reklama

Náš uspávací boj: Již nikdy více!

Majka vyzkoušela snad všechno, odborné i neodborné návody, babské rady, přesto Evička stále plakala. Nakonec ji nechala „vyplakat“ a už nikdy to neudělá…

Evička byla bezkonkurenčně nejuplakanější miminko v porodnici, sestřičky na novorozeneckém oddělení z ní byly tak nešťastné a já tak vyčerpaná, že vrchní sestra vyndala z jakéhosi kumbálu stařičký, skvěle odpérovaný kočárek s velkými koly a já s Evičkou drandila po chodbách naší malé porodnice tam a zátky.

To jediné trochu zabíralo. Dokonce si nás kvůli ustavičnému „lvímu“ řevu nechali v porodnici o pár dní déle.  Evička byla podrobena několika vyšetřením, aby se vyloučily skryté vady a nemoci. Evička se ale zdála zdravá a silná, dobře a často jedla, přiměřeně přibývala – a tak nás po vyšetřeních nakonec pustili domů.

Postýlku vyhodnotila jako nepřítele číslo jedna

Přestože mnoho mých kamarádek tvrdí, že šestinedělí bylo u jejich miminka nejklidnějším obdobím, kdy děťátko jen spalo a jedlo, Evička to měla naopak. Asi se jí prostě na světě nelíbilo, a tak celé šestinedělí proplakala. Neplakala, jen když se kojila a chovala, ale tyto bohulibé aktivity pochopitelně nešlo provozovat celý den. (I když bylo pár dní, kdy mě manžel našel večer v křesle v noční košili s Evičkou u prsu – přesně ve stejné situaci i oblečení, v jakém mě opustil.)

Po šestinedělí se Evička trochu umoudřila, už asi zjistila, že si návrat do bříška nevypláče a také si mě, manžela a hlavně naší labradorku docela oblíbila. Přes den sice plakala mnohem častěji než ostatní děti, ale v porovnání s prvním měsícem si vše již trochu „sedlo“.

Nicméně klidně až dvouhodinový „tygří řev“ nastával hlavně během uspávání, zejména večer – kdy jsem ji umytou, voňavou a „nakojenou až po okraj“ pokládala do postele (samozřejmě k nám). Postýlku totiž vyhodnotila jako nepřítele číslo jedna a vyhlásila ji válku. Dalšími nepřáteli byla autosedačka a později také kočárek.

Když už nezabíralo vůbec nic, nechala jsem se zpracovat od tchýně…

Vyzkoušela jsem snad všechny rady kamarádek, babiček, známých, paní v obchodě, sousedek, kolemjdoucích – mohla bych psát knihy, co všechno dokáže (cizí) děti uklidnit a uspat. Kamarádky syn usínal u puštěné digestoře, sestry dcerku v nejhorších chvílích naložil její tatínek do auta a vozil po sídlišti. Mě samotnou prý maminka drncala přes práh kuchyně a chodby. Později, údajně tak ve třech letech jsem neusnula bez našeho psa, lehnul si mi vždy k nohám a hlídal. Jak dolehl, tak jsem prý spala.

Jenže na Evičku nezabíralo vůbec nic, a tak jsem se nechala zpracovat od tchýně, a naprosto proti mému přesvědčení jsem se rozhodla nechat naše „ječidlo“ vyplakat. Samozřejmě jsem k ní chodila, pohladila a odešla. Pak chodil jen manžel – nebudu všechny ty „vyplakávací“ pravidla rozepisovat, vše jsme pečlivě dodržovali, ale Evička plakala stále. Vytrvale, zoufale – bylo to strašné!

Po tomto rozhodnutí se nám strašně ulovilo.

„Nedávné výzkumy provedené na University of North Texas jasně ukazují, že hladina kortizolu (,stresový´ hormon) u dětí, které jsou nechávány ,vyplakat´ o samotě, zůstává v abnormálně vysokých hodnotách ještě několik dní poté, co se naučí přestat plakat/volat o pomoc.“ přečetla jsem si na jakýchsi internetových stránkách, kde se diskutovalo o podobném tématu a bylo mi úzko, skoro jsem brečela. Evičce bylo 3 a půl měsíce, všichni včetně ní jsme byli vyčerpaní.

„Vyplakání“ ani podobné metody nepomáhaly. Rozhodla jsem se, že dám konečně na své instinkty a budu Evičku nosit, mazlit, kojit jak si řekne. Ona z toho jednou vyroste a já si pak odpočinu. Po tomto rozhodnutí se nám strašně ulevilo, prostě když bude Eva plakat, tak se jí budeme věnovat. Nedodělanou polévku sice dovařím, brambory doloupám a zuby si dočistím – déle ji ale čekat nenechám. Světe div se, Evička se pomaloučku, polehoučku uklidňovala!

V té době se ale stalo ještě něco dalšího. Shodou okolností vážně nemocněla naše pediatrička, a úžasná paní doktorka, která ji zastupovala, vyslechla naše peripetie, položila má několik otázek a vyslovila podezření na reflux. „Ale ten Evičce vyšetřovali, a prý ho nemá,“ tvrdila jsem. Paní doktorka pokrčila rameny a řekla mi: „Maminko, ztratíte něco tím, že se budete k Evičce chovat, jako by ho měla? Jestli chcete, prostě to zkuste, ani lékaři nejsou neomylní,“ a dala mi papír s instrukcemi.

Světe, div se, Evička byla během několika dní viditelně (a hlavně slyšitelně) spokojenější. Část jejího neklidu pravděpodobně způsobovalo vracení žaludečních šťáv do jícnu, a tak u ní každé krmení, po kterém jsem ji pokládala do postýlky, vyvolalo nepříjemný pocit v jícnu a v pusince a chtěla opět pochovat a cucnout mlíčka, aby spláchla tu odpornou chuť.

Své druhé miminko nenechám nikdy plánovaně „vyplakat“, někdy samozřejmě bude muset chvilku počkat, než pomohu Evičce s nočníkem, dovařím omáčku nebo třeba než zaplatím v obchodě, ale to je život.

PS: A co Evička? Té je nyní rok a půl. Od 10 měsíců běhá, spíše lítá jako raketa, je neskutečně živá a upovídaná – někdy ji podezřívám, že má někde schovaný motůrek! Po obědě doslova padne a spí bez uspávání dvě hodiny. Večer si k ní chvíli lehnu, šimrá mě ve vlasech a za chvilku mně oddechuje do ucha. Je to zlatíčko!

(Majka, 32 let)

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dnešek pro vás bude ve znamení racionality. Nespoléhejte se na intuici a emotivní výstupy svého okolí, řiďte se svými zkušenostmi a…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama