reklama

Na všechno sama...

Pravděpodobně okolo sebe také nějakou máte. Vychovávají děti nebo je teprve čekají. Je jim dvacet, třicet, ale třeba i padesát. Pocházejí z různých vrstev, jedno však mají společné: opustil je jejich muž.

Žen, které jejich partner nechal, přestože spolu měli či čekali ratolest, přibývá. Nemuseli být ani sezdáni, „jen“ spolu žili nebo se teprve chystali vzít, ale něco se pokazilo.

„Vždycky se nedá říct, kdo z těch dvou je jednoznačně vinen. Mnohdy je rozchod partnerů zkrátka shodou okolností. Už jen proto, že v určité vývojové fázi každý vztah prochází krizí, a objeví-li se v danou dobu někdo, kdo lépe než partnerka porozumí problémům muže, vyslechne ho či nabídne to, co mu zrovna chybí, pak může být konec vztahu velmi rychlý.

Přesto je jiný partner uváděn jako příčina rozchodu na druhém místě, hned za vzájemným neporozuměním. Právě chyby v komunikaci považuji za nejčastější příčiny rozpadu vztahů a odchodu jednoho z partnerů. Pak následují manipulace, vzájemné osočování a netolerance, které vídám u klientů v terapii také denně,“ konstatuje psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová, spolupracující mimo jiné se sdružením APERIO.

Nakonec je možná jedno, proč se vztah rozpadl. Důležité je, co po něm zůstane – a jedním z „výsledků“ je tzv. osamělý rodič, častěji osamělá matka (dříve matka samoživitelka), pro kterou se svět obrátí vzhůru nohama.

Emoční kolotoč

Ačkoli se dá rozpad vztahu asi tušit, nakonec je to vždycky šok. Spousta bolesti, výčitek, (sebe)obviňování, slz, nezodpovězených otázek, zoufalství a obav z toho, jak to asi bude dál. Ano, pro muže je to také těžké, ale na rovinu – pro mámy s dětmi mnohonásobně víc. Nemluvě o těhotných. Svět najednou vypadá, že se zbláznil a postavil jim do cesty stovky nových překážek.

„Rozchod je skutečně jednou z nejstresovějších situací a bez potíží a emočních propadů to prakticky nejde. Žena musí přehodnotit každou skutečnost dosavadního života,“ potvrzuje PhDr. Stibalová a pokračuje: „Aby to co nejlépe zvládla, je nutné ošetřit co nejdříve dvě stránky rozchodu. Tou první je praktická, kdy žena musí fungovat v každodenním životě a zvážit, jak zvládne finanční, organizační i výchovnou složku života bez partnera. A druhou stránkou jsou emoce, to, jak se vyrovná s rozchodem a váhou zodpovědnosti za děti.“

Čtěte také: Otec je vždy nejistý!

To všechno jsou velmi náročné situace, a je proto pochopitelné, že odborníci doporučují nebát se kontaktovat specialisty, psychology, poradny či sdružení, jakým je již zmíněné APERIO, jež se na pomoc sólo rodičům už přes tři roky specializuje.

Pět kroků ke stabilitě

Pokud přes všechna doporučení žena pomoc nevyhledá, měla by podle PhDr. Kateřiny Stibalové dodržovat pět kroků, které odborníci vymezili jako orientační postup v situaci, kdy zůstane sama s dětmi.

„Prvním je vytvořit si dostatečnou sociální síť, tedy najít si okruh přátel, příbuzných, kteří budou moci nějak pomáhat. Druhým krokem je zvolení priorit nebo jejich přehodnocení. Jestliže žena měla před rozchodem za hlavní například mít doma naklizeno, možná pro ni teď bude důležitější trávit čas s dětmi na procházce. Třetím krokem je vypracování harmonogramu, který ukáže, kdy co bude mít místo v novém životě ženy a dětí a ušetří jim spoustu času.

