Maminka.czChování a vztahy

Nebezpečí rasismu u nás stále roste. Jak vést děti k toleranci?

Zuzana Labudová 28.  8.  2013
Nebezpečí rasismu u nás stále roste. Jak vést děti k toleranci?
Možná i do vaší mateřské školky chodí děti původem z Vietnamu nebo malí Romové. Pravděpodobně se tak dříve nebo později nevyhnete srovnávání odlišných kultur. Jak vést ratolesti k toleranci?

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

V dnešním globalizovaném světě se různé kultury a jejich příslušníci setkávají každý den a téměř ve všech koutech zeměkoule. Od pádu železné opony není ani naše země výjimkou, a tak pro naše děti není nic zvláštního, když se potkají s lidmi tmavé pleti nebo cizokrajné řeči. Něco jiného ale je potkat někoho na ulici a setkávat se s ním denně ve školce nebo ve škole.

Na nás je, abychom jim vštípili, že všichni lidé jsou stejně hodnotní a že to, že někdo je zvyklý něco dělat jinak než my, neznamená, že to dělá hůře. Dělá to prostě jinak, a my bychom to měli respektovat. Svět je zkrátka barevný, a to je dobře, protože navzájem můžeme jednotlivé barvy života porovnávat a učit se od sebe.

Co je vlastně cizí?

Někteří lidé zatvrzele trvají na tom, že jsme Češi, a proto bychom u nás měli pěstovat vše české a nenechávat sem pronikat cizí vlivy, jinak přijdeme o svou kulturní podstatu. Těmto vlastencům doporučujeme text antropologa Ralpha Lintona. Ten už v roce 1937 v eseji Stoprocentní Američan popsal, co dělá typický Američan od chvíle, kdy vstane z postele, až do svého odchodu do práce.

Za úsvitu se probudí v posteli středovýchodního stylu, oblečený v pyžamu, což je oděv pocházející z východní Indie. Podívá se na hodiny, tedy na přístroj vynalezený ve středověké Evropě, vstane a jde do koupelny, která je ze všech místností nejameričtější. Tam ale objeví římskou vanu a záchod, podívá se do skleněného zrcadla, jež pochází ze starověkého Egypta, omyje si tvář mýdlem, vynalezeným starými Galy, a usuší se tureckým ručníkem.

Potom si oblékne přesně padnoucí oblečení, jehož střih pochází od dávných nomádů žijících na asijských stepích, a nasadí si boty, které odpovídají starému řeckému vzoru. Následně jde do kuchyně, nalije si šálek kávy, nápoje ze zrnek objevených Araby v etiopských horách, a zapálí si cigaretu, což je zvyk, jenž byl darem (či pomstou) od indiánů z Nového světa. Hlavní Lintonův vzkaz je jasný: žádná kultura není na sto procent (ba co víc, ani na dvacet procent) čistě bez vlivu okolního světa. Lidský pokrok je výtvorem všech společností, bývalých a současných, a všechny kultury jsou kříženci.

Rasismus netolerujte

Česká společnost je sice na jednu stranu poměrně tolerantní k různým menšinám, přesto je občas tolerantní i k rasismu, který si ale žádnou toleranci nezasluhuje. Děti by měly odmalička vědět, že pokud někdo tvrdí, že některé etnikum je kvalitnější či hodnotnější než jiné, dopouští se rasismu a rasismus je zlo. Smířliví bychom neměli být ani k rádoby vtipným poznámkám nebo anekdotám, které snižují některé etnikum.

Jestliže tedy před námi a našimi dětmi tímto způsobem někdo vtipkuje, měli bychom se proti tomu vždy jasně ohradit. Děti jsou jako houby a nasávají vše, co vidí a slyší kolem sebe, především však přejímají vzory jednání, které jim ukazujeme. Takže jak se budeme chovat my, budou se chovat i ony, třeba ke spolužákům a spolužačkám jiné barvy pleti.

Rasa neexituje

Věděli jste, že něco jako „rasa“ ve skutečnosti vůbec neexistuje? Koncept několika ras – nejprve tří či čtyř, později i více – vznikl v době, kdy se bílí lidé z tzv. západního světa začali více setkávat s lidmi jiného vzhledu a snažili se tuto odlišnost nějak pojmenovat. Tak vzniklo dělení lidstva do „ras“, které v euroatlantické civilizaci tak zakořenilo, že se běžně používá dodnes, a to i v českém prostředí.

Většina lidí, která termín „rasa“ používá, si přitom myslí, že jde o popisný antropologický či biologický pojem. Biologie člověka ale takový pojem vůbec nepoužívá. Proč? Protože rozdělit lidi do jednotlivých „ras“ nejde. Pokud se budou biologie a antropologie hodně snažit, najdou určitou podstatu společnou všem lidem, třeba ve srovnání s ostatními živočichy. Už se ale těmto vědám nepovede najít rozdíly, které by byly společné pro jednotlivé „rasy“, tedy dejme tomu pro bělochy, černochy a asiatské typy.

Rozdíly mezi jednotlivými lidmi v rámci těchto skupin jsou totiž větší než rozdíly mezi těmito skupinami. Jednoduše řečeno: mezi Čechem a Francouzem bývá biologicky vzato větší rozdíl než mezi Čechy a Etiopany. Barva kůže a některé další prvky, které vidíme na první pohled a které nám připadají zásadní, jsou ve skutečnosti jen miniaturní rozdíly ve srovnání s těmi, které najdeme kupříkladu v DNA dvou bělochů. Kromě toho je jasné, že výraz „rasa“ byl vymyšlen k tomu, aby jedné skupině přinesl privilegia a jiné skupiny jí podřídil. Proto je myšlenka „ras“ rasistická. Lidstvo má podle současného stupně poznání jednu pramatku, která byla zřejmě afrického původu. Svým způsobem jsme tak všichni Afričané.

Jak funguje rasismus

Proč se tedy něco tak nicotného, jako je barva kůže, stalo základem pro tak obrovské důsledky, jimž byli vystaveni lidé některých etnik? Rasistické myšlení se rozšířilo v době, kdy některé skupiny lidí pocítily potřebu zdůvodnit různé nespravedlnosti ve společnosti.

Podobně jako se tvrdilo, že na světě je to zkrátka zařízeno tak, že jedni jsou bohatí a druzí chudí a někdo musí poslouchat a jiný rozkazuje, tvrdilo se také, že tzv. bílá rasa je nadřazena „barevným rasám“, které mají „zvířecké“ vlastnosti, a proto jsou předurčeny spíše k fyzické práci. Svou roli v tomto myšlení sehrál i proslulý Charles Darwin, který nás sice obohatil svou koncepcí přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, zároveň ale jeho evoluční teorie byla Evropany zneužita právě k obhajování rasismu. Teorie o nadřazenosti jedné rasy nad jinými pak došla nejhrozivějšího naplnění v nacistickém Německu.

Kolik je u nás cizinců?

V České republice podle posledního sčítání lidu žije asi 118 000 Ukrajinců, 84 000 Slováků, 53 000 Vietnamců, 36 000 Rusů, 21 000 Němců a 18 000 Poláků. Kromě toho je u nás početná romská menšina – k romské národnosti se sice přihlásilo jen asi 13 000 lidí, podle odborných odhadů u nás ale žije asi 300 000 Romů. To, že se ke své národnosti raději oficiálně nehlásí, je důsledkem toho, že na romskou menšinu většinová společnost nepohlíží příliš příznivě. Pokud tedy u nás o sobě prohlásíte, že jste Rom nebo Romka, vaše šance například na získání zaměstnání povážlivě klesají.

