Parťák do nepohody

Než se otočíte, proběhne vám potomek za zády, střídavě zaskáče na jedné a druhé noze, přejde po obrubníku jako po kladině a vzápětí vykoukne z prolézačky. Předškoláci zkrátka zvládají mnohem víc.

Zatímco vy máte co dělat, abyste neusnula za chůze, prcek kolem vás poskakuje jako „bodnutý vosou“. A nevypadá to, že by chtěl přestat. Nezoufejte, i ten největší neposeda se jednou unaví. Jenom ho nechte, ať se vyřádí, a možná jej trochu nasměrujte.

„Dítě si v tomto věku osvojí všechny různé pohybové možnosti a stane se v nich hodně samostatné a pružné: běhá, skáče a zvládá také jednoduché gymnastické kousky,“ říká Mgr. Alena Vávrová (www.detsky-psycholog.cz). „Má spoustu energie a spontaneity v těle i na duchu, kterou bychom měli respektovat a dát mu prostor pro odreagování a uplatnění.“

Rozhodla se dcerka skákat panáka na parkovišti u supermarketu? Dopřejte jí to, aspoň v klidu uklidíte nákup. Jenom pozor, aby ji při tom veselém skotačení „nesejmulo“ nějaké auto. Synátor chce prohnat na zahradě mičudu? Klidně, jen ať v zápalu hry neskončí ve skleníku!

Každá aktivita by měla mít svá pravidla, nejinak je tomu i v tomto případě: špunt by měl vědět, co smí a nesmí, aby nezranil sebe nebo své okolí. To jsou jediné limity, které bychom měli podle psycholožky ratolesti nastavit: „Je velkou výzvou pro nás dospělé umět se s dítětem radovat, jásat, odpoutat se a ‚běžet‘, ustát ‚návaly radosti‘, aniž je hned omezíme pravidly a použijeme věty typu ‚Nejdřív hračky, potom plačky‘, a zároveň udržet nutné meze.“ Přesto to zkuste. Co si takhle zavzpomínat, jaké to bylo, když jste jako malá holka skákala s kamarádkami gumu nebo s kluky soutěžila o titul krále střelců?

Kdo si hraje, nezlobí!

Sedí potichu jako myška a důsledně rozebírá autobus na několik částí. Z kredence vytahalo všechny pečlivě schované formičky na vánoční cukroví a soustředěně s nimi z modelíny vykrajuje sušenky. Tak jako vy nejspíš trávíte nejvíc svého času v práci nebo na mateřské, prckovou náplní života je v tomto vývojovém období hra: „Je to základní způsob, jak se děti vyrovnávají s realitou kolem sebe a zpracovávají nové poznatky.

Se vším novým si pohrají a tak si to vyzkouší,“ komentuje to psycholožka. „Postupně od asi 2,5–3 let se učí hrát nejenom takzvaně paralelně, tj. vedle sebe každý sám, ale začínají také navazovat svou individuální hrou na sebe navzájem, až spolupracují, společně tvoří, vymýšlejí příběhy, rozvíjejí co dál. Velmi důležité je, aby mělo dítě k dispozici různé možnosti a podmínky pro hru, odlišné kontexty, protože tím se rozvíjejí jeho různé stránky.“

V praxi to znamená, že se dítko dokáže zabavit samo v koutku se stavebnicí nebo s panenkou. Vás ale také potřebuje, třeba abyste mu přečetla poutavý příběh z dobrodružné knížky nebo mu pomohla poskládat jednoduché puzzle. A když pak ještě navíc pozvete k vám na návštěvu podobně starou Aničku s Tomáškem od sousedů, bude na vrcholu blaha.

„Potom dítě potřebuje mít k dispozici jak konkrétní hračky znázorňující jasně vymezenou věc z reality kolem něho, jako jsou autíčka, postavičky, zvířátka, kuchyňka, tak i ty, které pro něj mohou být čímkoli – dřívka, kamínky, kostky,“ říká Alena Vávrová. „Dále je vhodné potomkovi nabídnout jak hračky pro rozvoj konstruktivního a technického myšlení (stavebnice, skládačky), tak i nejrůznější materiál k tvoření – písek, vodu, modelovací hmoty…

Čtěte také: Dětská sexualita pod drobnohledem

Děti potřebují nejen hry doma, ve svém bezpečném a limitovaném prostoru, ale i venku, v přírodě, ve volném prostranství, kde mohou křičet, dovádět, schovávat se, běhat podle své chuti a možností a „osahávat“ si zdravým způsobem své hranice. Každá z těchto vyjmenovaných možností pro hru podporuje jinou část našich dětí, jiné schopnosti, vlastnosti a dovednosti, a čím více jim toho nabídneme a umožníme, tím komplexněji rozvinuté budou.“

Hlavonožci a ti ostatní

Zatímco ve třech letech nakreslí potomek kolečko a s hrdým výrazem ve tváři prohlásí, že je to beruška, za moment auto a nakonec dům, ve čtyřech ke kruhu přimaluje jakési další čáry s tím, že to jste vy, v pěti už jsou jeho výtvory realistické. „Ví, co chce, a to také namaluje, zůstane to tak a nebude o tom vzápětí říkat, že je to něco jiného. Důležité je dítě učit, aby se kresbou vyjádřilo, nechat ho, aby improvizovalo a nakreslilo to, co má v hlavě, aby tvořilo spontánně, prostě mu nechat volné pole působnosti,“ říká k tomu psycholožka.

Když k vám tedy potomek přiběhne s výtvorem, na kterém bude fialové moře, zelené sluníčko a růžový slon, neříkejte mu, že takhle to přece vůbec nevypadá nebo že s tímhle tedy šláplo vedle. Také řeči typu „Jéje, to absolutně nemám páru, co by to mohlo být“ nebo „Aspoň, že se umíš hýbat, když už ti to kreslení tak nejde“ si nechte od cesty. Ničemu nepomůžou, potomka spíš od dalšího experimentování s pastelkami odradí. Také dobrosrdečné mínění „Nic si z toho nedělej, já taky neumím kreslit“ od přes rameno vám nakukující tetičky nadělá víc škody než užitku.

Místo toho špunta pochvalte za kreativitu a výtvor si přichyťte magnetkami na ledničku, aby byl hezky všem na očích. Někdy dítko také chce, abyste malovali spolu. V tom případě se svým výtvarným projevem přizpůsobte jemu a nesnažte se o co nejpřesnější, nejtechničtější kresbu, která by naprosto odpovídala reálu. Můžete se také tvářit, že si nevíte rady a potřebujete s tím tvořením trochu pomoci. Prcek už vám sám ukáže, kde je potřeba domalovat kytičku, aby na papíře nebylo tak prázdno. A když se přece jen „zabejčí“, že pastelku do ruky nevezme? Tak ho nechte, ať se tvořivě projeví jinak: třeba namaluje obrázek barvičkami na sklo, ozdobí fixem na keramiku hrníček nebo pomaluje domeček z kartonu temperami. Fantazii se ani v tomto meze nekladou. Ba naopak, čím více způsobů, jak se bude moci dítě výtvarně projevit, tím lépe.

Nepopsaný list

Žijeme v době, kdy je in mít prckův denní program „nalajnovaný“ od rána do večera. Zahlcujeme ho stále novými a novými podněty – ještě si nestihl dostatečně pohrát s hračkou, kterou dostal od babičky a dědy, když byli na návštěvě, a už mu do ruky dáváme jinou, lepší, která bude daleko více rozvíjet jeho smyslové vnímání. Veškerý čas mu až po okraj zaplníme nejrůznějšími hudebně-dramatickými, pohybovými, tvořivými či jinými kroužky.

Maminky se na hřištích či v mateřských centrech trumfují, čí potomek umí víc anglických, německých nebo španělských slovíček, tatínkové na návštěvách u známých s pýchou vypočítávají góly, které jejich synátor zasadil soupeřovi do branky. Na něco jsme přitom zapomněli: děti by měly být především dětmi a užívat si dobu, kdy ještě nic nemusí a nemají žádné vážné starosti.

„Jsou přirozeně nastavené, aby jako houba nasávaly nové podněty. Nepotřebují žádné další speciální rozvíjení smyslů,“ komentuje to Alena Vávrová. Naši nejmenší si tak bohatě vystačí s již výše zmiňovanou hrou, pomocí které vstřebají to, co za den prožili. K tomu ovšem nedochází, když na ně hrneme další a další informace. Jednoduše na to nemají dostatek času a prostoru. Je to stejné, jako když přijdete domů z práce, odhodíte kabelku do kouta a ještě v kostýmku si stavíte vodu na kafe nebo se posadíte před televizi a ani netušíte, co se v ní vlastně odehrává, jenom prostě čučíte. Děti to mají naprosto stejné, potřebují být chvíli v klidu. Což jak jistě uznáte, při sprintu z výtvarky na plavání, odtud na angličtinu a teprve pak zpátky domů, opravdu není možné.

Čtěte také: Dětská sexualita pod drobnohledem

Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Maminka.

Přidat příspěvek Nejnovější komentáře

Přihlásit se


AKTUÁLNÍ HOROSKOP

Nejdříve vám pracovní plán vadí, skrze Uran si nerozumíte s nadřízenými ženami. Odpoledne se vám však dobře komunikuje se stálými…
Maminka na Facebooku



Výpočet data porodu


Spočítejte si ovulaci