Nora Fridrichová: Mateřství mi dává křídla

Reportérce oblíbeného pořadu 168 hodin Noře Fridrichové (38) se v dubnu narodila druhá dcera Mariana. „S holkama tvoříme jednolitý pohodový celek,“ pochvaluje si Nora domácí synergii.

Dá se říct, že Marianka se narodila své sestřičce Dianě k třetím narozeninám – mladší je totiž slaví pátého dubna, starší devátého. „Z toho vyplývá jediné: děti si vozíme z dovolené.

Vždycky ji máme v červenci, protože v srpnu už Robertův syn hraje fotbal. A pak se nám děti rodí na Velikonoce, Dianka na Velikonoční pondělí a Marianka na Velikonoční neděli. Prostě požehnané velikonoční svátky,“ směje se Nora. V útulném pražském bytě, který sdílí se svým partnerem Robertem Zárubou a jeho synem Viktorem z prvního manželství, si s hrnkem čaje sedáme na pěnové puzzle k miminku. A zatímco si povídáme o mateřství, práci i politice, Nora holčičku jen tak mezi řečí nakojí a uspí. Když se energická reportérka dívá na dcerku, zjihne (a já taky). Venku se zatím pozvolna stmívá… 

Dvě dcery a k tomu náročná práce. Jak to zvládáte? 

Zrovna včera jsem si Robertovi stěžovala, že nestíhám, a on mi opáčil: Děti spí, na plotně uvařená večeře, práce hotová, tak mi řekni, co nestíháš? Takže z pohledu zvnějšku to zvládám, ale cítím se unavenější, asi i vlivem zimního počasí. Navíc mě Marianka v noci budí na kojení a spánek nemám nepřetržitý. Nezbývá mi ani minuta pro sebe a myslím, že to takhle vydrží ještě pár let.

Mrzí mě, že třeba vůbec nečtu knížky. Večer pracuji a pak jsem ráda, že se dovleču do postele. Je ovšem fakt, že mateřství mělo dopad „jenom“ na mě, na moji svobodu, jinak to mám poskládané. 

Klepněte pro větší obrázek
 

Diance jsou tři a půl. Máte pocit, že už jste trochu svobody měla? 

Nepochybně! Teď kojím a nemůžu se nadlouho vzdálit. S Robertem jsme společenští a rádi jsme si večer někam zašli. Teď jen zřídkakdy. Nicméně z porodnice jsem si přivezla klidné, spící miminko, a to chod domácnosti zásadně ovlivňuje. I tak se ale nezastavím. 

Vy ale stejně nejste typ, který by se moc zastavoval, že? 

To asi ne. Ale ne kvůli dětem, obě jsou naprosto pohodové. Kolikrát jsme si s Robertem říkali, že být rodiči je pro nás hračka. I když se nechci rouhat. Vím, jak zásadní pro atmosféru v domácnosti je třeba jen to, když děti v noci klidně spí. Když to hodně zjednoduším, tak my dcery večer uložíme do postýlek a ráno je v nich najdeme. Malou kojím o půlnoci a kolem šesté, ale jelikož se mnou spí v posteli, leckdy to ani nevnímám. Plakala naposledy jen v porodnici, a jen dokud nezačala spát se mnou, na což se tam nedívali úplně rádi. Vím, že pediatři to moc nedoporučují, ale já jasně vidím, jaký to má pozitivní vliv.

Už u Dianky mě řada lidí strašila, že si zvykne a pak nebude chtít spát sama. A zrovna v té době vyšel v Británii výzkum, který v zájmu zdravého duševního vývoje dítěte doporučoval společné spaní dokonce až do pěti let! Po porodu Marianky se Dianka sama přestěhovala do své postele, takže fixace, před kterou jsem byla tak varována, zjevně nenastala. 

Spala s vámi až do narození malé? 

Ano. A náhlé změny jsem se trochu bála. Jenže ona po porodu zcela dobrovolně uvolnila místo mladší sestře. Tak hladký průběh jsem ani nečekala, má naprosté právo žárlit. Ona ale ráda zdůrazňuje, že sestřičku miluje. 

Není to i tím, že už chodí do školky a má „nové zájmy“? 

