reklama

Nestárněte. Zrajte!

Od doby, co mám dítě, nemám moc času dívat se na sebe do zrcadla. Tentokrát jsem se výjimečně zahleděla déle (asi že jsem právě sfoukla 44 svíček na dortu)… a s rukou nad hlavou jsem nevěřícně zkoumala (zatím jen lehce) povislou kůži na vnitřní straně paže. A co ten ochablý podbradek a ty vrásky všude na obličeji, panebože, už je to tady! Mám se zastřelit hned, nebo to počká do zítřka?

Naštěstí ale nejsem Demi Moore a nemám tudíž možnost užírat se při pohledu na filmový záznam svého sexy těla před dvaceti lety. A že byla Demi ve Striptýzu fakt kus! Dnes je z ní usoužená, pobledlá, „stará mladá“ padesátnice se smutným výrazem ve tváři, které nevrátil mládí ani o patnáct let mladší manžel. A nejsem ani tak krásná jako Demiina vrstevnice, herečka Heather Locklear, údajně hospitalizovaná kvůli zneužívání léků a alkoholu. A naštěstí nejsem jako všechny ty celebrity, které tráví na lehátku plastického chirurga víc času než ve vlastní posteli. Kdyby mělo probíhat stárnutí výhradně takhle, bylo by možná opravdu nejlepší na místě si prohnat hlavu kulí.

Jenže jsou tu i ženy jako Meryl Streep, Helen Mirren nebo Marie Rottrová, které už sice mají střední věk za sebou, nicméně svým vzhledem a vystupováním naznačují, že i druhá půlka života má svou hodnotu bez prášků na spaní, láhví vodky a plastického snažení.

Jasně, já ani většina mých vrstevnic se k plastikám a práškům na rozdíl od celebrit neuchylujeme v takové míře. Ale pořád existujeme ve společnosti, kde mají ženy už od čtyřiceti problém najít kvůli věku práci a kde je normální poměřovat svou postavu s anorektickými figurami modelek, čerstvých absolventek základní školy… Sama jsem se přistihla při nápadu začít nosit dlouhé rukávy a sukně až na zem. Co se to s námi děje?

Nebuďme oběťmi

„Naše doba bohužel vyznává krásu a mládí jako téměř jediné měřítko hodnoty ženy. A kosmetické a farmaceutické firmy tento trend spoluutvářejí, protože jim jde o obživu. Každá z nás přece ví o tisících nesmyslů, které trh nabízí jako způsob ‚jak zastavit čas‘. Jsme oběťmi velkého byznysu,“ říká psycholožka Zdeňka Sládečková.

Záleží jen na nás, jestli poplujeme s mainstreamem, nebo se rozhodneme z ponižujícího diktátu vymanit. Ale to neznamená jít do druhého extrému a rezignovat na vzhled! Jde o to, odlišit například zdravé hubnutí od hysterické snahy o postavu sedmnáctky.

„Žen středního věku, které chtějí zhubnout, máme v klubu Diana plné kurzy,“ dodává doktorka Sládečková. „Ty rozumné volí cestu zdravého redukčního jídelníčku spojeného s cvičením. A opravdu pak vypadají svižně a mladě. Někdy se však ve své praxi setkávám s extrémní snahou o dokonalý vzhled. Ty ženy jsou štvanci svých obav, že jinak budou pro okolí nepřijatelné. Je za tím vždy kupa komplexů. Díky psychoterapii si pak třeba ověří, že jsou fajn takové, jaké jsou.“ Co je vně, je i uvnitř Zoufalství ohledně zvolna chátrajícího zevnějšku jen odráží vnitřní zoufalství z nejistoty, co bude dál. Krize středního věku zastihne každého jindy a jinak, ale vždy jde o zlomové období, kdy rekapitulujeme. Většina žen má už samostatné děti a s manželem se (velmi často) rozvádí nebo už rozvedla.

Co teď? Třicet let věnovaných péči o jiné je fuč a realita nás nemilosrdně vrací k nám samým a nutí nás zjistit, čeho si na sobě vážíme, co nás těší. Tedy jak na tom jsme a na čem můžeme postavit další život. Abychom mohly jít dál, je třeba si připustit všechny prohry, ztráty a nenaplněné sny. Není to sranda, a možná dokonce zjistíme, že akceptovat celulitidu na stehnech o velikosti důlků po dopadu granátu není nic v porovnání s uvědoměním si, že dráha profesionální klavíristky je pro nás už passé.

Krása stárnutí?

Kdo žil aktivně dosud, bude tak zřejmě žít i nadále. Ale krize je vždy šancí na změnu, takže i ženy, které dosud žily spíš jako naprogramovaní roboti nebo spící panny, mají teď příležitost zařídit si život podle svých představ.

Přibývající vrásky a ochabující kůže s sebou zároveň nesou osvobození ve smyslu „tohle už nemusím“. Najednou se nás už netýká úzkost dívek a mladých žen, zda splňují ideální představu o tělesné kráse a jsou pro muže dost žádoucí, tedy atraktivní především jako samičky a sexuální objekty. A jestli stihnou mít miminko s tím správným partnerem. Můžeme také zamávat strachu, že s námi nepůjde nikdo na rande ani tančit. Muže, tedy partnera, mít už NEMUSÍME, ale MŮŽEME. Můžeme si také zajít na zumbu nebo na masáž svobodně a bez komplexů méněcennosti, protože víme, že pohled na nás má být spíš příjemný než nabitý sex-appealem.

„Přijmeme-li, že každý věk přináší ženě jiná poselství a s tím i nové možnosti a radosti, pak nemusí být stárnutí strašák, ale šance na splnění těch přání, na která jsme neměly čas,“ shrnuje Zdeňka Sládečková. Napsat, že by ženy měly kultivovat duši, moudrost a optimismus, protože s věkem stoupá důležitost krásy vnitřní před tou vnější, zní banálně. Jako memento nechť nám poslouží všechny ty ženy, které kvůli hysterické a zoufalé snaze jakkoli zastavit čas začnou vypadat v inkriminovaném věku v lepším případě jen jako „staré mladé“, v horším jako panenky z panoptika se zmateným vyzařováním (zdálky blonďatý ohon a minisukně, zblízka krabatý výstřih a vrásčitá kolena).

„Málokdo touží po mamince či babičce vypadající na čtrnáct. Naopak žádoucí jsou zralé, sebevědomé a pozitivně naladěné partnerky, laskavé maminky a usměvavé milující babičky. Proto není třeba se stárnutí bát,“ dodává psycholožka Sládečková.




Co je třeba si uvědomit, aby nám přibývaly roky s grácií

1. Změna je jediná jistota, a to platí i pro naše tělo:Než se snažit „nestárnout“, je možná lepší přijmout nevyhnutelnost neustále se přizpůsobovat změnám. Neustálá změna je jediná věc, na kterou se lze spolehnout.

2. Ovládáním těla čas nezastavíme: Dobře jíst, střídmě pít a zůstat silní a ohební je s tím, jak stárneme, zvláště důležité. Ale ovládání a kontrola těla se nesmí změnit v posedlost, jež nemá se zdravým rozumem nic společného.

3. Alkohol znecitliví pocity, ale nic nevyřeší:Pokud zjistíte, že se s narůstajícím věkem stále více spoléháte na alkohol, prášky a podobné látky, pamatujte, že konflikty, úzkosti či strach sice mohou dočasně utišit, ale vyřešit je nedokážou, a navíc může být jejich užívání návykové. Se složitými pocity, které stárnutí přináší, se musíme setkat tváří v tvář, a znecitlivění sebe sama tento proces jen komplikuje.

4. „Pouštět“ je jediný způsob, jak jít dál: Smutek ze ztráty je nezbytnou součástí stárnutí. Všechny ženy a všichni muži, jimž se podařilo projít procesem stárnutí stylově a s grácií, budou mluvit o tzv. pouštění. Vědí, že není možné udržet se tam, kde byli kdysi, nebo si podržet neměnný obraz vlastního života. Používat své síly k popření těchto změn a zabránění jim je marné a neproduktivní, namísto toho je prospěšnější zaměřit svou energii na přetváření a obnovu. Smutek je součástí tohoto procesu a souvisí s pouštěním věcí (a lidí), jež uvolňují prostor pro nové. (Možná si to už nepamatujete, ale depku jste měla, už když se z dvacítky stávala třicítka.)

Článek vyšel v časopisu Moje psychologie 9/2013

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

reklama
Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Se svou prací dopoledne spíš lehce bojujete, po poledni jste ale díky vazbě Venuše disponovány k energické činorodosti. Kolegyně vaší…
Maminka na Facebooku


reklama

Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci


reklama