Natáčiny velké oči

Asi nikdo z nás nezapomene na velké trpící oči Natálky Sivákové, která byla v pouhých dvou letech těžce popálena při rasistickém útoku neonacistů na dům svých rodičů ve Vítkově. Jako zázrakem přežila, ale následky si ponese po celý zbytek života. Možná se vám zdá, že mezi vtipem o Romech a zápalnou láhví hozenou do dětské postýlky je velký rozdíl, ve skutečnosti mají ale obě věci stejný základ. Tzv. romská otázka je samozřejmě velmi složitá a můžeme se na ni dívat z mnoha úhlů pohledu.

V každém případě ale nese většinová společnost na situaci Romů u nás velký díl viny. A bohužel to často odnášejí právě děti. Česká republika byla například opakovaně kritizována za to, že romské děti segreguje ve speciálních a praktických školách, a to bez ohledu na to, jak na tom reálně jsou. Ve „zvláštních“ školách je tak 35 % romských dětí, které sem často byly zařazeny automaticky, bez toho, aby někdo zkoumal, jak jsou na tom s dovednostmi, inteligencí a sociální zralostí.

S Romem nekamarádím

Možná máte pocit, že děti barvu pleti či kulturní původ neřeší. Z tohoto omylu by vás mohl vyvést průzkum společnosti Scio. Když se výzkumníci zeptali českých dětí, s kým by se nikdy nekamarádily, celá třetina odpověděla, že s Romem. A na otázku, jak by se zachovaly, kdyby se v jejich městě konal pochod proti Romům, dvě pětiny uvedly, že by se přidaly.

Děti měly nejprve v dotaznících volně doplnit větu „Nikdy bych se nekamarádil s…“ Třetina v různých formách doplnila, že by se nekamarádila s Romem. A mnohdy použily i velmi jadrný slovník. V případě pochodu proti Romům pouhých 8 % českých dětí uvedlo, že by proti takové akci vystoupily. Tento průzkum ukazuje, že rasismus je v některých českých rodinách silně zakořeněn a že jeho prvky děti automaticky přejímají.

Poznávejte a učte se

Protože rasismus a xenofobie jsou založeny na strachu z neznámého, je ideální cestou, jak děti vést k toleranci, poznávání jiných kultur. Jestliže tedy máte ve školce nebo škole spolužačku či spolužáka z odlišné kultury, pozvěte je na návštěvu. Vyprávění o tom, jak se slaví různé svátky či jaké jídlo je u vás a u nich nejoblíbenější, může být pro děti zábavné a poučné.

Tímto přístupem jim ukážete, že správná cesta není uzavřít se před tím, co neznám, ale pokud mám něco zhodnotit, musím to nejprve poznat. Klidně si můžete povídat o tom, co se vám na jiné kultuře líbí a co byste naopak určitě nechtěli. Každopádně ale touto cestou děti poznají, že mají úplně stejné starosti jako jejich kamarádi, ať už jsou z Vietnamu, nebo Itálie.

Rasistou se nerodíme

Žádný člověk se jako rasista nenarodil, ale stal se jím. Většinou proto, že měl strach z neznámého. Od toho jsme ale lidé, abychom se svými strachy bojovali. Ideální cestou je poznávat odlišnosti a přemýšlet o nich, ale nestavět na nich přesvědčení, že to nebo ono je lepší. Zkuste to dětem vysvětlit na příkladu krevních skupin: každý člověk má jednu ze čtyř krevních skupin, ale nikoho by ani nenapadlo tvrdit, že lidé s jednou skupinou jsou hodnotnější než ostatní.

Přitom mezi lidmi se stejnou krevní skupinou mohou být lidé z velmi odlišných kultur a částí země. Svým způsobem jsme si všichni podobní – jsme lidé. Každý jsme ale zároveň jedinečný. A toto vědomí bychom měli dopřát úplně všem.

Témata: Děti, Časopis Maminka, Chování a vztahy, černoch, Nebe, SCIO, Xenofobie, Správná cesta, Sociální zralost, Velké oči, Jak, Charles Darwin, Česká společnost, Západní svět, Rasismus, Barva kůže, NOMA, Náš, Nebezpečí, Veš, Celý zbytek, Slovák, Darwin