To určitě. Sice už loni chodila do skupiny asi pěti dětí, ale v září nastoupila do státní školky, kde je velká parta. Od začátku to tam má ráda. Vlastně si uvědomuju, že nastal první moment, kdy mateřské pouto trošku povolilo. 

Už chodí na nějaké kroužky? 

Bedlivě naslouchám těm odborníkům, kteří jdou proti proudu a nás, ambiciózní rodiče, varují. Samozřejmě že jsem se na kroužky ptala hned při nástupu do školky, ale paní ředitelka nás usadila: Nechte dětem povinnosti až na dospělý život. U nás se naučí všechno, ale pokud jim to začnete organizovat, už jim nakládáte povinnost. A já velmi pozorně vnímám, jak jsou dnešní děti přesycené podněty a aktivitami, které jim řídíme my dospělí. Jsou kvůli tomu mnohem méně samostatné a hůř o sobě rozhodují. Třeba naše dcera si odmalička umí hrát sama.

Nejsem rodič, který by pečlivě pročítal příručky, prostě to vyplynulo, protože jsem vyrůstala podobně. Nicméně až v souvislosti s nástupem do školky jsem se dočetla, že vlastní prostor, který chceme v dospělosti, je nutné mít od narození. My, když jsme byli malí, jsme si rostli trochu jako tráva na louce. Běhali jsme venku a nikdo nás moc neřešil. V tom vidím kontrast tehdejší doby. My měli svobodu, naši rodiče ne. A teď se to obrátilo. My ji máme, ale úplně jsme ji sebrali svým dětem. A zdaleka nejen kvůli bezpečnosti. I proto, že my „víme nejlíp“, co potřebují. 

Klepněte pro větší obrázek
 

Není to i tím, že je máme později? 

Asi ano. Za nás nebylo dítě středobodem domácnosti, ale jen jedním z jejích členů. A jeho potřeby se musely sladit s potřebami ostatních. Kdežto my jsme generace matek, které často počínají s pomocí lékařů, děti přijdou jako zázrak a my k nim tak i přistupujeme. Dítě určuje život nám všem, má všechno a my skáčeme kolem něj. Odmalička mu organizujeme čas, o víkendech ho vyvážíme do dětských center, kde se mu zase někdo věnuje… Díkybohu, že jsem mohla zažít jiné dětství! Ráda bych tu svobodu dopřála svým dětem.

Marianka se tady na nás pořád směje, Dianka je, jak říkáte, taky společenská. To má asi po vás, že? 

Ne, Dianka se zdá být o něco introvertnější, tišší. Je to moc hodná holka, rozhodně žádný rarach. Já jsem, myslím, víc zlobila, i když moje mamka tvrdí, že v tomhle věku ještě ne. 

Také pozorujete rozdílnou povahu dětí už od miminek? 

Možná je Marianka ještě o něco klidnější než Dianka… Nevíme přesně po kom, protože moje i Robertova máma tvrdí, že hodní jsme byli oba. Ale zatímco starší dcera se zdá být hodně po tátovi, v té druhé občas trochu vidím sebe. Ale spíš si to asi namlouvám, obě jsou hodně Zárubovy. 

Klepněte pro větší obrázek
 

A povahově? 

To bych si ještě netroufl a tipnout. Navíc myslím, že genetika hraje roli jen do určité míry. K zásluhám za to, že máme tak hodné děti, se ale samozřejmě rádi hlásíme oba. Neznáme proplakané noci, odmítání jídla, potíže s kojením. Ale nechci se tu vytahovat. Vím, jak těžké první měsíce můžou být. Spíš tím chci říct, že naše dcery nám svými povahami hodně věcí ulehčují. Já třeba můžu i pracovat. 

Myslíte, že je to čistě povahou? Jistě to ovlivňuje i atmosféra doma… 

Razím francouzskou teorii, že když je šťastná matka, jsou šťastné i děti. Sama překonávám úskalí celkem dobře a přijde mi, že naše holky stejně tak. Umíme se sladit tak, že vytváříme jednolitý pohodový celek. Holčičky mi přijdou méně divoké než kluci. Za Diankou jsem třeba nikdy nemusela běhat a sundávat ji ze židle, ze stolu, z parapetu a děsit se, kde upadne. Tedy aspoň si to tak pamatuji. Ale je klidně možné, že to tak vidím, protože to tak vidět potřebuji. 

Anebo jsou pohodářky po vás! 

Možná si nedělám z věcí tak těžkou hlavu. Ale myslím, že my prostě v první řadě máme spokojené, zdravé děti. To je úplný základ. Kdyby jedno z toho neplatilo, i já bych měla mnohem méně energie. Kromě toho jsem měla oba porody moc hezké a vzpomínky na ně nosím pořád v hlavě.

Vzpomínám si, jak jsem asi tři týdny po porodu šla k lékaři, vplula na vlně endorfinů do čekárny a tam seděla kamarádka se dvěma většími dětmi, velmi znavená z každodenní rutiny a z toho, kolik energie jí odsávají. To jsem si říkala, no, uvidíme, jak na tom budu já za rok. Protože teď mám doslova křídla. Energii, díky které jsem schopná leccos zvládnout. 

Jste v „holčičím“ světě doma? 

Ano. Je mi moc blízký. Nakupuji hračky, které jsem sama měla, a díky tomu se pořád vracím do dětství. Z Diančina věku už si leccos vybavuji. Dvě dcery jsem si moc přála, takže se mi splnil sen. A kluka máme vlastně taky, Viktora. Na druhé straně bych syna asi mít měla, abych víc porozuměla tomu, co cítí máma syna. Je fakt, že tuhle „složku“ v hlavě a srdci nemám. Vyladěná jsem prostě jednoznačně do toho holčičího světa. 

Klepněte pro větší obrázek
 

Znamená to, že uvažujete o třetím dítěti? 

To už asi nestihneme. Navíc není jisté, že by to potřetí nedopadlo stejně, že. 

I tentokrát jste se vrátila do práce po půl roce jako po prvním porodu? 

Ano. Pořád bedlivě sleduji, jestli to zvládám, a zatím myslím, že to jde dobře. Pracuji částečně z domova a Robin se na péči o děti hodně podílí (ještě není vrchol hokejové sezony) a taky máme babičku. Když nejsem doma, je tu Robert nebo ona. 

Vaše maminka? 

Ne, Robinova, moje žije v Pardubicích. Holky mají už jen jednoho dědečka, mého tátu, a i ten žije mimo Prahu, takže k nám jezdí jen na návštěvu. Když jsem se do práce vracela po Diance, měla jsem hrůzu, jak to tady beze mě zvládnou. Teď mám výhodu „druhomatky“. Hrůzu nemám žádnou a z většiny věcí dělám samozřejmě mnohem menší vědu. 

Je prima, když se partner zapojuje… 

To ano. Navíc jsme oba sovy, takže pracujeme, když děti spí. A je samozřejmě výhoda, že mám s mužem stejnou práci. Když jsem s malou v televizi, Robin si ji často vezme k sobě nebo babička vyráží s kočárkem kolem Kavčích hor. Nakonec je pro mě někdy obtížné jen venčení psa, ale to za mě často bere Viktor. 

Pohybujete se ve světě politiky a ten je hodně maskulinní. Jak se v něm cítíte? 

Z mého pohledu je zasazení do mužského světa výhodné. Konfrontovat muže-politiky je pro novinářku snazší než konfrontovat ženy. 

Kvůli ženské solidaritě? 

Určitou roli to podvědomě hrát může. Ale ženský svět v bílých rukavičkách není. Jedna exposlankyně mi vyprávěla, že navzdory tomu, jak málo žen sedí ve sněmovně, žádná ženská solidarita mezi nimi nepanuje. Třeba že by se pokusily spojit síly pro společnou věc, to prý ani náhodou. Žen je sice v populaci nadpoloviční většina, ale společnost je nastavená jaksi dost maskulinně, řekla bych.

Modelový příklad: Kdo ráno vozí děti víc do školek? Já bych si tipla, že maminky. Takže ti, kteří píšou jízdní řády, by to měli zohlednit a posílit linky v časech školek. Stane se to, pokud tam sedí samí muži…? Proto je důležité, aby řídící a rozhodovací pravomoc neměli jen oni. V politice je žen zoufale málo, a když to půjde přirozenou cestou, poměr se vyváží někdy v roce 2300. 

Myslíte, že by se tomu mělo pomoct? 

