[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Rozchod přišel jako blesk z čistého nebe. Nicméně teď, s odstupem několika měsíců a těsně před porodem, musím přiznat, že kdybych nebyla tak poblázněná hormony a vnímala i jiné věci než nejprve snahu o miminko a pak i své těhotenství, musela bych si všimnout, že se něco děje.
S partnerem jsem žila skoro pět let a byla přesvědčená, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale je pravdou, že poslední rok to bylo trochu složitější – a shodou okolností zhruba od chvíle, kdy jsme se dohodli, že se začneme snažit o dítě. Svatbu jsme ani jeden moc neřešili, oba máme rozvedené rodiče a sňatek pro nás nebyl nic zásadního, ale po dítěti jsem já osobně toužila už dlouho.
Petr, můj partner, říkal, že on by klidně ještě počkal, ale že chápe, že já to mám jinak, a že koneckonců není důvod, proč by to nešlo. A tak jsem vysadila antikoncepci a pustili jsme se do toho. Jenže pak Petr měnil neplánovaně práci, zažíval docela velký stres a nějaké miminko ho moc nezajímalo. Spali jsme spolu sice stejně často jako předtím, ale občas mi přišlo, že je duchem úplně mimo.
Zkrátka, byla jsem tak zaslepená, že mi všechny varovné signály unikly. A to, že si našel jinou ženu, jsem se tak dozvěděla až o několik měsíců později. Jenže mezitím se konečně zadařilo a já otěhotněla.