Návštěva dětského hřiště je pro mě traumatem

Mařenka, které je dva a půl, totiž takřka zásadně a pokaždé při odcházení z parku řve a zmítá se v záchvatu breku a vzteku. Odmítá slézt po třičtvrtě hodině z kolotoče, ještě se musí naposledy pětkrát po sobě sklouznout na klouzačce a nutně si zrovna v tu vrcholnou chvíli loučení s hřištěm chce pohrát na písku s lopatkou a bábovkami. To věčné přemlouvání a lákání domů večer z parku je prostě očistec. A tak se hřištím nenápadně vyhýbám.

Ještě naposled se povozím... aneb Pusť mě, nech mě, nechoď ke mně!!! Uáááá!

Je to náročné, když jste malé dítě a zábava na hřišti je pro vás tak strašně důležitá, neřku-li životně esenciální. Já to jako dobrá máma naprosto chápu. Jenže bohužel každá hra jednou končí a když se skoro stmívá, z prolézaček je nutno slézt a odejít na večeři, do vany a spát. A to je problém, protože děti, alespoň to mé starší, se občas odmítají podvolovat standardním postupům odcházení z venku. Takže se to skoro nikdy neobejde bez teatrálních výstupů. A já se cítím hrozně. Po všech stránkách.

Zmizet

V tu chvíli mám největší chuť tam vůbec nebýt, nemít děti, neřešit každodenní prudu s odchodem domů z pískoviště. Já vím, je to normální. Dítě bohužel neumí projevit svoje niterné pochody jinak, než bezmezným smutkem, lítostí či naštváním. Také vím, že mnoho nebo spíš většina malých dětí prochází stejnými emocionálními bouřemi. I proto se na mě všichni ostatní rodiče dívají v těch chvílích hysterie mé dcery s chápavými úsměvy, spíš smíchem na lících. Můžu přijet?

Takže jsem začala praktikovat skoro každodenní výlety za město na zahrady kamarádek, co bydlí na venkově. Nebo jedu k dědovi na chatu. Tam jsem trávila celé dětství i já. Je to super. Miluju to. Dětem je naštěstí jedno, kde se budou hrabat v zemi klacíkem či hrabičkami nebo kde povozí kočárek s panenkou. Odrážedlo či motorka se též dá prohánět všude.

Že holčičky a chlapečci mých přítelkyň nemají u domu klouzačky a kolotoče nevadí. Dcera si po nich nikdy ani neposteskne. Ale jakmile jsme na městském hřišti, je magnetizována, chce vyzkoušet každou atrakci xkrát dokola a opičí se po všech starších dětech a chce na ty velké prolézačky jako oni. Takže často obcházím hřiště obloukem, aby ty přitažlivé zábavné mikrosvěty ani okem nezahlédla. Chci se vyhnout té hysterii na závěr.

Moudrá kniha říká

Samozřejmě, všude se dočtete, jak už jsem zmínila, že ubrečené scénky jsou normálním projevem dětské nevole. Protože jinak to ti malí lumpíci neumí dosud vyjádřit. Do té doby, než se naučí, jak ovládat své city, nálady, jak se kdy zachovat, a že svět se točí dál a na hřiště se půjde zase zítra a pak ještě stotisíckrát, se bohužel musí takto bláznivě rozčilovat a plakat.

A my bychom jim jako správní rodiče měli dopřát prostor na tato improvizovaná představení. Nakonec nic netrvá věčně, ano. Ale - v takové situaci, když se vám třeba navíc rozbrečelo ještě druhé mimino v kočárku, tak byste si nejspíš přála, nebo i přejete, jako já, být někde úplně jinde, sama, nebo maximálně s hodnými, způsobnými, poslušnými dětmi.

Rada nakonec

Takové situace učí člověka nesmírné trpělivosti. Je to škola, vychovávání dětí. Pro všechny zúčastněné. Zachovejte chladnou hlavu a přimějte děti k odchodu hravě. Lákejte, přemlouvejte, naslouchejte. Ovšem na letní pobyt ve městě se pro jistotu pozvěte na balkon, terasu či zahradu k příbuzným a přátelům. Nafoukněte dětský minibazének, dovolte dětem kropit kytičky, lít na sebe vodu a tradá. Přecejen, nemusíte se plácat po parku, když se vám nechce. Děti jsou velmi přizpůsobivé a dokážou si hrát všude. Stejně jako vy se umíte dobře bavit tam, kde vám je hezky.

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Máte chuť doma přesvědčit rodinu ke kvalitnímu úklidu a poté se s nimi skrze Lunu vydat za zábavou. Dopoledne proto musíte pracovat,…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci