Olga Menzlová: U nás doma je pohoda

Je chytrá, hezká a odvážná. Troufla si nejen na vztah s mužem starším o dvě generace, ale i na velmi netradiční rodinné uspořádání. „Řídím se heslem: jaké si to uděláte, takové to máte,“ konstatuje Olga Menzelová Kelymanová. A vypadá při tom jako reklama na životní vyrovnanost.

Je to náhoda: setkáváme se zrovna v den, kdy Olga Menzelová Kelymanová slaví 38. narozeniny. „Můj muž Jiří mi gratuloval krátce před půlnocí a říkal – to jsi teda už pěkně stará bába, to ti povím! Oba jsme se tomu smáli,“ říká Olga, která je s režisérem Jiřím Menzelem od svých dvaadvaceti. Jejich vztah vydržel, přestože Jiří si původně nepřál děti, a tak je tatínkem starší Aničky režisér Jaroslav Brabec.

To všechno ví každý, kdo umí používat Google. Jak ale funguje netypická rodina s prvňačkou a miminkem v každodenním provozu, jaké v ní panují vztahy a jak to všechno vnímá hlavní aktérka, tedy Olga? 

Máte produkční společnost Medialogue. Jak jste se k produkci dostala? 

V roce 2002 jsme byli s Jirkou v Norsku, on tam pracoval v Národním divadle, já se jen tak flinkala. Na mořském pobřeží jsme narazili na krásnou výstavu francouzského fotografa Yanna Arthuse-Bertranda a Jirka prohodil, že je škoda, že se to nedá vidět v Praze. A to mi dalo nápad.

Napsala jsem tedy do Paříže, nicméně celé to trvalo tři roky, protože ta výstava stála pět a půl milionu a já neměla žádné zkušenosti, neuměla jsem shánět peníze… Stálo mě to dost úsilí, ale vyplatilo se, protože během tří měsíců ji na Kampě vidělo milion a půl lidí. 

Abyste se v oboru vzdělala, v sedmadvaceti jste nastoupila na DAMU a produkci dostudovala s malou Aničkou. Nelákalo vás zůstat na fakultě a učit? 

Tak dobrá nejsem! Dostala jsem sice nabídky z jiných škol, ale jsem na tom při dvou dětech s časem tak na štíru, že vzít další práci, kam bych navíc musela přijít vždycky včas, je pro mě nemyslitelné. Už proto, že nechci, aby mi uteklo něco z jejich vyrůstání. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek



S tím bojují všechny pracující mámy… 

Přesně tak, není to žádná legrace. A vidím, že holky, které jsou tři roky na mateřské a pak se chtějí vrátit do práce, to mají strašně těžké. Ze všeho vypadnou… Tohle se mi nemůže stát, na druhé straně to není tak, že bych měla ambice za každou cenu něco dělat. Jsem ráda, že mě práce naplňuje a dělám ji s lidmi, které mám ráda, a spojuje nás entuziasmus. Když ta práce ještě nese peníze, vnímám to jako příjemný bonus a vlastně jsem vždycky spíš překvapená…

Věnovat se práci a přitom neošidit rodinu není jednoduché. Ale já si můžu dovolit určitou benevolenci v organizaci času, protože mám svoji firmu a jsem pánem svého času. Nikomu se nezodpovídám, jen sama sobě. 

Jste k sobě přísná? 

Myslím, že ano. Nevadí mi pracovat o víkendech a v noci, ale to by nešlo, kdyby mě to nebavilo. Pracovat čistě pro peníze, to musí být utrpení. Nicméně teď mám zrovna období, kdy není snadné všechno zvládat, protože Evička je hodně živá. Začala chodit v devátém měsíci a přes den už nespí tolik, kolik by bylo potřeba, takže času mi moc nezbývá. Ale mám naštěstí opravdu skvělou paní na hlídání. 

Jak často k vám chodí? 

Donedávna dvakrát týdně, teď už třikrát. Tohle období přerodu do jiné životní periody je pro mě dost těžké. Přiznám se, že večer, kdy bych měla pracovat, už bývám unavená. Uspím děti, pak poklidím, protože nerada vstávám do bince, a k počítači si sednu v jedenáct večer… Ale nestěžuju si. Tuhle cestu jsem si vybrala sama – jaké si to uděláte, takové to máte! 

Na volné noze jste „odjakživa“, že? 

Přesně tak. Nikdy jsem nebyla zaměstnaná a nedovedu si představit, že bych někam chodila „od do“. Teoreticky můžu kdykoli kamkoli odjet a nějaký projekt odsunout, ale rozhoduji se o tom sama a nemusím se nikoho dovolovat. Jsem ráda, že mám svobodu. Cením si jí víc než čehokoli jiného. 

Vždycky se zaměříte na jednu věc, nebo máte rozpracováno víc projektů najednou? 

Bylo by krásné, kdyby to byla jen jedna věc! Teď zrovna dáváme dohromady s Wintonovými dětmi realizaci památníku pro jejich rodiče, s Jiřím pracuji na přípravách nového filmu a zároveň připravuji venkovní výstavu fotografa Antonína Kratochvíla…

Nikdy jsem o práci zvlášť nebojovala, ale když je člověk otevřený novým věcem a výzvám, má otevřené oči a je připravený, přichází k němu sama. Není ale dobré být křečovitý, a to v jakékoli činnosti. I já jsem si občas říkala – teď nemáme žádný projekt, co budeme dělat? Ale hledala jsem a vždycky se něco objevilo. 

Když něco ne a ne vyjít, pomyslíte si, že to tak asi mělo být, anebo zatnete zuby a snažíte se, dokud to neklapne? 

Záleží na tom, o co konkrétně jde. Cílevědomost je dobrá, bez ní by to člověk brzy zabalil a rychle se vzdal. Já se nevzdávám. V tomto ohledu čerpám ze sportu. Jsem vděčná, že mě naši dali na atletiku, běhala jsem krátké sprinty. Sport mi dal do života hrozně moc. Ale je nesmysl tlačit na něco za každou cenu. Jsem schopná poučit se z chyb, a když vidím, že něčeho nemůžu z objektivních důvodů dosáhnout, tak se o to tvrdohlavě nesnažím. 

To zní dost racionálně… 

Jsem racionální. Nerada podléhám emocím. Všechno řeším prakticky a věcně, protože kdybych se v tom zápřahu chovala emocionálně, nikam se nedoberu. Emoce jsou prima a patří třeba ke vztahu s dětmi, ale do práce ne. Když vyvstane jakýkoli problém, třeba i ve výchově, snažím se ho řešit bez emocí. Nepřinesly by nic dobrého. 

Klepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázekKlepněte pro větší obrázek


I s vámi to ale určitě někdy cloumá, ne? 

Jasně! Ale dokážu se ovládat. A myslím, že to je dobře. Samozřejmě byly a budou situace, kdy emoce převáží, to je normální. Nicméně nemám pocit, že by mě někdy natolik ovládly, že bych se třeba shodila před dětmi, tedy zatím před Aničkou. Znám spoustu rodičů, kteří řeší komplikace, ať už pracovní, nebo osobní, před dítětem, anebo s ním vlivem pracovního stresu nejednají správně, a dítě si na to třeba jednou vzpomene…

Jsem moc ráda, že tohle se mi zatím nestalo. Ale musím si dávat velký pozor, protože Anička je bystrá. Je to už parťák. Všechno s ní řeším rétorikou vhodnou pro její věk, ale zcela upřímně a na rovinu. 

To je opravdu parťácký přístup… 

Je. Já jsem povahou chlap, k hysterii mám daleko. Můj přístup k životu je spíš mužský, praktický. A považuju to za výhodu. 

Byla jste vždycky taková? 

Určitě ne. K tomu se člověk dopracuje časem, jak dostává rozum a poučuje se z různých životních situací, které formují jeho osobnost. Ale samozřejmě mě ovlivnila spousta lidí, nejvíc můj muž a taky máma, která má moc hezký přístup k lidem a hezky s nimi jedná. Když člověk vnímá, co mu druzí říkají, není omezený v myšlení a nechá se ovlivnit tím správným směrem, posouvá ho to dál. 

Je starší dcerka racionální po vás? 

Anička bude víc emotivní, citlivější. Ale kladu důraz na to, aby byla samostatná. Už doma pomáhá a zrovna teď o víkendu mě překvapila. Měli jsme i s Jirkou letět do Švýcarska, jenže já dostala zánět dutin a bylo mi tak špatně, že jsem se rozhodla, že neodletím. Anička tam moc chtěla, říkala: Tak mi, mami, zařiď asistenční službu, já za Jiřím poletím sama!

Bohužel si vzpomněla dvě hodiny před odletem, takže to už nešlo zařídit, ale brzy vyzkouším, jestli tomu dostojí. To, že se v sedmi letech rozhodla letět bez rodičů, mi připadá strašně dobře. Děti dnes potřebují být samostatné. 

Myslíte s výhledem do budoucna? 

Ano. Jedna z nejlepších věcí, které pro ně můžeme udělat, je poslat je studovat do dobrých škol v zahraničí. Nesedět doma, ale rozšiřovat si obzor, i když v době, kdy se celý svět bojí teroristických útoků, to nemusí být vždy bezpečné…

Já jsem bohužel neměla to štěstí a asi ani odvahu a motivaci k tomu, abych studovala venku, ale hodně jsem cestovala. Moje vnímání světa to silně ovlivnilo, dalo mi to nadhled. Takže bych si přála, aby Anča jednou šla na zahraniční univerzitu, a to bude možné, jen když bude samostatná a nebude se bát. Takže ji k tomu hodně vedeme. 

Dnes ovšem většina rodičů dělá dětem skoro „osobní asistenty“… 

To nechci. Samostatnost podporuje v dětech sebevědomí. Tady v Evropě jim neustále podáváme pomocnou ruku, aniž by to potřebovaly. Schválně to trochu zlehčuju, a když dcera fňuká, že něco nechce nebo neumí, říkám jí: Ančo, v Africe děti v pěti letech pracují! Moje babička od šesti let pracovala u sedláka.

Na jihu Čech máme rodinný dům a bratr v tomhle věku zůstával doma sám, když byl nemocný. Měli jsme kamna na tuhá paliva a on přikládal do kotle. A taky to zvládl! Já jsem v první třídě dostala klíč na krk a šla přes celé město domů. Děti jsou strašně šikovné, jen musí dostat příležitost. Je škoda nedat jim ji. 

Čemu připisujete to, že se přístup rodičů tak radikálně změnil? 

Podle mě to není až tak výchovou, ale spíš tím, co se děje kolem. Na vesnici ještě dítě dojde samo domů, ale tady v Praze bych si Aničku netroufla pustit samotnou, byť by to pro ni bylo dobré. Mám o ni strach. Jednak přibylo aut a provozu, jednak je tu spousta lidí, kteří můžou ublížit… Rodiče nemůžou za nesamostatnost dětí tolik, jak bychom si mysleli. Změnila se doba. 

V jaké fázi samostatnosti tedy Anička je? 

Je schopná si udělat něco k jídlu, sama se obléknout a snad i letět letadlem, což vůbec není špatné. Ale zároveň má období, kdy chce být víc opečovávaná, protože máme doma Evičku a ona vidí, jak se o ni starám. Někdy říká: Mami, já bych chtěla být taky miminko…

Občas sklouzává k tomu, že se chová, jako by byla menší, ale nikdy ji za to neokřikuju. Je to v pořádku, navíc nechci, aby mezi holkami byla nějaká rivalita. Takže se snažím jí rozumným způsobem vyhovět, aby měla pocit, že je taky ještě malá. 

Vždyť je… 

Přesně tak. Na jednu stranu chci, aby byla co nejsamostatnější, ale na druhé straně je to ještě malá holčička. 

Žijete sama s dcerkami. Měli jste s manželem vždycky oddělené domácnosti? 

Ne, až od té doby, co jsou děti. Systém, který máme teď, je nejlepší možný, protože Jirka už je ve věku, kdy potřebuje svůj klid, aby mohl pracovat a tvořit. A my tři a pes klid nejsme. Náš druhý, společný, byt na Hradčanech je veliký, máme tam svoje věci a Anička tam má vlastní pokoj, nicméně jsem si jista, že je to takhle lepší. Vídáme se, kdy chceme a kdy máme náladu, což je třeba i každý den, ale jak Jirka s nadsázkou říká: Holky, já vás tak rád vidím, a rád vás vidím dvakrát – když přijdete a když odejdete. Oba se tomu smějeme.

Samozřejmě to má i mnohá negativa, třeba přijdu domů s dětmi a se psem z nákupu a nemůžu to všechno pobrat, takže tašky vynosím z auta, až když holky usnou… Ale pořád si myslím, že pozitiva převládají. Nechci, aby to vyznělo tak, že tenhle model je ideální, ale zvolila jsem ho vzhledem k situaci a k věku svému a svého muže. Takhle nám to vyhovuje a je mi úplně jedno, co si kdo myslí. Přece neexistuje jednotný návod na to, aby vztah i rodina fungovaly. 

Nakolik je zapojen Aniččin tatínek? 

My fungujeme jako rodina včetně něj. O dceru se skvěle stará. V rámci možností spolu trávíme volný čas, i všichni dohromady, aby Anička věděla, že jsme rodina, ačkoli nežijeme v jednom bytě. Nemá pocit, že o něco přichází, není tam žádný deficit, nijak netrpí. Naopak, nikdy nezažila hádky, tenze, napětí… Kdybych měla jednou větou říct, co charakterizuje naši rodinu, bylo by to – u nás je pohoda. Naučili jsme se být šťastní v tom, jak žijeme. 

Naučili? 

Tak já jsem si opravdu nemyslela, že takhle jednou budu žít… Pocházím z klasické konzervativní rodiny. Ale naučila jsem se přizpůsobit situaci a být spokojená v tom, jak žiju. Myslím, že člověk by se měl snažit vyřešit situaci co nejlépe nejen s ohledem na děti, ale i na sebe. Protože jak je šťastná máma, tak jsou šťastné i děti. Holky jsou lakmusovým papírkem mého stavu. Když mám hodně práce a jsem nervózní, okamžitě se to na nich projeví. Pohoda doma je hrozně důležitá, aby se děti cítily dobře a všechno fungovalo. 

Taky jsme na své děti napojené natolik, že vycítíme i náznak nepohody… 

Ano, tam to rezonuje okamžitě. Děti nám dají zpětnou vazbu hned. 

A partner často taky. Je vám psychickou oporou, i když žijete zvlášť? 

Ano, nemůžu si absolutně stěžovat. Nemám bližšího kamaráda, než je můj muž, a dovolím si tvrdit, že je to vzájemné. Máme si pořád co říct. A když zrovna ne, rádi spolu mlčíme. 

I po šestnácti letech? 

To je šílená doba! Mimochodem, Jirka s nikým nebyl tolik let, tak mu to přijde jako hrozně dlouhá doba, což je vtipné. 

Možná to funguje i díky tomu, že vaše manželství je dost netradiční, že? 

Není nic horšího, než když si ti dva začnou lézt na nervy. On řekne černé, a vy jste zrovna chtěla slyšet bílé. To se u nás nemůže stát. 

Jak to funguje po praktické stránce? Jezdíte k muži na víkend? 

To ne. Máme naprosto benevolentní, svobodný systém bytí bez předem daných pravidel. Jsme spolu tak, jak to všem vyhovuje a jak to situace přinese. Když je Anička u svého tatínka na Vyšehradě, já jsem u Jirky s Evičkou… 

Váš muž v rozhovorech říká, že děti nikdy nechtěl, a teď je za ně moc rád… 

To je. Když jsem mu teď do Švýcarska posílala fotky holek a on mi pak volal, říkal: Já, který jsem děti nechtěl, se těším, když jsem s nimi nebo když na ně myslím! Naše holky ho motivují a omlazují. Blbne s nimi, válí se s nimi po zemi, jsou jako tři štěňata… 

„Jen“ blbne, nebo i pomáhá? 

Taky, přestože to nevyžaduju. Přece nemůžu vyžadovat něco, o čem vím, že to není možné. Byla bych hloupá, kdybych si myslela, že si něco vynutím. Jsem realista a vím, co můžu chtít a co ne. A když nemám očekávání, nepřichází ani zklamání. I tak ale Jirka pomáhá, jak to jen jde.

S Aničkou většinou velmi poctivě dělá úkoly její tatínek, ale když je Jirka u nás nebo my u něj, rád se s ní učí, čtou spolu… I s Evičkou si pohraje, když jdu nakoupit, zabaví ji, uspí… Vůbec si nemám na co stěžovat! 

Co dalšího kromě úkolů „má na starost“ Aniččin tatínek? 

Jarda je skvělý táta. Téměř denně ji vozí do školy, což je pro mě obrovská úleva, protože pro mě by to znamenalo vstávat o hodně dřív než normálně, udělat svačinu, dohlédnout na Anču, aby se najedla a oblékla, do toho nakrmit a obléknout malou…

Jarda dennodenně cestuje přes půlku Prahy, aby dceru odvezl do školy. Moc si ho za to vážím, ne každý táta by tohle dělal. Anča ho miluje! Jsou spolu rádi. Ukazuje jí Prahu, vzal ji do Strahovské knihovny, podniká s ní různé dobrodružné výlety… Tohle já momentálně vůbec nemám šanci absolvovat. 

Takže v tom nejste tak sama, jak by se zdálo… 

Nejsem! Já to ani netvrdím. Na svém muži i na Jardovi obdivuju, že mají holky rádi, jako kdyby obě byly jejich vlastní. Žádný z nich absolutně nedělá rozdíl v tom, jestli je to jeho krev, nebo není. Když Jarda bere Anču do zoo, nenapadlo by ho nevzít Evu jen proto, že není jeho. To je obdivuhodné, protože ne každý dovede nedělat rozdíly, zvlášť chlapi. 

Tomu říkám velkorysost! 

Jo, překonali sami sebe. Samozřejmě taky byly tenze, dalo určitou práci, než jsme se dopracovali k tomuhle stavu. Ale oni to dokázali. Měla jsem prostě kliku. 

Nepochybně to dokázali proto, že jim to za to stálo. 

Málo lidí ví, co v životě doopravdy chtějí a co nechtějí, přitom vědět to je velmi důležité. Když si to s největší upřímností a s ohledem na okolnosti rozmyslíte, přijdete na to, co je v životě opravdu důležité. Protože když někoho milujete a nechcete o něj přijít, jste schopna leccos potlačit i ovládnout vlastní ego. A to obzvlášť u chlapa hraje velkou roli. S určitou nadsázkou vždycky říkám, že neexistuje nic nebezpečnějšího než mužské ego. 

A zvlášť když jde o slavného muže… 

Ono je velké, ne že ne! Ale Jirka Aničku i Evičku miluje. Někdy mi říká: Mám je asi víc rád než tebe! Co odpustí jim, to by mně v životě neodpustil. Mám fotku, jak leží u knihovny, Evička vyhazuje na zem jednu knížku za druhou a on se blaženě usmívá. To já když si vyndám knížku a někam ji položím, že si ji později přečtu, za dva dny už ji nenajdu, protože je uklizená v knihovně, a já nevím, kde ji hledat. Jirka má tisíce knih a říká, že jich má hodně, protože je nikomu nepůjčuje. 

Mít děti je fajn i proto, že člověk pozná partnera po jiných stránkách, že? 

Přesně! Jirka sám přiznává, jak v sobě objevuje schopnosti, o kterých nevěděl, že je má. Že je trpělivý, že ho to s dětmi baví. Nikdy si nemyslel, že ho bude bavit hrát si s nimi, krmit Evičku. Vždycky říkal: Já s dětmi končím ve chvíli, kdy si začnou cpát kaši do uší. No a kaše je teď prakticky všude a Jirka se pořád usmívá a je v pohodě. 

Děti dnes bývají středobodem rodiny. Jak to máte nastavené vy? 

Dnes se maminky rády obětují. To já ne. Musím si udělat čas sama na sebe, na sport, který je pro mě fyzickou i psychickou relaxací. Nemyslím si, že je dobré stavět se jako oběť, jen aby dítě mělo za každou cenu všechno. Děti učíme láskou a příkladem. Když dcera vidí, že si maminka najde čas sama na sebe, bude se tak jednou chovat i ona.

Pokud chcete poznat, jaký kdo je, poznejte rodinu a prostředí, v jakém vyrůstal, a máte to, protože modely se přejímají. I v tomhle se snažím být Anče dobrým příkladem a nenechám sebou vláčet. To se týká i práce. Nedovedu si představit, že bych se úplně odtrhla ze společnosti a byla jen s dětmi. Navíc když je člověk spokojený, je líp naladěný. A to se odrazí i na dětech. 

Jen to všechno skloubit, že? 

No právě. A já špatně odhaduju čas. Jirka říká, že moje hodina má sto minut a že do sta neumím počítat. Moje máma by vám mohla vyprávět spoustu vtipných historek o tom, jaký jsem časový optimista. S tímhle bojuju odjakživa, to už je snad nemoc! Vždycky si plánuju, co všechno stihnu, jenže pak stačí, aby třeba Evička vstala o hodinu dřív, a všechny plány jsou v tahu. 

Foto Ivy E. Morwen

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Máte pocit důležitosti, když se na své chatě staráte o okna, protože nová skla vám přinášejí radost. Dopoledne v sobě také máte dost…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci