta zranění, jež nám ten druhý způsobil, to bolí. Proto pracujeme v konstelacích se zástupci, to je pak snazší. Možná, že se objeví slzy zklamání, rezignace. Kouzelné slůvko je zde „škoda“. Tím neosočujeme druhého, nevyčítáme mu něco, ale jen přiznáváme, že se něco prostě nepovedlo. To se ovšem stává. Pak se mohou oba partneři otočit ke svým dětem a sdělit jim nesmírně důležitou věc: Tohle (každý z nich ukáže na toho druhého) je váš táta / vaše máma. Ten (ta) je jediný správný (jediná správná). Toho (té) si važte. My, jako rodiče, vám zůstaneme napořád. To, co je teď mezi námi, to není vaše věc.
33 známých žen nahrálo vzkaz matkám, které jsou s dětmi po rozvodu samy
Daří se to v praxi?
Jedině tehdy, pokud to rodiče opravdu tak cítí. Je docela tragické, že se tento druh rozchodu nevyučuje třeba ve školách nebo že v televizi neustále vidíme přiblblé seriály, které očerňují jednoho a toho druhého staví do pozice oběti. Děti potřebují oba rodiče, a když pak například po rozchodu zůstanou u jednoho z nich a ten očerňuje a pomlouvá toho druhého, tak škodí nejen svým dětem, ale i sobě. Protože ačkoli mu na vědomé úrovni děti přitakají, podvědomě se budou stavit do pozice podporovatele toho druhého. To dělají z jednoduchého konstelačního zákona – pokud je někdo vyloučen, kdo patří do systému, najde se vždy někdo jiný (často právě děti), kdo ho (nebo ji) zastoupí.