[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
„Z vnitřní motivace děláme to, co sami chceme, co nás zajímá, co nás baví. Z vnitřní motivace však také děláme věci, které nejsou příliš zajímavé nebo příjemné, jako je např. udržování pořádku, dodržení slibu apod.
Jsou to činnosti (chování), o nichž jsme přesvědčeni, že jsou potřebné a správné, a uděláme je, i když nebude na blízku nikdo, kdo by o tom věděl nebo na nás dohlížel,“ tvrdí psycholožka a autorka několika skvělých knih o výchově Jana Nováčková.
Vše se tedy zdá naprosto jednoduché; je-li dítě k určité činnosti „vnitřně motivované“, máme vyhráno! Není potřeba na dítě nijak tlačit, vyhrožovat, trestat, slibovat a vymýšlet úžasné odměny, stačí požádat a pěkně poděkovat. Jenže jak to udělat?
Jak se vyhnout nepříjemnému „biči“ nebo naopak tomu, abychom dítěti nemuseli neustále mávat před očima „cukrem“ a motivovat ho k tomu, aby si konečně uklidilo hračky, obléklo bez vyhrožování rukavice apod.?
Dle odborníků na lidskou duši (i dětskou dušičku) platí, že k udržení vnitřní motivace jsou nutné tři podmínky: smysluplnost, spolupráce a svobodná volba. Když děti skutečně pochopí (obvykle spíše prožijí), že je daná činnost smysluplná, budou svobodně a rády nebo alespoň bez nátlaku spolupracovat. Tyto podmínky však budou fungovat pouze na pozadí svobody.
Pěkně to ilustruje krátký příběh tříleté Evičky. Eva jde s maminkou na poštu. Není to daleko, venku však mrzne a Eva si zarputile odmítá vzít rukavice. Mamince je okamžitě jasné, že Evičce bude na ruce bez rukavic brzy zima, ale studené ruce rýmu nevykouzlí, a tak se maminka rozhodla dívenky rozhodnutí jednoduše respektovat.
Na půl cesty k poště začne Eva natahovat. Maminka jí ale v poklidu vysvětlí a připomene, že si Evička přeci rukavice vzít nechtěla, a tak to bude muset vydržet. Eva je uražená a kňourá, a to i cestou z pošty – což není pro maminku nenáročné.
Když jdou ale odpoledne na nákup, maminka Evu opět vybídne, aby si vzala rukavice. „Mami, chci ty červené!“ říká rozhodně Evička. Tím debata o rukavicích končí.
Tento postup samozřejmě nelze aplikovat v úplně každé situaci, nicméně bychom dětem neměli brát šanci, aby si na některé věci přišly samy – bohužel je to zvláště pro nás pro rodiče někdy docela nepříjemná a nepohodlná cesta, avšak výsledky stojí za to!
Z tohoto pohledu je oblíbený, osvědčený a často vcelku funkční výchovný koncept „cukr a bič“ (odměna a trest) pouhou zkratkou k cíli, která jednorázově urychlí cestu, ale příliš neovlivní postoj dítěte. U většiny dětí sice dosáhneme kýžených výsledků – bohužel obvykle ne trvalých. Stačí, abychom nebyli poblíž, a dítě jedná tak, jak mu to nejlépe vyhovuje, pasivní dítko dokonce čeká na povely a bezradně bloumá. Pokud nad ním „nepráskáme bičem“ nebo mu před očima nemáváme pomyslným „cukříkem“, neví (nemá motivaci), proč by danou věc dělalo.
Dalším úskalím „cukru a biče“ (odměny a trestu) je jeho nízká životnost – obyčejně velmi těžko „přežívá“ u svéhlavějších jedinců období puberty. Naopak je-li k určitým činnostem dítě motivované vnitřně, nemusí nutně nastat v tomto ohledu ani v období puberty problém. Dítě ví, proč danou věc dělá, a dělá ji bez rodičovského tlaku a pozitivního či negativního pobízení.