[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Evička byla bezkonkurenčně nejuplakanější miminko v porodnici, sestřičky na novorozeneckém oddělení z ní byly tak nešťastné a já tak vyčerpaná, že vrchní sestra vyndala z jakéhosi kumbálu stařičký, skvěle odpérovaný kočárek s velkými koly a já s Evičkou drandila po chodbách naší malé porodnice tam a zátky.
To jediné trochu zabíralo. Dokonce si nás kvůli ustavičnému „lvímu“ řevu nechali v porodnici o pár dní déle. Evička byla podrobena několika vyšetřením, aby se vyloučily skryté vady a nemoci. Evička se ale zdála zdravá a silná, dobře a často jedla, přiměřeně přibývala – a tak nás po vyšetřeních nakonec pustili domů.
Přestože mnoho mých kamarádek tvrdí, že šestinedělí bylo u jejich miminka nejklidnějším obdobím, kdy děťátko jen spalo a jedlo, Evička to měla naopak. Asi se jí prostě na světě nelíbilo, a tak celé šestinedělí proplakala. Neplakala, jen když se kojila a chovala, ale tyto bohulibé aktivity pochopitelně nešlo provozovat celý den. (I když bylo pár dní, kdy mě manžel našel večer v křesle v noční košili s Evičkou u prsu – přesně ve stejné situaci i oblečení, v jakém mě opustil.)
Po šestinedělí se Evička trochu umoudřila, už asi zjistila, že si návrat do bříška nevypláče a také si mě, manžela a hlavně naší labradorku docela oblíbila. Přes den sice plakala mnohem častěji než ostatní děti, ale v porovnání s prvním měsícem si vše již trochu „sedlo“.
Nicméně klidně až dvouhodinový „tygří řev“ nastával hlavně během uspávání, zejména večer – kdy jsem ji umytou, voňavou a „nakojenou až po okraj“ pokládala do postele (samozřejmě k nám). Postýlku totiž vyhodnotila jako nepřítele číslo jedna a vyhlásila ji válku. Dalšími nepřáteli byla autosedačka a později také kočárek.
Vyzkoušela jsem snad všechny rady kamarádek, babiček, známých, paní v obchodě, sousedek, kolemjdoucích – mohla bych psát knihy, co všechno dokáže (cizí) děti uklidnit a uspat. Kamarádky syn usínal u puštěné digestoře, sestry dcerku v nejhorších chvílích naložil její tatínek do auta a vozil po sídlišti. Mě samotnou prý maminka drncala přes práh kuchyně a chodby. Později, údajně tak ve třech letech jsem neusnula bez našeho psa, lehnul si mi vždy k nohám a hlídal. Jak dolehl, tak jsem prý spala.
Jenže na Evičku nezabíralo vůbec nic, a tak jsem se nechala zpracovat od tchýně, a naprosto proti mému přesvědčení jsem se rozhodla nechat naše „ječidlo“ vyplakat. Samozřejmě jsem k ní chodila, pohladila a odešla. Pak chodil jen manžel – nebudu všechny ty „vyplakávací“ pravidla rozepisovat, vše jsme pečlivě dodržovali, ale Evička plakala stále. Vytrvale, zoufale – bylo to strašné!
Po tomto rozhodnutí se nám strašně ulovilo.
„Nedávné výzkumy provedené na University of North Texas jasně ukazují, že hladina kortizolu (,stresový´ hormon) u dětí, které jsou nechávány ,vyplakat´ o samotě, zůstává v abnormálně vysokých hodnotách ještě několik dní poté, co se naučí přestat plakat/volat o pomoc.“ přečetla jsem si na jakýchsi internetových stránkách, kde se diskutovalo o podobném tématu a bylo mi úzko, skoro jsem brečela. Evičce bylo 3 a půl měsíce, všichni včetně ní jsme byli vyčerpaní.
„Vyplakání“ ani podobné metody nepomáhaly. Rozhodla jsem se, že dám konečně na své instinkty a budu Evičku nosit, mazlit, kojit jak si řekne. Ona z toho jednou vyroste a já si pak odpočinu. Po tomto rozhodnutí se nám strašně ulevilo, prostě když bude Eva plakat, tak se jí budeme věnovat. Nedodělanou polévku sice dovařím, brambory doloupám a zuby si dočistím – déle ji ale čekat nenechám. Světe div se, Evička se pomaloučku, polehoučku uklidňovala!
V té době se ale stalo ještě něco dalšího. Shodou okolností vážně nemocněla naše pediatrička, a úžasná paní doktorka, která ji zastupovala, vyslechla naše peripetie, položila má několik otázek a vyslovila podezření na reflux. „Ale ten Evičce vyšetřovali, a prý ho nemá,“ tvrdila jsem. Paní doktorka pokrčila rameny a řekla mi: „Maminko, ztratíte něco tím, že se budete k Evičce chovat, jako by ho měla? Jestli chcete, prostě to zkuste, ani lékaři nejsou neomylní,“ a dala mi papír s instrukcemi.
Světe, div se, Evička byla během několika dní viditelně (a hlavně slyšitelně) spokojenější. Část jejího neklidu pravděpodobně způsobovalo vracení žaludečních šťáv do jícnu, a tak u ní každé krmení, po kterém jsem ji pokládala do postýlky, vyvolalo nepříjemný pocit v jícnu a v pusince a chtěla opět pochovat a cucnout mlíčka, aby spláchla tu odpornou chuť.
Své druhé miminko nenechám nikdy plánovaně „vyplakat“, někdy samozřejmě bude muset chvilku počkat, než pomohu Evičce s nočníkem, dovařím omáčku nebo třeba než zaplatím v obchodě, ale to je život.
PS: A co Evička? Té je nyní rok a půl. Od 10 měsíců běhá, spíše lítá jako raketa, je neskutečně živá a upovídaná – někdy ji podezřívám, že má někde schovaný motůrek! Po obědě doslova padne a spí bez uspávání dvě hodiny. Večer si k ní chvíli lehnu, šimrá mě ve vlasech a za chvilku mně oddechuje do ucha. Je to zlatíčko!
(Majka, 32 let)