Přestože nebude nejspíš vědět co dřív, musí taková matka myslet na čtvrté pravidlo, které říká, že si musí nechat sama pro sebe týdně alespoň dvě hodiny času na odpočinek, aby vůbec byla schopná fungovat. Posledním krokem je snažit se oddělit emoce od rozumu a k celé situaci přistupovat racionálně. Aspoň dočasně, než se v životě jejím a jejich dětí ustálí nový systém, s čímž jí emoce moc nepomohou,“ vypočítává pravidla psycholožka.

Dětské otázky

Dalším problémem, kterému se osamělá matka musí postavit, je vysvětlení celé situace potomkům. Optimálně by měla takový krok udělat spolu s partnerem. Ale i když se tak stane, bude to ona, kdo s nimi zůstane a bude čelit jejich otázkám, které sklouzávají k obviňování i sebeobviňování se z rozchodu rodičů.

„Děti samozřejmě cítí napětí mezi tátou a mámou, a dokonce bych řekla, že čím mladší jsou, tím dříve to poznají. Je proto rozumné je o celé situaci informovat, ale rozhodně nezabíhat do detailů, jako že tatínek má milenku a opouští je. V tu chvíli musí být oba rodiče silní a vzájemně se nesmí očerňovat, i když je to pro ně prakticky to nejsložitější. Mají-li si děti udržet kladný emoční vztah k oběma, nutně potřebují akceptaci matky i otce vzájemně,“ je nekompromisní psycholožka Kateřina Stibalová a podotýká, že když tomu tak není, je bohužel možné setkat se hlavně u dětí mladšího školního věku s následným sebeobviňováním se z rozchodu rodičů a u těch starších například s tím, že budou z toho, že táta odešel, vinit matku.

Expartnerská komunikace

Kromě povinnosti vysvětlit situaci dětem však čeká partnery daleko více komunikace než kdy jindy. A to bývá těžký oříšek. Ať už byli svoji nebo spolu žili tzv. na psí knížku, musí vyřešit nejen otázky péče o ratolesti, ale i ty týkající se finanční situace a bydlení. To minimálně. A snažte se o to s někým, s kým si nemáte co říct, nebo se dokonce nenávidíte! Proto je logické, že ke slovu přicházejí právníci a soudy. A stejně tak se děje také v případě nesezdaných párů, jež pojí děti. Protože na jejich blaho a zabezpečení je třeba hledět především.

A tak se stanovují cykly ve střídání se v péči o ně, výše výživného pro děti i matku a dělí se veškerý majetek. Všechno to chce opět pevné nervy a určitě je dobré předem vědět, o co se bude hrát a jaká pravidla by měl ten či onen partner dodržovat.

Bitva o přežití

Jak se dočtete v § 86 zákona o rodině, „nežijí-li rodiče nezletilého spolu, upraví soud rozsah jejich vyživovací povinnosti nebo schválí jejich dohodu o výši výživného“. Ano, zákony jsou optimistické, doufají, že se partneři na všem domluví a hotové dohody pouze předloží soudu ke konečnému potvrzení, ale velice často to tak nebývá a rozchod končí prakticky jako vražedná bitva o peníze i přežití.

A skutečně nemluvíme pouze o rozvodech, ale rozchodech jako takových, protože jak potvrzuje JUDr. Jana Seemanová, spolupracovnice právní poradny sdružení APERIO: „Zákon o rodině mluví o stanovení vyživovací povinnosti či schválení dohody o výši výživného v jakémkoli případě, kdy od sebe partneři odcházejí. Tedy také tehdy, když muž zanechá partnerku těhotnou, teprve čekající dítě, když s ní již potomka má, ale nebyli sezdáni, a samozřejmě i pokud je čeká po rozchodu také rozvod. Ve všech třech případech má (budoucí) matka právo na stanovení výživného. Ačkoli u nesezdaných jsou ta práva omezená (viz dále, pozn. red.).“

