[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Přestože je Ireně zralých 35 let, kupodivu své mateřství neodkládala na dobu, kdy dobude kariérního vrcholu, získá potřebnou praxi, zkušenosti i hmotné zabezpečení. Irena by ráda měla rodinu už mnohem dřív, ale jaksi nebylo s kým. Nyní je rok vdaná a zdá se, že se na ní konečně usmálo partnerské štěstí. Vzhledem k pomalu se blížící čtyřicítce se s manželem dohodli, že by děťátko mělo přijít na svět co nejdříve. Irena měla opět štěstí, otěhotněla naprosto přirozeně, zhruba po čtyřměsíčním snažení.
„Bohužel váš test dopadl velmi špatně, budeme si muset popovídat“ – oznámil stroze lékař do telefonu. Tzv. triple test, který v ČR nastávající maminky rutinně podstupují, se provádí okolo 16. týdne těhotenství. Po odběru krve se v laboratoři zjišťuje pravděpodobnost postižení plodu některými genetickými poruchami (např. Dawnův syndrom), pokud test vyjde pozitivně, existuje zvýšené riziko, že se děťátko narodí s nějakou genetickou vadou.
A přesně tyto informace, se dověděla i paní Irena. Lékař byl strohý, důrazně jí doporučil, ať se chová zodpovědně, vypsal ji žádanku na odběr plodové vody, zdůraznil, že jí není dvacet a zavolal další pacientku…
Irena byla vždy zvyklá vyhledávat informace. Nebylo vůbec těžké zjistit, že výsledky triple testu mohou být falešně pozitivní (i negativní) a jeho spolehlivost se pohybuje okolo 70 %. Zjistila si i další skutečnosti, které ji její lékař neřekl; pravděpodobnost potratu v důsledku odběru plodové vody by v jejím případě byla vyšší než pravděpodobnost, že bude děťátko postižené.
Čísla hovořila jasně: jedna ku stu (riziko potratu či předčasného porodu) versus jedna ku sto deseti (výsledek jejího triple testu). Jenže život nejsou jen čísla, a tak s manželem vyjeli na víkend do hor, a během ubíhajících kilometrů probírali, zda by byli schopní přijmout a pečovat o postižené dítě. Popravdě si vůbec jistí nebyli. Přesto však měli na konci víkendu v jednom jasno; amniocentézu odmítnou, probíhající těhotenství stejně ukončit nedokážou. Začnou shánět informace a budou doufat.
V pondělí zavolala Irena lékaři a oznámila mu, že amniocentézu nepodstoupí. Lékař vše vcelku rozumně odmítl řešit po telefonu a pozval Irenu na konzultaci. Nepřišla sama, přišla i s manželem. Lékař byl z počátku nečekaně milý, později se snažil apelovat na jejich zodpovědnost a nakonec se zeptal, jestli nejsou věřící.
Protože to by prý vysvětlovalo jejich naprosto nelogický a výstřední postoj. Irena se snažila být věcná, domluvila se s lékařem na ultrazvukovém vyšetření na speciálním pracovišti, kde by se teoreticky některé vady mohly potvrdit a lékařský personál v porodnici a samozřejmě i rodiče by se na vše mohli částečně připravit. Vyšetření, na kterém byla nakonec dvakrát, sice nepotvrdilo žádné zjevné vady, ale Irenin gynekolog ji „taktně“ naznačil, že vyhráno bude až po porodu. Ultrazvuk zkrátka nevidí všechno a Ireně není dvacet.
Většina z nás se samozřejmě bojí porodních bolestí, Irena se nebála. Irena se těšila. Chtěla vědět na čem je, jak bude vypadat její další život. Bála se i těšila zároveň. Konečně bude vědět, na čem je! Příběhu by slušel dobrý konec. Pro Irenu i jejího manžela dobrý byl. U droboučké Klárky se sice po narození objevila velmi silná žloutenka, a tak si s Irenou v porodnici poležely takřka 14 dní. Pro Irenu však nebyly vůbec těžké, až na komplikovanější průběh novorozenecké žloutenky bylo miminko naprosto v pořádku.