[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Vyčisti si zuby, jinak zavolám čertovi. Jdi teď hned spát, já jdu vyhnat ty čerty za dveřmi a za chviličku se přijdu podívat, jak hezky spinkáš. Vezmi si konečně ty ponožky, nebo už snad volám, víš dobře koho, ani to nebudu říkat.. Takové a podobné věty ode mě slyší dcera bohužel často. Každý specialista na dětskou psychologii by mě dozajista pranýřoval. Jenže zkušenosti hovoří jasnou řečí.
Když dceři předkládám oběd, když míříme na smluvené rande, když nemůže nosit holiny v horku, když si nesmí vzít další bonbón… A proč? Stokrát dokola. Mariánka procvičuje komunikační schopnosti. Já to beru. Má na to věk. Ovšem moje trpělivost není vždy bezbřehá, je mi to samotné líto. A minuty běží. Pokud rozhovor vygraduje ve vztekání, dohadování i pláč, bývá načase zatelefonovat, pšt, víte komu. Radši to neřeknu nahlas. V mém případě však nic jiného nefunguje tak spolehlivě.
Mám dojem, že na jednu stranu dcera pociťuje, mluví-li se o čertech, že jde o jakýsi druh dobrodružství. Docela strašidelného, ale velmi přitažlivého a zajímavého. Dvouapůletá Mařenka zná nazpaměť různé pohádky, kde vystupují čerti. Repliky z nich všech recituje a deklamuje denně při svých hrách. Jelikož zima byla dlouhá a studená, viděla Mařenka film S čerty nejsou žerty (podobně jako dříve Pyšnou princeznu) i třeba dvakrát denně. A protože moc dobře ví, jak peklo vypadá, a že nehodné a zlé lidi odnese démon do pekla, okamžitě poslechne a bez debat udělá, co je zrovna třeba.
Ví se, že děti si mohou ze strašení odnést do života nepěkná traumata. Noční můry, možná i počůrávání, panickou hrůzu z mikulášské a další. Naštěstí zrovna moje dítě není nijak přecitlivělé, takže zlé sny jej v noci nebudí. Kdyby však má dcerka byla strašpytel, bojínek a uplakánek, asi bych byla bezradná. Čerta jako zaklínadlo na všechny druhy zlobení bych nemohla použít, a tak by každé čištění zubů trvalo hodinu, odcházení k doktorovi načas dvě hodiny a večerní rituály tři. A mám snad na to čas? A kdo z vás má, milé maminky?! Takže rohatec s kopytem je moje poslední šance, že dosáhnu včas kýženého cíle.
Závěrem mého pojednání o zázračně efektivní metodě krajního jednání s potomkem, chci ještě zmínit poslední věc. Totiž, že máme Mariánku občas zastrašit čertem, nám řekla moje sestra - učitelka mateřské školy. Zkušenosti s dětmi má bohaté, děťátka ji milují a ona má moc ráda práci ve školce. Říkává, a má velkou pravdu, že v žádném jiném zaměstnání nenajdete tak krásnou, upřímnou, bezprostřední a láskyplnou zpětnou vazbu, jako u školkových dětí. Ale zpět k čertovi. Paní učitelka Hanička k nám domů tedy jednou pozvala toho mocného pekelníka, který mě i mému muži velmi usnadňuje život. Zazvonil zvonec a zlobení je konec.