[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Legendární hokejový útočník Patrik Eliáš, který odbruslil celou svou kariéru v týmu New Jersey Devils a který se stal pro Američany doslova sportovní modlou, se společně s manželkou a dcerami Sophií Gabriellou (9) a Kailou Patricií (6) před třemi lety rozhodl ukončit svou zářnou kariéru a přestěhovat se zpátky do Čech. Vy jste kdysi řekl, že tvrdá práce může být víc než talent. Snažíte se tuhle myšlenku promítnout i do výchovy svých dcer? Možná až moc. Někdy jsem možná až moc přísnej. Hecuju je, ale snažím se nepřecházet nějaké rozumné meze. Když vidím, že má třeba jedna z nich slzičky, samozřejmě jí na kole do toho kopce pomůžu. Je to pro mě ale těžký, srovnat se a říct si: „Jsou to děti, jsou to holky, nech je vydechnout a nech jim sport jako zábavu.“ To je pro mě jako profesionálního sportovce fakt dost složitý. Přísnost, o které mluvíte, je tedy hlavně patrná v budování silné vůle, disciplíně? Určitě, já jsem v tom vyrůstal. Jsem ze tří kluků a táta nás vedl přísně, museli jsme ve sportu dělat věci navíc. Doba je jiná, nedá se to porovnávat. To, co jsme museli dělat my jako děti, naše holky vůbec neznají. Mají víc volna, to já jsem třeba nikdy nezažil. Disciplína, která u nás doma panovala, se odrazila celkově v mém životě a mám ji rád.
Tady máte ještě jednu ukázku. Na otázky tentokrát odpovídala Petra Eliáš Voláková. Téma? Život se sportovcem.
Váš manžel nezahálí… Z mého původně hyperaktivního manžela je teď super mega hyperaktivní jedinec, nevím, jestli je ještě nějaký vyšší level. Na druhou stranu to kvituju a jsem ráda, že vede děti k tomu, aby byly aktivní. Jen občas prostě postrádá záklopku, o kterou se zase snažím já, aby naše děti mohly být pořád dětmi – jen tak si třeba mohly vyběhnout na zahradu a nebyla to koordinovaná sportovní aktivita. Ale souhlasíte s Patrikovým tvrzením, že vaše holky nejsou z cukru? To ano. U nás je spartánská výchova se vším všudy. Jako v bájné řecké Spartě, kde panují tvrdé podmínky, a s minimem chvály se snažíme o co největší výkon. Vy na mě působíte jako hodně pečlivá, obětavá a taky režimová maminka. Cítím to správně? To je hezké. Pramení to možná z toho, že obě dcery jsou opravdu vytouženými dětmi. Stala jsem se maminkou až ve dvaatřiceti, a když se to konečně podařilo, vnímala jsem to opravdu jako dar. I díky tomu si s holčičkami užívám každou chvíli. Nikdy jsem nechtěla mít chůvu, jsem nejšťastnější, když je mám kolem sebe. Takže naopak občas bojuju s tím, abych nebyla přehnaně urputnou matkou, která je nikam nepustí. Strašně se o ně bojím, ale vím, že je nemůžu držet, aby neměly vůbec žádnou svobodu.