Myslím, že dočasně ano. Taky bychom měly umět víc spolu „držet basu“. Je ale otázka, jestli jsme toho vůbec schopny, myslím v politice. Tam možná ženy potřebují mít pocit, že jsou součástí pánské party, aby je kolegové brali jako rovnocenné. 

To by přece měli automaticky! 

Taky se to pomalu mění. Ve stranách se o tom minimálně mluví. Když se podíváte na kanadskou vládu, kde je to půl na půl, přijdete si jako v jiném matrixu. A když se kanadského premiéra ptali, proč tvoří polovinu vlády ženy, odpověděl – protože je rok 2015. Přitom i pro muže by to bylo výhodné, takhle špatná rozhodnutí svalujeme na ně. 

Vy sama máte s kamarádkami-matkami hezké, solidární vztahy? 

Ano, pomáháme si. Mateřský pud funguje univerzálně, dítě jako dítě… Rodičovství mi odkrylo další vrstvu citu, který jsem předtím vůbec neznala. Udělalo mě otevřenější a sociálnější, nebo aspoň se tak teď vnímám. Děti jsou opravdu nejcitlivější místo nás všech. Nejslabší, nejbolavější. 

Nejslabší i nejsilnější… 

Přesně tak. Od té doby, co jsem se stala mámou, mám trvalý strach. V mém případě o to větší, že jsem trochu úzkostný typ. Mívám noční můry, že mým holkám někdo ublíží, v tomhle jsem samotrýznící člověk. Přitom rodiče, kteří se předem stresují a představují si špatné věci, si dost ubližují. Navíc příroda nás pro tyhle účely vybavila dost pozitivní náladou, abychom se z toho nezbláznili. Ale je fakt, že co mám druhé dítě, trochu jsem se přestala bát o to první. Obavy se rozmělnily mezi obě a člověk pak není takovým patologicky úzkostlivým bláznem. 

Říkala jste, že jste měla příjemný porod… 

Prý jsem asi rodící typ, jinak si to ani vysvětlit neumím. Obě děti jsem rodila přirozeně, pomocí epidurálu a opravdu mi to šlo. Hladce a vlastně bezbolestně. S první dcerou trval porod asi 16 hodin, s druhou čtyři. Prostě jsem doma vařila oběd, najednou to začalo, a když jsem přijela do porodnice, už jsem měla polovinu za sebou. Oba porody jsem měla prakticky tiché a mám na ně opravdu silnou vzpomínku. Bolest vysiluje. Mě nevysílila ani v jednom případě a bývala bych mohla jít hned domů, tak dobře jsem se cítila. 

U nás ambulantní porody zatím nejdou… 

Je fakt, že bych i tak asi zůstala, kvůli miminku. Komplikace se můžou přihodit vždycky. 

V televizi jste od roku 2000. Pořád vás to tolik baví? 

Baví a naplňuje. V neděli jsem ve studiu a vlastně si tam odpočinu. Pak se plná dojmů vracím. Když na chvíli zmizím z mateřského světa, který je poměrně subtilní a všechno se v něm děje pomaleji, je pro mě svět dospělých příjemnou změnou. A když občas jdu do společnosti, připadám si už úplně ve víru dění! 

Klepněte pro větší obrázek
 

Který svět je vlastně „větší“? 

Samozřejmě že ten malý, ten můj. Ale dění kolem mě pořád oslovuje, přestože jsou v mém životě dvě další, pro mě tak důležité bytosti. Jenže děti jednou odejdou a já zůstanu zase sama se svým mužem a se svou prací. Takže když to jde skloubit, je to pro mě ta nejlepší cesta. I politika státu a vůbec představa fungování moderní společnosti odpovídají tomuto modelu. Je ale klíčové zapojit tatínky! Smekám klobouk před samoživitelkami. U nás jich je přes 400 tisíc, je to smutný fenomén doby. Politika na něj musí reagovat. 

Jakým způsobem? 

Teď se řeší třeba obědy zdarma pro chudé děti. Mimochodem, tohle téma jsme přesně před dvěma lety otevřeli jako první v pořadu 168 hodin. I když si nejsem jistá, zda je správná plošnost, tak vítám, že je tato úvaha vůbec na stole. Rodiny samoživitelek jsou skupinou, která je nejvíc ohrožena chudobou. Ale rozhodně bych netvrdila, že samoživitelky jsou chudinky.

Ženy jsou silné a umějí se s tím poprat. Mám kamarádku, matku tří dětí. Po šesti letech na mateřské se jí rozpadlo manželství a ona se v těch nejvíc depresivních týdnech přihlásila do konkurzu a je z ní ředitelka mateřské školy. Jsem na ni extrémně pyšná. I v těžké situaci dokáže člověk velkou věc. 

Proč se tento fenomén objevil právě teď? 

Protože se ženy osamostatňují a odcházejí od partnerů. Aspoň impulz k rozvodu dává častěji žena. Tím, jak jsme bohatší, rozmělňují se důvody, proč být pohromadě. Po staletí držel rodinu pohromadě společný majetek. Dnes máme víc peněz a zároveň si chceme víc rozhodovat o svých životech. A proč samoživitelky nemají nové partnery?

Ony je často mají, samy zůstávají jen na rodinný rozpočet, navíc často bez alimentů. Ale znám i ženy, které jsou rády, že mají děti, a muže už vlastně nepotřebují. A pak tu máme ještě model sešívaných rodin. I naši se rozvedli, ale až v mých osmnácti, za mého dětství se to stávalo málo. 

Vaše rodina je však důkazem, že to i v takovém případě může fungovat velice dobře… 

Záleží na rodičích dítěte. Nakolik jsou rozumní, jestli spolu umějí mluvit, nedělat si naschvály a nepoužívat dítě jak nástroj vůči druhému. Pak může být vše v pohodě a hezké. 

Co vás v práci drží nejvíc? 

Na tom, co se vysílá v pořadu 168 hodin, mám svůj podíl a ten je pro mě osobně hodně důležitý. Jsem angažovaný člověk s kritickým pohledem na svět a jsem ráda, že se můžu se svým mikropříspěvkem přidat do veřejné debaty u nás. Kromě toho mě ta práce ohromně baví a splňuje moji představu novinařiny. 

Která témata přispěla do debaty, a vy jste na to zpětně hrdá? 

O chudých samoživitelkách už jsem se zmiňovala. Často natáčíme o menšinách, třeba o Romech. Moc stojím o to, ukazovat jiný pohled. Třeba na bezdomovce je možné nahlížet jako na opilce, co se válejí u nádraží. Ale my jsme mezi nimi našli lidi s vysokoškolským diplomem. Bylo důležité slyšet, co se jim stalo. Jejich příběhy nás můžou upozornit na křehkost lidského úspěchu. Do propasti se dá spadnout snadno, stačí rozvod nebo nemoc. 

Zblízka sledujete změny ve společnosti. Z čeho máte radost

V Británii jsem před 12 lety psala diplomku o českých Romech. Nedávno, na státní svátek 17. listopadu, natáčel můj romský kolega Ríša Samko na pražském Albertově. Na policisty tu jako správný reportér dotíral s dotazy, proč tam nechtějí pustit studenty. Pro mě to byla událost. Bylo to vlastně poprvé, co jsem Roma viděla v takové akci. Myslím, že ještě před pár lety by to byla nemyslitelná věc. 

A změna, ze které radost nemáte? 

Čím dál častěji zažívám pocit, že žiju v trochu jiné zemi, než jsem myslela. O Češích se tradovalo, že jsou mírumilovní, mají svoje pivo, Švejka, humor, otevřenou mysl i srdce. Teď odkrýváme i tvář, která tomuhle neodpovídá, týká se to například uprchlické vlny. Děsí mě nízká odpovědnost politiků, kteří toto téma používají jako nástroj k získání politických bodů. Je to ryzí populismus.

Máme 26 let po revoluci, která s sebou nesla určitý étos, návrat ke svobodě, k důstojné lidské existenci a lidským právům. Na to jsme ale najednou trochu zapomněli a naši politici se pokoušejí vydělat na našem strachu. Jistě, každý na něj máme právo, ale neměl by vycházet jen z předsudků a neměl by nás ovládnout zcela. 

Foto: Ivy E. Morwen 

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Dnes umíte druhé potěšit svým pracovním přístupem, ale také dát před přáteli najevo, co se ve vás skrývá za skutečnou sílu. Přesto dnes…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci