Maminka.czVaše příběhy

Opustil mě den po porodu. Vracela jsem se do prázdného bytu

5.  1.  2020
Nejenže mě doma nečekal čerstvě vymalovaný dětský pokojík, kytka ve váze a něco na zub v lednici. Doma mě nečekal ani můj přítel a otec mé Josefínky.

[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]

Už jsou to skoro čtyři roky, co jsem prošla zatím nejtěžší životní zkouškou – tehdy jsem si poprvé sáhla na dno svých fyzických i duševních sil. Den po porodu mé dcery mě totiž opustil přítel a já zůstala sama s novorozenou dcerkou. Ale znáte to, co vás nezabije, to vás posílí a posune dál.

Syn se narodil s jinou barvou pleti, než má jeho táta. Podezírali mě z nevěry

Otec Josefínky se ke mně nastěhoval rok před jejím narozením. Nešlo o žádné chvilkové poblouznění, měli jsme vážný vztah a dcera byla plánované miminko. Když jsem otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe. Bylo mi 27 let a cítila jsem se na vše naprosto připravená; měla jsem vlastní byt, fajn partnera, byla jsem zdravá. Vše probíhalo perfektně. Jenže pak se přehoupl poslední měsíc těhotenství a přítel začal mluvit o tom, že by po porodu moc rád na pár týdnů odcestoval do Indie. Prý by si rád srovnal v hlavě tak obrovskou změnu v životě, která ho očekává. No, musím říct, že mě to hodně zaskočilo! Nikdy jsem ale nepatřila k ženám, co dělají scény a dávají ultimáta, a tak jsem se prostě jen snažila příteli v klidu vysvětlit, že ho budu po porodu opravdu potřebovat – kromě kamarádek a sestry nebyl nikdo, kdo by mi v začátcích pomohl. Rodiče už nemám.

Nástřih a šití mi zkazily porod, říká Dáša. Bylo to vůbec potřeba?

„Julie, tolik ses během těhotenství změnila. Vnímáš mě vůbec ještě jako muže, jako milence, jako svoji lásku a vášeň?“ řekl mi jednou večer přítel a k mému údivu myslel ta poněkud patetická slova naprosto vážně. Strašně mě to zaskočilo, vůbec jsem nechápala tok jeho myšlenek. „Proboha, co to v sobě vlastně řeší? Za dva týdny mám rodit a on v sobě začal šťourat nějaká stará bebíčka či co?“ pomyslela jsem si a nakonec to řekla i trochu kultivovaněji nahlas. Zatvářil se v tu chvíli neobyčejně zkroušeně a zamumlal cosi o tom, že si mohl myslet, že ho nepochopím. Tenkrát jsem to v sobě uzavřela tak, že má strach, že na něj dolehla tíha odpovědnosti a změny, která nás oba čeká, a soustředila jsem se dál na sebe a miminko.

Příchod miminka = táta mimo ložnici. Je odloučení dobré? A na jak dlouho?

Do porodnice mě vezla sanitka, kterou jsem si přivolala, řídit jsem se bála. Přítel měl sice volno, ale odskočil si „zajógovat“ a já se mu nemohla dovolat. Nechala jsem mu tedy alespoň vzkaz na mobilu. Byli jsme domluveni, že přímo u porodu nebude, ale počká před porodním sálem a pak s námi pobude chvíli v porodnici. Měla jsem kvůli tomu zamluvené jednolůžko. Přítel opravdu přijel, ale choval se zvláštně. Vůbec na něm nebyla vidět radost z krásné a zdravé holčičky ani pýcha na to, že jsem porod zvládla na jedničku. Vlastně mi přišlo, že je v jakési depresi, jako by měl poporodní blues on a ne já. Já byla naopak plná síly a radosti, měla jsem pocit, že mohu skály lámat. Jenže mi to vydrželo jen pouhý den.

100 mimořádných fotek z porodu! Úžasný rodinný zážitek hodně zblízka

„Julie, pozítří odlétám do Dillí a odtud pak do Džajpuru a dál. Nezvládl bych to tu, zešílel bych z té zodpovědnosti. Odpusť mi, vždy jsi byla silnější, ty to hravě zvládneš,“ řekl mi druhý den, hned jak vešel do dveří a cosi mi podával. (Na malou se ani nepodíval.) Nebyla to květina, ale balíček bankovek! V tu chvíli mi skutečně došlo, co řekl. Síla „matky lvice“, kterou ve mně probudilo narození mojí úžasné Fínky, vytryskla konečně na povrch a já mu balíček bankovek hodila do obličeje a vyhodila ho ze dveří. Tehdy přítel odešel z mého života navždy. Když se zabouchly dveře a já zpoza záclon sledovala, jak přítel odjíždí, pochopitelně jsem se úplně „rozložila“. Jenže znáte sílu, kterou vám dá mateřství! „Ať si ten trouba jde hledat své já a vnitřní harmonii, už teď mám mnohem a mnohem víc než on!“ pomyslela jsem si a vlastně dodnes nechápu, kde se ve mně – v hodné, neprůbojné a vcelku nesebevědomé holce – všechna ta síla brala.

Nemám na plínky! Kde pomohou matkám samoživitelkám?

Týdny a měsíce, které mě pak čekaly, nebyly lehké. Byla jsem na všechno sama, nebýt sestry a kamarádek, tak si ani nedojdu k lékaři. Nyní se mi zdá, že se vše stalo tak dávno! Dceři jsou skoro čtyři roky a je úžasná. Ještě když byla miminko, se mi podařilo přesvědčit šéfa (to bych si nikdy předtím netroufla!), že zkusím pracovat „projektově“ z domova. Už po pár měsících bylo jasné, že to byla skvělá volba, a tak ve stejném režimu, avšak na lepší pozici a za lepší plat, pracuji dodnes. O tom se mi ani nesnilo! A pozor, už dávno nejsem sama, dva roky po porodu jsem potkala Michala, se kterým se budeme v létě brát. 

Julie T., 31 let

Maminka natočila srdceryvný vzkaz synovi. Pak ho dala k adopci

Témata: Porod, Láska a vztahy, Rodina a vztahy, Miminko, Péče o dítě a jeho výchova, Vaše příběhy, Indie, Lvice, Den P, Salem, Skvělá volba, Krásná holčička, Vážný vztah, Druhý den, Stejný režim, Srdceryvný vzkaz, Dětský pokojík, Poporodní blues, Novorozená dcerka, Přítel, Porodní sál, Prázdný byt, Josefínky, Plánované miminko, Údiv