[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Máme pro vás další sondu do hlubin mužské duše. Nemyslete si, že se váš partner na vás a potomka naštve jen tak bezdůvodně. Pokud je vyprovokován k akci, je to zkrátka proto, že jste vůbec nepochopila principy, podle kterých se snaží žít.
Co mu tedy nejvíc nabourává pohled na rodinnou idylu? Zeptali jsme se nejpovolanější osoby – muže, který má doma malé děti. A přinášíme vám odpovědi.
…a nikdy jsem nebyl, jen nemůžu snést, že se z mojí ženy, která byla pedantská úplně stejně jako já, během pár okamžiků stala rozevlátá bohémka. Dokonce se začala tvářit, že je jí všechno úplně jedno. A kdy k tomu došlo? V průběhu těhotenství a následně po porodu. Najednou jako by ztratila zájem o předem dohodnuté principy, spíš než cokoli jiného ji zajímaly titěrné věcičky a točila se jen kolem miminka.
Když jsem poprvé šlápnul na plastovou hračku a její zvuk mě vyděsil tak, že jsem málem umřel, snažil jsem se ji zodpovědně přivést k rozumu. Vysvětlil jsem jí, že pokud po sobě neumí uklízet náš potomek, měli bychom to dělat my. Ona mi to odkývala a já myslel, že se něco změní.
Ani náhodou. Pořád jela ve starých kolejích a bylo jí úplně jedno, že se náš designově zařízený byt pomalu mění v plastové hřiště pro malé děti. Rezignoval jsem skoro na vše, dokonce jsem se naučil přehlížet otisky prstíčků na skleněném konferenčním stolku. Sžil jsem se s pohovkou, která byla kdysi smetanově bílá, nyní má nádech dočervena, protože moje děti milují červenou fixu a maminka jim nebude bránit v kreativním rozletu, že.
Myslel jsem si, že se vše postupně vrátí k původním zvyklostem, ale nejde to. Moje žena si dělá, co chce, a k úplnému chaosu vede i naše děti. Je jim úplně jedno, jak velký nepořádek dělají a jak moc mě to ničí, hlavně že jsou spokojeny. Víte, co mě dostalo nejvíc? Když jim manželka dala na hraní mé starožitné angličáky, které jsem měl vystavené na speciální polici u televize.
Kdysi dávno (ještě za svobodna) jsem si je přivezl z Modeny, jedno dokonce s podpisem. Ach jo. Stejně tak se moje děti hrabou manželce ve značkové kabelce, zkoušejí si její luxusní hadříky a nasazují si brýle, jejichž cena je pomalu vyšší než rozpočet chudého afrického státu. I ty si manželka pořídila za svobodna, ale dnes vypadá, jako by jí to bylo absolutně jedno. Hlavně že se děti baví.
Těšil jsem se, jak s rodinou strávíme pohodové chvilky na zahrádce. Má představa byla, že se s ženou uvelebíme v křeslech a budeme pozorovat děti, jak si hrají na travičce. Jak jsem byl bláhový.
Místo toho, aby děti předpisově pobíhaly po trávníku a vypadaly skvostně jako v katalogu, navlékly se do oblečků naprosto nevhodných a vyrazily – do bláta, které zůstalo po roztátém sněhu.
Pak otrhaly všechny bledule, které nám signalizovaly příchod jara. Aby toho nebylo málo, začaly všude po upraveném a přihnojeném trávníku bez jediného krtince trousit písek. Neustále s ním někam pobíhají a řeší, co kde postaví a koho nakrmí. Jsem zoufalý, protože moje a zahradníkova snaha o dokonalý pažit je všem členům rodiny absolutně lhostejná.
Vždy jsem toužil po upravené zahradě, docela teď ale začínám chápat „bio eko otce“, kteří dávají vegetaci volnost. Pochopili nejspíš dříve než já, že s dětmi nemá cenu snažit se o anglický trávník či cokoli jiného.
Zařval jsem, když se s míčem přiblížily k čerstvě zasazeným habrům a chystaly se k výkopu. Málem jsem plakal, když první květy jabloně orvaly tenisovou raketou. Zabíjet jsem chtěl v okamžiku, kdy do pracně revitalizovaného jezírka naházely hlínu a mulčovací kůru, protože prý „chtěly nakrmit hladové rybičky“.
Víte, co v takových situacích dělala moje žena? Smála se a běžela si pro foťák nebo kameru, aby vše zdokumentovala. Připadalo mi neuvěřitelné a absurdní, že se po zásahu našich dětí zahrada opět mění ve staveniště, kterým byla kdysi, než jsme dostavěli.
Když jsem se osopil i na ni, protože jsem prostě neunesl vandalství těch malých zlosynů, utřela mě poměrně logickou otázkou: „A jak sis hrával na zahradě ty jako malý kluk?“ No, nechtějte, abych vzpomínal do detailů, ale tohle, co si mohou dovolit moje děti, by mi určitě neprošlo.
Snažil jsem se ženě (protože děti by to absolutně nepochopily, v tom jsou totiž spíš po manželce) vysvětlit, co se ve mně děje a proč bych žádal o trochu toho soucitu s mojí osobou i mým snažením na zahradě. Jenže ona pořád mluví jen o tom, že děti v jistém věku potřebují kreativní rozlet a ne dohled. Najednou mi došlo, že pro rodinu jsem jen pátým kolem u vozu, které má vydělávat peníze a zabezpečit tak jejich zábavu. Bylo mi to líto.
Více se dočtete v aktuálním vydání časopisu Maminka.