[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Kroutíte hlavou, když venku vidíte dvou-, nebo dokonce tříleté dítě s dudlíkem v puse? Máte pravdu, po druhých narozeninách by už skutečně měl dudlík skončit v koši, nanejvýš ještě tak v postýlce, pokud bez něj batole ne a ne usnout. Přesto existuje citelně horší „alternativa“: cucání palečku. Ilustrační příběh v tomto případě ani není nutný, množství reakcí na Facebooku Maminky jasně ukázalo, o jak rozšířený zlozvyk jde a vždycky šlo.
Třeba Vendula nám napsala: „Můj děda si cucal palec ještě ve škole! Tajně, pod lavicí.“
Proč prstíčky dumlají už novorozenci, je celkem jasné: „Stimulace rtů a ústní dutiny vzbuzuje u miminka příjemné pocity, je to náhražka za prs nebo lahvičku,“ vysvětluje pediatrička Marta Šimůnková a dodává, že to logicky dělají ty děti, které nedostaly dudlík. I když některá miminka ho sveřepě odmítají a dávají přednost prstu, protože ten je vždycky po ruce. Doslova.
Dudlík má jednu velkou výhodu: když usoudíte, že je na něj potomek už moc velký, můžete mu ho prostě vzít. Nebo přikročit ke společnému „rituálu“ a přimět dítko, aby ho za vašeho dohledu (a ovací) samo vyhodilo. To s palečkem z podstaty věci nejde.
Následky přitom rozhodně nejsou „vycucané z prstu“: „Palečkem si lze vymasírovat tzv. gotické patro, tedy,vyšší‘ a,klenutější‘, což může vést k vadám řeči, k nesprávné výslovnosti,“ varuje dětská lékařka. „Zrovna tak paleček v puse formuje dentici, zvlášť pokud ho dítě dumlá celou noc a velkou část dne. A protože na správném postavení mléčného chrupu záleží i vývoj definitivní dentice, stává se, že se,nevinné‘ cucání palečku řeší rovnátky třeba až do dospělosti.“
Nemluvě o „rozpláclém“ palci (často si dítě „vycucá“ i mozol), předkusu a, diplomaticky řečeno, ne zrovna sofistikovaném vzezření, zvlášť pokud jde o předškoláka, ne-li dokonce prvňáka!
To by byla teorie. Praxe, tedy odnaučování, je však znatelně těžší. Naše prababičky se přikláněly i k drastickým opatřením typu posypání pepřem nebo natření něčím hořkým, a i dnes některé maminky v zoufalství zkusí „neposlušný“ prst na noc přelepovat náplastí (vážně si myslíte, že si s ní malý „závislák“ neporadí?!).
„Z vlastní zkušenosti vím, že roční batole dudlík rádo vymění za povídání, hru, zpívání, blbnutí. Ale paleček lze cucat i při těchto činnostech,“ zdůrazňuje doktorka Šimůnková a opakuje, že nejlepší je prevence, tedy včas potomka navyknout na dudlík (ten navíc prokazatelně snižuje riziko tzv. syndromu náhlého úmrtí).
„Násilné odnaučování cucání palečku bývá těžké, osobně jsem pro domluvu. Před druhými narozeninami dítěti opakovat třeba stokrát denně, že paleček do pusy nepatří, a nahradit ho třeba kouskem něčeho zdravého a dobrého do pusinky, vyprávěním, tím, že upoutáte pozornost dítěte něčím jiným, nejlépe společnou činností. Horší jsou případy, kdy si dítě cucáním palečku vynahrazuje malý zájem rodičů. To je pak každá rada drahá.“
Začněte tedy odnaučováním přes den, pozvolna, ale o to důsledněji. A snažte se vyhnout zostuzování („fuj, styď se!“), zvláště před kamarády nebo jinými dospělými, ale i strašení, byť řada rodičů spatřuje vhodnou příležitost v návštěvě čerta a Mikuláše (jak ovšem kdysi podotkla má dcerka: „Když si cucám prsty pod peřinou, čert to nevidí!“).
Žádné zavazování rukou za zády, žádné násilí. „Pomoct by mohlo spíš přesvědčování, že velcí kluci a velké holky si palec necucají. Vzít syna nebo dcerku na hřiště a ukázat jim ostatní děti při hře. Vysvětlit, že paleček pak chybí při stavění kostek, skládání dupla…“ navrhuje Marta Šimůnková. Když se dítko zbaví denního dumlání, máte napůl vyhráno.
Večer ho v první fázi můžete nechat s palečkem v puse usnout a poté ho vyndat, váš potomek se bránit nebude. „V úporných případech lze na noc nasadit těsnější rukavičky bez palce, jaké se dávají dětem s atopickým ekzémem proti škrábání,“ říká pediatrička.
Na závěr nutno podotknout, že největší „paseku“ skutečně nadělá právě cucání palce, a to proto, že tlačí na horní patro, čímž plíživě dochází k uvedeným deformacím. „Ostatní prsty však mohou zase více deformovat rozvoj dentice. A některé děti si umějí nacpat do pusy takřka celou pěstičku,“ uzavírá doktorka Šimůnková s úsměvem.
Michaela H.: „Dcera se narodila a měla na palečku mozol, cucala si palec už v bříšku. Po porodu ještě cucala a asi ve dvou měsících ji to přestalo bavit. Dudlík nechtěla, zvedal se jí z něj žaludek.“
Veronika H.: „Cucala jsem si palec odmala. Pomalu jsem přestávala až v první třídě, měla jsem ohromný předkus, ale vždy, když jsem byla na víkend u babičky, uprosila jsem ji, abych mohla cucat. Úplně jsem přestala až kolem 7 let a následovalo několik let srovnávání zubů. Nezabíralo na mě nic. Prošení, výhrůžky, vyzkoušené rady…“
Petra F.: „Doufám, že se to u nás školou taky snad odbourá, dcerce je 6,5 a,jede‘ pořád. Palec rozpláclý, posunuté patro, problém s řečí…“
Miloslava Š.: „Má dcera si cucala palec snad od narození. Zhruba ve dvou letech jsme zkoušeli zlozvyk odstranit tak, že jsme palec na noc zalepovali náplastí. Ona si ji ale vzteky strhla. V 5 letech vše samo skončilo. Dětem to prostě musí dojít.“
Denisa H.: „Syn si palec cucal (z dudlíku se mu zvedal žaludek), ale nikdy jsem ho nenechala přes den, to jsem ručku hned vyndala a zamluvila to (někdy se vztekal, když už jsem mu ho vyndala potřicáté…) nebo zabavila jinak. Nicméně odmala měl velice šikovného medvídka hajana, kterého měl pořád u sebe (výlety, noci, den, kočár…), a zjistil, že ho nechám cucat konec jeho čepičky a netrápím ho s vyndáváním, a tak kolem roku a půl už jen mudlal toho méďu, a to jen při usínání. Je mu 6 let a na spaní ho má dodnes.“
Veronika H.: „Cucá si čtyřletá i pětiměsíční. Žiju v zahraničí a tady se to neřeší nijak, dokud dítě samo nepřestane. Ono se s tím ani nic moc dělat nedá, krom důslednosti a neustálého opakování, že si paleček cucat nemá a proč.“