[Odebírejte NOVINKY Z MAMINKY! Chci newsletter!]
Se svým mužem Radimem, za kterého jsem vdaná devět let, mám šestiletého syna. Vždycky jsme si přáli mít více dětí, ale už s početím Adámka to byl běh na docela dlouhou trať. Začali jsme se snažit prakticky hned po svatbě, a přesto trvalo skoro tři roky, než se nám to podařilo. Respektive otěhotněla jsem dvakrát, ale poprvé jsem potratila v desátém týdnu.
Adámek byl tak naše vytoužené děťátko a ze začátku jsme vůbec neřešili otázku, jestli bude ještě někdy nějaké jiné, byli jsme tak šťastní, že ho máme! Když mu byly tři roky, začal chodit do školky a našel si první kamarády, z nichž řada měla sourozence. Netrvalo dlouho a přišly zvídavé otázky, proč nemá žádného bratříčka ani sestřičku.
A my si s manželem řekli, že je načase s tím něco udělat. Oba jsme věřili, že se to povede. Jenže opět uplynul rok a nic se nedělo. Postupně začal podobný bludný kruh jako už při prvním snažení. Oba jsme se čím dál víc stresovali, když stále nic, a milování pro nás bylo spíš povinností.
Nakonec jsme dokonce několikrát svěřili Adámka mým nebo Radimovým rodičům a odjeli sami na romantický víkend, abychom měli čistou hlavu a mohli se věnovat sexu bez jakýchkoli rušivých vlivů. Jenže i tam jsme mysleli vlastně jen na to, že plníme úkol, ne jeden na druhého.
Tam někde jsem si asi uvědomila, že takhle mě to vůbec netěší, a nakonec jsem manželovi sama řekla, že naší jedinou šancí je se o nic nesnažit a k milování se stavět stejně jako v době, kdy jsme se o žádné miminko nepokoušeli. Zkrátka spát spolu, když budeme mít chuť, a neřešit u toho plodné dny.
Jak se vyvíjel Pavlin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách. Stačí klikat postupně.