[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Sedět u stolu, dokud nebude prázdný talíř, či neslídit ve špajzu, když se právě dojedlo. Taky že se dezert podává až po hlavním jídle nebo když se sejde rodina u stolu, je potřeba, aby se všichni pořádně nadlábli. Je toho spousta, co si z dětství a z rodinné kuchyně každý z nás do života odnáší a tahá do další generace. Klinická psycholožka a psychoterapeutka Svetlana Bronnikova poukazuje ve své knize Nebojte se jídla na to, jak rodiče dokážou svým dětem pokřivit zdravý vztah k jídlu a potažmo i k vlastnímu tělu. Je čas podpořit přirozeně intuitivní stravování u dětí. A co si budeme namlouvat, nám rodičům to může pomoct i shozením pár kil.
Možná jste i vy sami úplně zapomněli, kdy jste naposledy pocítili onen příjemný hlad, který vás přiměl otevřít ledničku a vypátrat v poklidu přesně to, co si tělo žádá. Není totiž nic neobvyklého, že po celý den pořád něco zobeme, takže se k pocitu hladu vlastně ani nedopracujeme. Nebo jsme tak zahlceni prací, že hlad dojde až na extrémní hranici, jakmile si konečně oddychneme po práci. A to už pak přijde k dobru cokoli, co je po ruce. Zkrátka onen správný pocit hladu se v naší společnosti zcela vytratil.
A nezdravý vztah k hladu a jídlu často učíme i vlastní děti. Přestože, jak podotýká Svetlana Bronnikova, se děti rodí s podvědomou představou o tom, co potřebují pro zdravé a plnohodnotné stravování: „Současný člověk hned od narození neustále získává jak zkušenosti trpět hladem, to znamená nejíst, když mám hlad, tak i jíst, když nemám hlad. Když novorozence krmí každou hodinu, dostává potravu kromě jiného i v době, kdy nechce jíst. A tak se učí ignorovat signály hladu, které vysílá jeho tělíčko. A naopak kojence, který včas dostane hlad, uklidňují dudlíkem.“
Podle psychoterapeutky působící v Rusku a Nizozemsku, kde vedla jednu z největších klinik pro léčbu obezity, se již na dítěti aplikuje „násilí jídlem“. Pamatujete si také třeba na tradiční věty v rodině typu: „Tak si dej aspoň trochu, vždyť jsem to přece dělala kvůli tobě.“ Právě takové podobné zaklínací formule se nám zarývají do hlav, abychom nadřazovali vlastní potřeby nad potřeby a uspokojení těch ostatních. A uznejte: To skutečně není dobře.
Světlana Bronnikova poukazuje na fakt, že dospělí mají sklon proces stravování dětí ovlivňovat, podřizovat ho své pohodlnosti, názoru populárních pediatrů, rozvojovým normám, tabulkám. Tím naráží pravděpodobně na to, že spousta rodičů nabízí dětem třeba laskominky a sladkosti jen za tím účelem, aby se jejich dítě zklidnilo a nevyžadovalo pozornost. Nebo ho krmí v době, kdy se soustředí na jinou činnost.
Namísto objetí, lásky nebo pozornosti dítě tak dostává něco na zub, aby utišilo svoje emoce, nikoli svou skutečnou fyziologickou potřebu. Tento zvyk se pak přesouvá i do pozdějšího věku, kdy stravování neprobíhá již vědomě, což, jak upozorňuje například doktorka Susan Albersová, autorka knihy Eat, drink, and Be Mindful (česky Jez, pij, buď vědomý), může být důvod k nadváze: „V mnoha případech není jídlo důvodem, proč přibíráme na váze. Je jím snacking, nevědomé jedení, zatímco sledujeme televizi, když jsme přepnutí na autopilota a ani nevnímáme, co jíme. Navíc většina jídla, které lidé snědí, nemá co dělat s hladem. Má co dělat se stresem, úzkostí, smutkem nebo frustrací.“
S tím, že se v dnešní společnosti čím dál víc objevuje tzv. emoční hlad, souhlasí i Iva Málková, psycholožka a zakladatelka společnosti STOB. „Je to nebezpečnější forma hladu. Signálem k jídlu není tedy kručení v břiše, ale emoce, a to jak pozitivní – jíme k umocnění pohody, tak negativní – jíme ze stresu.“
Také se často necháváme jako rodiče ovlivňovat pediatrickými doporučeními, aby děti jedly podle výživových tabulek, a potíráme skutečnou individuální potřebu. Přičemž jak dokazuje experiment Clary Davisové, zkoumané děti na nějaké rady absolutně kašlaly a výsledky jejich výběru a stravovacího chování jsou ohromující. Není proto od věci dítěti při společném jedení či svačince nabídnout několik možností, ze kterých si samo vybere, nebo uspořádat poličky s potravinami k snědku do výše očí dítěte, aby si samostatně určilo, co si zkonzumuje.
S velkou pravděpodobností do kategorie nevědomých jedlíků spadáte i vy a vaše děti. Ale nikdy není pozdě se na svůj hlad a pocit nasycenosti konečně podívat přátelskýma očima. A abyste pochopili procesy a potřeby dětského tělíčka, můžete začít s vlastním pozorováním hned teď. Svetlana Bronnikova jako jednu z rad doporučuje si nastavit třeba každou hodinu připomínku s otázkou: Nemáš už hlad?
Michelle Mayová, autorka knihy Eat What You Love, Love What You Eat (česky Jezte, co milujete, milujte, co jíte), zase radí, abyste se předtím, než něco vložíte do úst, sami sebe zeptali, proč jíte. Máte opravdu hlad? Jak se cítíte? Je to jen chuť, nebo nuda? Či dokonce stres a nervozita? Pochopíte tak důkladněji svoje činy ve stravovacím režimu. A podobný proces probíhá i u dětí. Jakmile se dožadují jídla, slídí v poličce se sladkostmi nebo tropí scénu kvůli zmrzlině, pouvažujte, zda mohou mít skutečně hlad, nebo jim jen chybí nějaké emocionální zakotvení.
A pak jednejte: Poskytujte dětem během dne buď skutečné potraviny, po kterých jim příliš nestoupne hladina cukru v krvi, nebo jim poskytněte opravdovou a láskyplnou pozornost, když cítíte, že ji potřebují. Bronnikova je také toho názoru, že když děti odnaučíme poslouchat vlastní tělo, z jídla jim vytváříme jen prostředek k dosažení spokojenosti: „Jez, když už to máš na talíři. Dokud to nedojíš, nevstaneš od stolu. Za maminku, tatínka, tetičku… Celá tato zkušenost nás učí neposlouchat, co opravdu potřebujeme, a proto se pohybujeme ve stavu, který důvěrně dobře známe,“ píše ve své knize o intuitivním stravování psychoterapeutka a zároveň upozorňuje, že stejně jako vnímání pocitů hladu je potřeba se i zastavit v okamžiku, kdy dojde k nasycení.
„Zásadní je se během dne zastavit, napojit se na potřeby svého těla, a když cítíme příznaky fyziologického hladu, najíst se,“ radí Iva Málková. Ovšem menší děti tyto pocity na vědomé úrovni ještě nezaznamenají nebo jsou neustále tak zaneprázdněné (často i vinou dospělých), že si ani nevšimnou, že už mají hlad. Proto Svetlana Bronnikova doporučuje mít v dostupné a pro děti viditelné zásobě takové potraviny, které budou v souladu s harmonickými potřebami organismu. „Pro intuitivního jedlíka je důležité mít přístup k co nejpestřejší skladbě potravin, aby si ve správnou chvíli mohl co nejlépe vybrat.“
Konkrétně to tedy může znamenat, že si ve špajzu nebo v ledničce vytvoříte sekce oblíbených potravin, které se dají slupnout v případě hladu a dodají tělu skutečné živiny a energii. Každý má právo se najíst, když má hlad, a naopak nesoukat do sebe nic, když takový pocit nemá. „Jestliže nemáte hlad, nejste přece povinni sedět se všemi rodinnými příslušníky u jednoho stolu a přes moc do sebe cpát jídlo, prostě ho dočasně odložte. Praxe ukazuje, že správný čas nastává poměrně rychle – od 15 minut do půlhodiny,“ tvrdí Svetlana Bronnikova.
Všímat si toho, zda vaše tělo vyžaduje porci jídla, není vůbec jednoduché. Zvlášť proto, že existuje nepřeberná řada situací, které v nás vzbuzují pocit, že do sebe musíme něco naládovat. Jen si vzpomeňte: Třeba když jdete do kina, koupíte popcorn, protože to přece tak už léta děláte, že? Nebo když jdete nakupovat, neodoláte a zakousnete se do čerstvě koupené koblihy, protože vás to po hektickém nákupu uklidní.
Nebo do sebe nacpete poslední kousek jídla jen proto, že to přece nemůžete vyhodit. Právě u takových situací jsou vaše děti svědky nebo dokonce hlavními aktéry. A v kolika případech z nich šlo skutečně o hlad? Asi sami tušíte, co jim takovým chováním předáváme o tom, kdy se má jíst a proč. Bronnikova ale varuje před dalšími zcela častými situacemi, které v nás vyvolávají touhu po jídle: třeba takzvaný „hlad očí“. Jakmile dítě uvidí lákavé jídlo, zatouží po něm i přesto, že mu v žaludku nekručí. A vy mu ho často dopřejete jen proto, že máte vůči němu výčitky a chcete mu udělat radost, nebo jen proto, aby byl klid.
Fyziologický hlad přichází vždy pomalu, teprve několik hodin po posledním jídle, a pokud ho neutišíte v ještě příjemné fázi, bude narůstat do obřích rozměrů, které vás donutí slupnout kdeco. Stejně takový pocit prožívají i děti. Už se blíží třeba pravidelný čas oběda a hladové děti už škemrají o něco k jídlu. Svetlana Bronnikova proto doporučuje malý fígl: Doma, v kabelce, práci nebo všude, kde je možnost udělat si zásoby jídla, udělejte si je. „Nebo ho noste s sebou,“ dodává Bronnikova s tím, že tak nebudete muset být odkázáni na omezené možnosti ve svém okolí nebo vyprázdněné ledničky. Ale sobě nebo dítěti tak poskytnete jídlo, po kterém hlad skutečně zažene. A zmrzlina nebo čokoládová tyčinka to rozhodně nejsou.
Nebojte se do poliček s jídlem nebo do lednice vytvořit krabičky (třeba i dětskou, manželovu a vlastní odděleně), ve kterých každý z vás najde pochutinu, která mu chutná a díky níž bleskurychle bude hlad tentam. Mohou to být oříšky, sušené ovoce, oblíbené vločky, tyčinky, jablko, sýr, jogurt, mrkev atp. Takové sekce mohou být rozděleny i podle toho, kdy by se mohly jíst: například snídaně či svačinky. A pokud vaše dítě touží po nějaké sladkosti, kterou mu neustále odpíráte, protože víte, že obsahuje spoustu škodlivin nebo cukru, uvolněte uzdu a zlegalizujte ji. „Stravovací habituace představuje formu neurobiologického učení, v jehož rámci konzumace určité, stále stejné potraviny vyvolává v organismu oslabení reakcí na úrovni chování a fyziologie,“ tvrdí psychoterapeutka.
Jak vybrat správnou sušenku pro děti?
Zjednodušeně to znamená, že čím více sladkost odpíráte a dítěti připadá neobyčejná a novátorská, tím více jí pak při prvních příležitostech zkonzumuje. Jakmile určitá „nezdravá“ potravina ztratí v očích dítěte atraktivitu, nebude po ní tak bažit. Ovšem jeden z prvořadých úkolů intuitivního stravování pro vás a vaše dítě musí platit zákonitě: začít jíst nikoli, kdy se vám bude chtít nebo kdy vás to prostě napadne, ale z té nejpřirozenější fyziologické příčiny – hladu. Jsem si jistá, že to odteď už zvládnete.