Ptáte se, co že to to výživné vlastně je? Obecně vzato představuje částku, kterou povinná osoba zajišťuje – zcela nebo částečně – výživu oprávněné osoby, případně uspokojuje další životní potřeby. Jako výživné se ovšem nepočítají například dárky nebo kapesné pro ratolesti. Vyživovací povinnost rodičů vůči dětem trvá do doby, než jsou samy schopny se o sebe starat (což v případě invalidních či postižených jedinců může být i po celý život). Stejnou povinnost ale vůči sobě mají také (ex)manželé. Nárok na výživné má konkrétně ten partner, jehož životní úroveň je nižší. Ani toto oprávnění však netrvá věčně a zanikne tehdy, když se životní úroveň dotyčného zlepší například přechodem z rodičovské dovolené do pracovního poměru nebo pokud znovu uzavře manželství. Jestliže spolu pár pouze žil ve společné domácnosti, vyživovací povinnost jednoho vůči druhému neexistuje a řeší se peníze pouze s ohledem na společné děti.

Těhotná, ale svobodná?

Jestliže už jsou potomci na světě, je to s výživným jasné. Ale co když je žena svobodná, miminko teprve čeká a řeší, jak na tom bude s financemi?
„Paragraf 95 zákona o rodině stanovuje, že otec dítěte, za kterého není matka dítěte provdána, je povinen přispívat jí přiměřeně na úhradu výživy po dobu dvou let, jakož i na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a slehnutím. Žena má nárok tyto peníze požadovat i zpětně, ovšem pouze v době do tří let od slehnutí, tedy porodu,“ konstatuje alespoň trochu uklidňující skutečnosti JUDr. Jana Semanová a upozorňuje, že všechny druhy výživného se samozřejmě do jisté míry odvíjejí od výše příjmu toho, kdo je bude platit (jen v případě výživného na děti je ve hře ještě předpisová tabulka). A tady může kterákoli osamělá (budoucí) matka narazit hned na několik problémů.

Hon na neplatiče

Tím nejčastějším zádrhelem je, že ten, který má platit, tak jednoduše nečiní.
Domluvy ani hrozby nepomáhají. Co tedy zabere? Jedině soud! „Pokud povinná osoba neplní dobrovolně vyživovací povinnost, může se oprávněná osoba obrátit na soud s návrhem na výkon rozhodnutí nebo na určení soudního exekutora. Jestliže má povinná osoba příjem z pracovního poměru nebo je příjemcem důchodu, je vhodné navrhnout výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiných příjmů.

V případě, že povinná osoba příjem nemá, je možné vymáhat výživné i jinými exekučními prostředky, například prodejem majetku ve vlastnictví povinné osoby v souladu s platným právem,“ vypočítává právnička. A varuje ještě před další situací, do které se dostávají expartnerky podnikatelů. Ti totiž často fingují a úmyslně snižují obraz svých reálných příjmů, aby nemuseli platit tak vysoké výživné, nebo své příjmy odmítají přiznat úplně. Jak se pak postupuje v takových případech?

„Rodič podnikatel je povinen soudu prokázat své příjmy a předložit podklady o svých majetkových poměrech. Nesplní-li tuto povinnost, má se za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7násobek životního minima jednotlivce, tj. 39 700 Kč,“ ubezpečuje JUDr. Jana Seemanová, že se zákony snaží myslet na vše. A pozor, osamělé matky mohou také žádat o zvýšení výživného. To v případě, kdy povinná osoba, tedy otec dětí, získal najednou lepší práci s vyšším příjmem, v průběhu růstu potomka (kdy se přirozeně zvyšují náklady na jeho výchovu a potřeby) i v okamžiku, kdy je sama matka dlouhodobě, a nikoli vlastní vinou nezaměstnaná a není schopna odvádět svůj finanční díl péče o dítě. Ve všech zmíněných případech opět platí – jde se k soudu.

Státní ohledy?

Člověk by si řekl, že osamělé matky (či osamělí rodiče obecně) se dočkají nějaké podpory také od státu. Naopak – určité sociální i finanční „výhody“ se spíše krátí a ubývají. To potvrzuje rovněž Jana Seemanová: „Stát v posledních letech ruší pomyslné výhody pro osamělé rodiče.

Zkrátila se mateřská dovolená i peněžitá pomoc v mateřství ze sedmatřiceti týdnů na osmadvacet a od 1. 1. 2011 by mělo nově platit také zrušení sociálního příplatku, který při výpočtu zohledňoval osamělost.“ A jinak? Samozřejmě i osamělá matka má nárok na rodičovský příspěvek, sociální příplatek, ale už jen v těch „základních“ hodnotách. Navýšení, jak bylo řečeno, se celkem čerstvě nekoná. Trošku jiné je to pak v zaměstnání. Pokud osamělá matka chodí do práce, pár „výhod“ ji ještě čeká.

Místo šesti kalendářních dnů vymezených na potenciální ošetřování ratolesti může využít až třináct dní, jestliže má v péči dítě, které neukončilo povinnou školní docházku. Zaměstnavatel ji také nesmí bez jejího souhlasu poslat na služební cestu mimo obvod obce svého pracoviště (a to až do věku 15 let dítěte) a přeložit ji může jen na její žádost.

Nicméně, ruku na srdce… co asi udělá zaměstnavatel, který má před sebou u pohovoru osamělou matku? Vezme ji, když si představí, jak to asi bude fungovat? Těžko, co si budeme nalhávat. Ačkoli právní systém zapovídá jakoukoli diskriminaci, právě toto se často děje. Možná je tedy lepší využít svého práva chránit si soukromí a na takto směřované otázky neodpovídat.

S tím souhlasí i právnička Seemanová: „Podle mého názoru je zbytečné se o tom zmiňovat. Je to každého soukromí a každého věc. Navíc osamělé matky mohou být snadno zranitelné a lehce se stávají terčem zneužívání,“ konstatuje a na závěr ještě jednou cituje naše právní předpisy: „Zaměstnavatel nesmí vyžadovat ani jinak zjišťovat informace, které se týkají manželského a rodinného stavu, počtu dětí a podobně od fyzických osob zajímajících se u něj o zaměstnání. Z těchto důvodů také nesmí v pracovněprávních vztazích zaměstnance diskriminovat. Ženy jsou navíc chráněny i před diskriminací na základě pohlaví. Zaměstnavatel také nesmí zjišťovat, zda je osoba ucházející se o zaměstnání osamělá, či nikoli.“

Čas na (staro)nový vztah…

I když je to opravdu šílený kolotoč, vody se časem uklidní a osamělá matka začne znovu uvažovat o vztahu. A dokonce nezřídkakdy i s tím, s nímž se rozešla!
Jakkoli se to zdá po všech těch prodělaných trápeních nepochopitelné, opravdu se to děje. To potvrzuje i psycholožka PhDr. Kateřina Stibalová: „Obecné pravidlo, které říká, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, v partnerství moc neplatí.“

Na druhou stranu si je však jistá, že lidská osobnost se příliš nemění, je relativně stálá, takže pokud partner odešel třeba za jinou, udělá to za čas pravděpodobně znovu. „Znám sice několik párů, kterým se podařilo vztah znova obnovit. Je-li ale příčinou rozchodu výrazný povahový rys, pak bych asi návrat nedoporučovala.“ Na závěr pak podotýká, že není dobré se hned po rozchodu hnát do nového vztahu. Staré rány se musí zahojit a je třeba si také ujasnit, proč to nevyšlo a co by mělo být příště jiné… Nemluvě o tom, že jsou tu přece děti, a ty možná víc než osamělá matka potřebují čas vstřebat situaci a jakžtakž se s ní srovnat. O nějakém zvykání si na nového mámina partnera u nich nemůže být dlouho řeč!

Čtěte také: Otec je vždy nejistý!

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

S partnerem si dnes samy nejdříve rozhodněte, co chcete dělat o víkendu. Jestli máte touhu bavit se, vydejte se do klubu s přáteli.…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama